Test Volkswagen T-Roc R: Nesuďte mě
Trh s automobily se v posledních letech rychle mění a zákazníci stále častěji obrací svou pozornost k SUV modelům. Už i takové klasiky jako tradiční hatchbacky pociťují potřebu vyvinout si delší nohy a můžeme tak stále častěji vídat, jak nové generace zaběhlých modelů přichází jako crossovery. Je na čase aby tento trend začaly následovat i sportovní verze? Volkswagen se na to pokusil najít odpověď tak, že do jednoho ze svých nejmenších SUV nacpal svůj nejsilnější dvoulitr a stvořil tak nákupní tašku s výkonem 300 koní, pohonem všech kol a schopností vystřelit na stovku pod pět sekund. Jaký je v tom smysl?
Volkswagen T-Roc byl navržen modernímu zákazníkovi na míru. Kompaktní SUV, které nemá ambice jezdit v terénu a svojí světlou výšku využívá spíš k pohodlnému parkování u obrubníků a pro snadnější nástup. Jeho typickým revírem jsou především města. Volkswagen s ním zaznamenal nebývalý úspěch. Jde o zcela nový model, který je na trhu teprve od roku 2017 a už si dokázal připsat milion prodaných kusů. Je paradox, že sesterská Audi Q2 se kterou sdílí většinu designových prvků (a cenově jsou si velice podobné) je pro svoji značku jedním z největších propadáků v historii. Důvod, proč si každé z dvouvaječných dvojčat vede zcela jinak, je poměrně zřejmý.
T-Roc se totiž nebere tak vážně. Jeho design je hravější, stylovější a nebojí se na sebe přitáhnout pozornost. Především v testované barvě vypadá opravu k světu. Samozřejmě mu taky pomáhá fakt, že jde o“nafoukané“ eRko. Je tedy víc rozkročený, níž k zemi, má výraznější přední nárazník s rozšklebenou tlamou a vzadu ty parádně vulgární čtyři koncovky výfuku. Poznávacím znamením pro vás taky ještě mohou být vetší brzdy, loga „R“ v každém rohu karoserie a karbonová nálepka na „C“ sloupku (tu bych si klidně odpustil). I když T-Roc R slušně maskuje svůj výkonový potenciál, pořád mu trochu koukají čerti z očí a svým uličnickým vzezřením je mi opravdu sympatický.
Uvnitř se přeci jen už víc drží konzervatismu, který ke značce patří. Volkswagen se snažil celou tu SUV záležitost s T-Rocem prodat tak moc, že si uvnitř připadáte skoro jak v nějakém off-roadu. Všechno je hranaté, masivní a … černé. Víc by se mi líbilo, kdyby byl i interiér hravější. Přeci jen je T-Roc SUV hlavně na papíře, a tak moc utilitární vnitřek mi k němu moc nesedí. Stejně tak masivní použití pianového dekoru není zrovna můj šálek kávy. A aby nebylo kritiky málo, po omlazení udělala pár kroků zpět i ergonomie. Tradiční – a perfektně funkční – konzole na ovládání tepelného komfortu se třemi otočnými tlačítky přenechala své místo velké dotykové destičce, která se sice používá lépe než dotykový jezdec v novém Golfu, oproti čudlíku je to ale cesta špatným směrem. Dotykové ovládání volantu je taky nešťastné. Během jízdy jsem si stále nechtěně zapínal vyhřívání volantu, nebo přepínal na R režim.
Pojďme ale přeladit na pozitivní notu. Jak je pro VW tradiční, na vysoké úrovni je zpracování. Je tedy pravda, že se interiér až překvapivě hodně topí v tvrdých plastech – a rozhodně si nebudete připadat, že sedíte ve voze se základní cenou přes 1.2 milionu – ale tady platíte spíš za techniku. Skvělý je pak posaz. V autě jste krásně zapadlí, máte dobrý výhled do všech směrů a vaše tělo rozmazlují sportovní sedačky potažené kůží nappa. Taky je na tom T-Roc překvapivě slušně s prostorem. Dokonce když si sednu sám za sebe (190 cm), mám stále drobnou rezervu. Kufr pak pobere přes 440 litrů v základu. Není to tedy zrovna rodinné auto, ale pro aktivní pár je to víc než dostačující.
Pod kapotou je – jak jinak – evergreen ostrých čtyřválců – dvoulitrové TSI. Tady naladěné na 300 koní (221 kW chcete-li) a 400 Nm. Zmiňuji „tady“, protože motor se mezi koncernovými auty pohybuje v různých úrovních naladění a především kvůli tomu, že jej milují úpravci. Tahle jednotka si kvůli robustní konstrukci vydobyla kultovní status a někteří se jí nebáli vyhnat klidně i na násobky sériových hodnot. Pokud vám tedy T-Roc R začne časem připadat pomalý, garážový nadšenec s notebookem vám může během krátké chvíle za rozumnou cenu tento problém vyřešit. Zpět ale do série. Není toho moc, co bych vám k motoru mohl říct a neopakoval se. V posledních letech toho o něm bylo napsáno a řečeno tolik, že se asi nedozvíte nic nového.
Stále je to ale vynikající jednotka. Není to jeden z těch motorů, který by vás motivoval k vytáčení do červeného pole. Je postavený především kolem silného středu, někde kolem 2.000 otáček na vás hodí veškerý krouťák a pak ploše pokračuje dál. To nejlepší ze sebe vydá kolem 4.000 otáček, hnát se nad šest ale už nemá moc smysl, protože tam vadne. Tahle charakteristika možná není nejinspirativnější, ale v reálném světě funguje skvěle, protože prakticky neustále máte pod pravou nohou dynamit. Hezky reaguje na povely plynu a překvapivě ani nezní zle. V našem případě to ale jistě bude zásluha příplatkového výfuku Akrapovič (za 89.100,- … au). Pochválit musím taky inženýry za syntetický zvuk. Ano, čtete správně. V nejostřejším režimu si auto pomáhá zvukem z reproduktorů, ale povedl se naladit autenticky a příjemně ostře. Spárovaný je se sedmistupňovým DSG, k jehož funkci v automatickém režimu nemám moc výtky. Bohužel nemá skutečný manuální režim. Dá se sice zapnout režim „M“ a řadíte si pak pádly pod volantem. Pokud ale auto uzná za vhodné, změní rychlost samo. Pochválit ale musím Volkswagen za větší pádla, která pod volantem vždy spolehlivě najdete.
V dnešní době už je těžké označit nějakou akceleraci za ohromující. Vždyť už jsem jel v rodinném sedanu, který zvládne stovku za 2.5 sekundy (asi vám dojde o jaké auto šlo)! Stále ale existují auta, která mají akceleraci „překvapivou“. A T-Roc R mezi ně patří. Když se totiž zvenku koukáte na ten nevinný knedlík, rozhodně nečekáte, s jakou vervou vás zapasíruje do sedačky, když se ho rozhodnete podráždit. Sprint na stovku proběhne v pouhých 4.9 sekundách (jen pro představu, Lexus LC500 s motorem 5.0 V8 potřebuje 4.7) a v rozletu ho zarazí až omezovač na 250 km/h. Tenhle drobek má skutečně síly na rozdávání a je zrovna jedno, jakou rychlostí se pohybujete. Všechno je navíc doplněno hezkým zvukem a práskáním výfuku. Je to trochu dětinské, ale nemůžu si pomoct, baví mě to. Je ale pravda, že si za ten teátr taky umí hezky vzít z nádrže. Při opravdu svižné jízdě není problém přiblížit se dvaceti litrům na sto. Naopak při klidném plutí v ECO režimu se dá přiblížit devíti – pod tuto hranici jsem se ale nikdy nedostal. Není to málo, ale třísetkoňová čtyřkolka, která váží 1.7 tuny, si zkrátka řekne o svůj příděl.
Jak ale tenhle kříženec nákupní tašky a rakety jezdí? Pokud ho chcete jen na běžné ježdění, udělá vám jeho obyčejná verze (bez R) asi lepší službu. Podvozek je totiž dost tuhý. Auto neskáče ani nemlátí, byť krátké nerovnosti jsou pro něj výzva, ale povrch vozovky zkrátka kopíruje možná až moc pečlivě. Především ve městě toho začnete mít po nějakém čase dost. Naopak překvapilo až nečekaně povedené odhlučnění kabiny. Předpokládám ale, že nedáte dvojnásobnou sumu oproti nesportovním modelům kvůli tomu, že chcete jezdit na nákupy, ale chcete mu občas pořádně protáhnout pérka. A jakmile vezmete T-Roc R na svoji oblíbenou okresku, začnou se dít věci. Váha 1.7 tuny je najednou jen číslo v techničáku. Auto je brutálně rychlé a agilní. S chutí požírá zatáčky a díky vyššímu zdvihu tlumičů ho nerozhodí ani kdejaký tankodrom. Podvozek se do silnice doslova vpije a předvádí neuvěřitelnou stabilitu. Vy si tak můžete dovolit vyloženě hovězí chování a on vás podrží. Přidaná jistota vycházející z pohonu všech kol pro vás znamená navíc téměř nevyčerpatelnou studnici gripu a na našich silnicích s tímhle proženete kdejaké sportovní auto. Na okruhu by bylo ladění podvozku spíš nevýhodou, ale na okreskách je to přesně to, co chcete. Poddajné, stále ale tuhé a jisté auto.
Musím smeknout před adaptivním podvozkem, protože velice dobře maskuje, že sedíte v něčem tak vysokém. Fyziku ale očůrat nedokáže. Díky vyššímu zdvihu tlumičů se T-Roc jistým náklonům karoserie neubrání. A já jsem za to rád. Jízda totiž nepůsobí tak sterilně a až přehnaně kalkulovaně a cítíte, jak pod vámi auto pracuje. Ztratilo tak část jistoty svých hatchbackových protějšků, ale získalo na zábavnosti. Podvozek s vámi dokáže komunikovat a vy si tak můžete dovolit opravdu hodně. Taky se podařila potlačit vrozená nedotáčivost. Povolte v zatáčce plyn a ucítíte, jak se hezky po předku stáčí dovnitř. Když budete mít štěstí a naprší vám, dočkáte se i lehké přetáčivosti. Například na sněhu musí být tenhle darebák úžasný. Jediná škoda je, že se sem nedostal moderní zadní diferenciál se dvěma spojkami (jako má Golf R 8). S ním by se zábava posunula ještě o level dál.
I když jsem z kraje testovacího týdne nemohl přijít na důvod existence takového auto, s přibývajícími kilometry jsou mu stále víc přicházel na chuť a zjistil jsem, že se v něm vlastně velice dobře bavím. Znamená to, že jsem na důvod jeho existence přišel? Ne, to ani v nejmenším. Ale vadí to vůbec něčemu? Volkswagen T-Roc R je prostě taková ta roztomilá blbina, kterou chcete jen kvůli tomu, že je. Při běžném denním ježděním se pohybuje pod radarem, protože vypadá vcelku nenápadně, když to na vás ale přijde, umí vám vytáhnout koutky úst pěkně vysoko. Jako bonus je tu přidaná praktičnost v podobě zvýšeného podvozku, takže vás ani nějaká prašná cesta nezastaví a až v zimě napadne sníh, nebude vyděšeni z každé závěje. V podstatě je to něco jako moderní interpretace hot hatche, která se nebere vůbec vážně. A to se mi na něm líbí nejvíc. Ukazuje, že i Volkswagen umí dělat auta pro radost a když se vyrábí i terénní verze Porsche 911, tak proč ne sportovní verze malého SUV do města. Snad jen ta cena. Ta startuje na 1.266.900, testované auto vyšlo na (ne)pěkných 1.6 milionu. Je to hodně, nebudu to obhajovat. Ale ani vám nemůžu rozmlouvat nákup, protože T-Roc R má takové to „něco“ a na to cenovku nedáte.
Plusy
– Motor
– Jízdní vlastnosti
– Univerzálnost
Mínusy
– Převodovka
– Cena
« Toyota ukázala pátou generaci modelu Prius. V Evropě bude jen jako plug-in hybrid Etiketa na silnici: Proč se na mě lepí a jak mají vypadat rozestupy »
