Test Volkswagen Amarok 3.0 V6 TDI (190 kW): Silák
Kategorie pick-upů byla u nás po dlouhá léta spíš okrajovou záležitostí, a tato auta byla brána hlavně jako pracovní nástroje – na rozdíl od Ameriky, kde jde spíš o životní styl. Jenže v posledních letech tato kategorie roste na oblibě. A tak jsem zkusil jeden týden strávit po boku krále Evropské produkce – Volkswagenu Amarok, a to rovnou v nejsilnější variantě.
Design pick-upů se již po desetiletí nijak zásadně nezměnil, a Volkswagen je ta poslední značka, která by se vrhala do experimentů. Amarok tak z řady krabičkovitých pracantů nijak zásadně nevybočuje. Přesto se nějak nemůžu ubránit jeho chlapáckému charisma. Vytažené blatníky a přísně geometrické tvary okořeněné tradičním DNA značky vypadají i po letech bez výrazných změn k světu. Největší auto automobilky umí naživo budit pořádný respekt. Skoro 5,3 metru na délku, se zrcátky 2,3 na šířku a rozvor 310 centimetrů dávají tušit, že to nebude ideální auto do města.
Uvnitř vás čeká jednoduchá, robustní palubní deska vyrobená výhradně z tvrdých plastů. Po faceliftu se interiér zlepšil o několik tříd, stále ale nečekejte žádný velký luxus. Tohle je pořád částečně pracovní auto. Hledělo se tedy víc na odolnost než na nejvybranější materiály. Z pohledu ergonomie a ovládacích prvků jde převážně o Volkswagen minulé generace. Což beru spíš jako výhodu. Každá důležitá funkce má svoje tlačítko, vše je na svém místě, a prim hraje použitelnost. Celý interiér navíc působí opravdu odolně, a rozhodně bych se nebál do auta nastoupit zamazaný od bahna až po uši. Ona zmíněná užitkovost dává Amaroku takovou zvláštní jedinečnost. Po nějaké době si zase připadám jako v autě.
Pochválit musím skvělý výhled z auta a špičkové sedačky. Perfektně drží tělo, zároveň jsou velice komfortní. Posaz je hodně podobný dodávkám – jako na židli – přesto mi ani dlouhé cesty nedělaly problém. Na místo na předních sedačkách si nemohu v žádném směru stěžovat. Jen bych ocenil nějaký větší uzavíratelný odkládací prostor: kastlík i přihrádka mezi sedačkami jsou vzhledem k rozměrům auta až nečekaně malé.
Zadní sedadla můžou být pro leckoho zklamání. Zaprvé jsou dveře poměrně úzké, zadruhé se tam Amarok s místem zrovna nepředá – což je u 5,3 metru dlouhého auta překvapení. Když si sednu za sebe (190 centimetrů), tak mi nezbývá téměř žádné místo na nohy, a nad hlavou chybí maximálně několik milimetrů. Delší cesta by pro mě asi nebyla zrovna příjemná. Nicméně pokud se vejdete do 180 centimetrů, nebo jste dítě, není se čeho bát. Je ale znát, že přeprava lidí nebyla při vývoji priorita, a více se zaměřilo na praktičnost.
Valníček Amaroku má totiž ložnou plochu 2,5 metru čtverečních, a i v nejužším místě naměříte 122 centimetrů. Euro paletu sem tak dáte na délku i na šířku. Pokud jde o zatížení, uveze téměř tunu, sypkého materiálu pobere 1,28 m³, a výklopná stěna má nosnost 200 kilogramů. Na kouli pak tenhle silák zvládne 3,5 tuny. Myslím, že s takovými parametry se dá odpustit trochu omezenější prostor na zadní lavici.
Vývoj motorů Amaroku byl trochu obrácený než u většiny moderních aut. Začalo se na dvoulitrových čtyřválcích, po čase přibyla výkonnější šestiválcová varianta, která byla tak úspěšná, že menší jednotky zcela vytlačila z nabídky – takový obrácený downsizing. Pod kapotou testovaného auta se nacházelo rovnou to nejlepší. Přeplňovaný třílitrový šestiválec spalující naftu. Výkon je působivých 190 kW a 580 Nm s funkcí overboost, která na 10 sekund zvýší výkon až na 200 kW. Motor můžeme znát například z Touaregu nebo Audi Q7. Pro potřeby Amaroku byl ale přepracován tak, aby zvládl práci v náročných podmínkách – například pří 100% stoupání. Pokud jde čistě o dynamiku, tak je vskutku monumentální. Tenhle mastodont se pod plynem umí rozhýbat s takovým elánem, až to překvapí, a předjížděcí manévry není potřeba nijak extra plánovat ani v rychlostech kolem stovky. Dech mu dochází až někdy kolem dálničního limitu.
Na vině jsou krátké převody a aerodynamika cihly. Motor je spárovaný s hydroměničem od ZF, který svojí práci odvádí skvěle. Změna rychlostí je sotva postřehnutelná. Pár výtek by se ale našlo. Kvůli tomu, že Amarok nelze vybavit redukcí, je jednička hodně krátká, a rozjezdy jsou doprovázeny zbytečně vysokými otáčkami a hlukem – při výkonu motoru by se auto mohlo klidně rozjíždět na dvojku a nepohoršovat tak chodce. Kvůli nastavení převodovky si taky zrovna nevychutnáte dlouhé dálniční přesuny. Při stotřicítce točí motor 2,5 tisíce otáček, a uvnitř kabiny je už poměrně dost slyšet. Přitom ještě ve 120 je auto až překvapivě kultivované. Pokud jde o spotřebu, tak dálnice jsou i největší bolístka. Kvůli zmíněné aerodynamice a krátkým převodům si auto řekne o nějakých 13 litrů na sto. Naopak při klidné jízdě mimo město se dá dostat i na 8. V průměru jsem tak zakončil testovací týden těsně nad 10 litry – což beru stále za vynikající výsledek.
S Amarokem jsem měl vždy jeden malý problém – vůbec jsem nevěděl, kam s ním. Nejde o čistě pracovní nástroj, ale ani o SUV s valníčkem. Jako jednomu z mála evropských pick-upů se mu ale podařilo stát se jakýmsi lifestylem, a pořizují si ho i lidé, kteří neshání dělníka. Zajímalo mě tedy, kde se bude cítit nejlépe. Hned z kraje řeknu, že město to není. Je zkrátka moc velký a neohrabaný. Parkovací místo nenajdete, kvůli šířce budete mít problém ve většině ulic, a manévrovací schopnosti taky nejsou zrovna excelentní. Když ale město necháte za zády, ukáže vám zcela jinou stránku. Na silnicích totiž působí vzhledem ke své kategorii až nečekaně sebevědomě. Podvozek je sice houpavý, ale poskytuje opravdu slušný komfort a poskakování prázdné zádi se podařilo téměř úplně potlačit.
Skvělý je také všudypřítomný pocit nezničitelnosti. Amarok působí na silnici tak robustně, že asi neexistuje překážka, která by vás alespoň donutila sundat nohu z plynu. Odhlučnění kabiny je taky velice slušné, a vlastně jsem nenašel moc důvodů, proč by tohle auto nemohlo sloužit jako daily. V zatáčkách se samozřejmě projeví hmotnost a konstrukce, ale s tímhle nikdo závodit nebude. Přesto si troufnu říct, že na silnici nemá v Evropské produkci sobě rovného. Možná Mercedes třídy X, ale ten už je na odchodu. Potěšil mě taky fakt, že Amarok je ten typ auta, který musíte řídit. Musíte poctivě vnímat přesuny hmotnosti, na mokré silnici být citliví na plyn, a nemůžete se spoléhat na žádné moderní chůvičky držící vás v pruzích, protože tady je stále hydraulické řízení, které s těmito vymoženostmi nekamarádí. Je to zkrátka chlapácké auto.
Mimo silnice ale nepočítejte s žádným velkým offroadováním. Amarok nelze pořídit s redukcí ani uzávěrkou středového diferenciálu. Vystačit si tak musíte s elektronickou uzávěrkou zadku a stálou čtyřkolkou se středovým Torsenem. Přední nájezdový úhel je 29,5 stupně, brodit zvládá půl metřík – což vlastně není zlé. Největší omezení představuje světlá výška pouhých 19 centimetrů a přejezdový úhel 22 stupňů, který ještě snižují namontované nášlapy. V terénu je tak velice důležité dobře volit trasu. Když nikde nezůstane ležet na břiše, tak působí Amarok opravdu bytelně a suverénně. Odnikud se neozývá žádné skřípání, a celkově jsem měl pocit, že mu tvrdá dřina vůbec nevadí. Pokud ale začne jít do tuhého, musíte počítat s uvedenými omezeními a spolehnout se na elektroniku, která se snaží eliminovat absence off roadových funkcí.
Ve finále se mi zdálo, že se auto nejlépe cítí v lese a na polních cestách. Robustní podvozek skvěle žehlí nerovnosti, pohon všech kol funguje naprosto ukázkově, a auto si vyloženě vrní blahem. Hlavně, když může pracovat a trochu se u toho zašpinit. Po polňačce nebo zoraném poli to můžete pálit klidně sedmdesátkou a stále neztratíte jistotu. Auto doslova ožije, a vy s ním. Tady je pro něj doma. Na silnici je jistý, ale pořád jsou zde cítit jisté omezení koncepce. V terénu je odhodlaný a snaživý, ale opět ho trápí jistá omezení. Když ho ale necháte pracovat na poli nebo v lese, je to to pravé ořechové. Jako takový se jeví jako skvělá volba pro někoho, kdo má statek nebo nějaké zemědělské stavení, a chce jedno auto, které zvládne tvrdou dřinu a zároveň neudělá ostudu na silnici. Je to takový správně drsný univerzál.
Volkswagen Amarok je asi nejblíž, co se můžete s Pick-upem přiblížit SUV bez toho, abyste nějak zásadně museli omezit jeho robustnost a pracovitost. Volkswagen v podstatě udělal to, co už se spousty aut. Vzal existující koncept a přepracoval ho tak, aby byl co nejpříjemnější na každodenní soužití. A z Evropské produkce mě asi nenapadá jiné auto této kategorie, se kterým bych každý den žil tak rád.
Plusy
– Jízdní vlastnosti
– Robustní konstrukce
– Univerzálnost
– Motor
– Každodenní použitelnost
Mínusy
– Slabší v terénu
– Hluk na dálnici
« Čeští policisté si to rozdali ve sprintu a zjistili, které auto je nejrychlejší Test Subaru Levorg 2.0 AWD Lineartronic »
