Test Volkswagen Amarok 3.0 V6 Aventura: Guláš se šesti
V dnešní době můžete platit virtuálními penězi, úkol do školy za vaše děti vypracuje umělá inteligence, auto koupíte přes internet a kolegy z práce častěji vidíte přes videochat než v kantýně. Žijeme digitální životy v analogovém světě a to se přenáší i do světa aut, protože i ty stále více připomínají chytrý telefon. Naštěstí tu stále máme taková, která víc připomínají kladivo.
Nová generace Volkswagenu Amarok ukazuje, že pořádný chlupatý auta ještě nevymřely. Rámová konstrukce, listová péra a pořádná „vé-šestka“. Tohle je pracant podle toho nejklasičtějšího receptu. Hodit ho ale do šuplíku „obyčejného“ dělníka by byla chyba. V první řadě je ale poměrně překvapivé, že podobné auto od Volkswagenu vůbec vzniklo. S tím, jak se v poslední době automobilka vzhlédla v bateriích a za každou cenu se snaží smazat škraloup způsobený skandálem diesel gate, bych očekával, že Amarok skončí v propadlišti dějin – minimálně ve spalovací verzi. Jenže on si o to Amarok tak trochu řekl sám. Jeho první generace byla totiž navzdory očekávání obrovský úspěch a nechybělo mnoho k tomu, aby se jich prodal jeden milion. Volkswagen tak v podstatě s novou generací přijít musel. Tedy technicky vzato. On tohle totiž není tak úplně Volkswagen.
Druhá generace je totiž vyvinutá ve spolupráci s Fordem. Akorát tady Ford odedřel větší kus práce, protože jde de facto o Ford Ranger s hromadou make-upu. Vadí to? Ani trochu. Podívejte se na to takhle. Kdybyste chtěli otevřít italskou restauraci, taky byste chtěli, aby vám tam vařil Ital.
Při současném politickém klimatu uvnitř koncernu Volkswagen by takový samostatný projekt pravděpodobně nikdo neposvětil. A tak se automobilka vydala na hledání pomoci. A koho jiného si vybrat než automobilku, která vyrábí nejlepší pick-upy na světě. Fordů F-Serie se v USA prodá víc než prvních třech nejprodávánějších aut v EU dohromady a modrý ovál tak má pravděpodobně nejlepší know-how v tomto segmentu. Možná někdo začne argumentovat RAMY, ale mějte na paměti, že se mělo vyvinout auto pro evropský trh. „Fordí“ zkušenosti jsou na autě opravdu znát, protože už od prvních metrů cítíte, že tohle auto je o mílový krok dál než jeho první generace. Novinka je o notný kus kultivovanější a na silnici daleko víc připomíná klasické SUV.
Americké geny jsou vidět i z venku. Jde totiž skutečně o obra. Původní Amarok přerostl tak moc, že ve něj skoro ani nevypadá jako skutečný pick-up. Na délku měří bez mála 5,4 metru, na šířku 2 a rozvor má 3.27. Drobně to maskují snad jen zkrácené převisy, které taky zlepšily prostupnost terénem (nájezdový úhel vepředu 30, vzadu 26, přechodový 21). Z pohledu designu jsem ale stále na vážkách. Líbí se mi jeho hranatost a přímočarost, ale předkem si nejsem jistý. Jde hlavně o to, že si auto hraje na něco, co není. Maska se tváří, jak kdyby byla z kovu, ale je celá plastová a naživo působí v té stříbrné barvě trochu lacině. Kdyby byla možnost objednat jí v barvě karoserie nebo v černé, vypadalo by to v mých očích o kus lépe.
Kde si ale stěžovat nemůžu – a rozhodně ani nechci – je motor. Mám totiž co dočinění s pořádnou třílitrovou dieselovou V6. Ta má 177 kW a plnotučných 600 Nm – prostě guláš se šesti a vychlazenou dvanáctkou. Můžete mít i dvoulitrovou klasiku, ale věřte mi – chcete třílitr. Příplatek je asi 130 tisíc a stojí za každou jednu korunu. Samozřejmě je tu medvědí síla, díky které se vám bude zdát, že na světě neexistuje problém, který by se silou nedal vyřešit, pak je tu ale taky vynikající kultivovanost a odhlučnění. V prvních kilometrech jsem si skoro myslel, že jsem nakonec vyfasoval auto s jiným motorem. Díky silnému motoru se Amarok pohybuje s lehkostí a nenuceností. Dynamika je samozřejmě taky vynikající a ani nad dálničním limitem si nebudete stýskat po nedostatku koní.
Motor je původem od modrého oválu, stejně tak převodovka. Ta už mě ale tolik nenadchla. Má 10 (slovy deset) rychlostních stupňů a řadí téměř neustále, což je především v situacích, kdy často zrychlujete, otravné. Jsem si jistý, že motor s takovou záplavou kroutícího momentu by si vystačil i s polovinou. Pomyslnou třešničkou na dortu je fakt, že manuální řazení je vyřešeno dvěma malými tlačítky přímo na voliči převodovky. Celou dobu jsem si říkal proč. Co je špatného na pádlech pod volantem? Přimhouřil bych oko, kdyby se to projevilo na nízké spotřebě, v průměru si ale Amarok řekl o skoro 12 litrů nafty (přeci jen váží přes 2.5 tuny) a taky mu hodně chutná AdBlue. Nádrží o objemu 19 litrů se totiž dokázal propálit za 7.000 kilometrů – po zajetí motoru se ale jeho apetit pravděpodobně ustálí na nižších hodnotách.
Na velkou změnu se můžete těšit taky uvnitř. Už to tady totiž nevypadá jako v dodávce. Kabina je útulná a v ničem si nezadá s moderními SUV. Všechny kontaktní plochy jsou potaženy kůží (koženkou?), zdobí je prošívání a ani slícování dílů není pozadu. Interiér působí správně houževnatě, ale zároveň luxusně. Stále je to ale pracant, můžete se tak těšit na řadu úložných prostor (kastlíky jsou dokonce dva). Trochu jen zamrzí absence nějaké skutečně velké schránky. Něco, kam by se vešel třeba notebook, nebo menší taška – bohužel nic podobného není ani pod zadní lavicí.
Taky by nemusel Amarok v takové míře spoléhat na dotykové ovládání. Naprostou většinu funkcí musíte ovládat přes obří vertikálně umístěnou obrazovku uprostřed auta a občas je to bolestivý proces. Když pominu design virtuálního prostředí, které vypadá…jak to správně podat? – unaveně, tak především jeho obsluha vázne. I za dobrého dne je infotainment pomalý, v některých situacích na hranici použitelnosti a jednou mi taky přibližně na 3 hodiny obrazovka zcela zčernala (ani vypnout motor, vystoupit, zamknout a zase odjet, nepomohlo) – takže jsem si nemohl upravit ani teplotu. Rád bych to podal jinak, ale celá ta dotyková věc pro mě byla zdrojem absolutní frustrace. Doufejme, že pomocí updatů se to podaří napravit. Je to zcela zbytečná kaňka na jinak vynikajícím autě.
Zbytek interiéru už ale zaslouží pochvalu. Sedačky jsou skvělé, výhled z auta bez problému,a i vzadu je dostatek místa (u pick-upů často bolest). Smířit se musíte s absencí klasického zavazadlového prostoru. Můžete odklopit zadní sedák a využít tak místa pro cestující jako „kufr“, ale cokoliv necháte v autě, bude vidět. Nebo věci zavřít na korbu, která může mít za příplatek automaticky zatahovatelnou roletu – která mimochodem ochrání náklad i před vodou. Vyzkoušeno naživo v jedné z nejhorších bouřek, co jsem zažil.
Na začátku jsem psal, že by bylo škoda házet Amarok do šuplíku obyčejného pracanta, to ale neznamená, že se bojí vyhrnout si rukávy a pořádně se umazat. Na kouli utáhne 3,5 tuny a na valníku 1,2. V klidu navíc pobere EURO paletu, oka na upevnění nákladu zvládnou dynamické zatížení 400 kilo a střecha uveze přes tři metráky. Na korbě je taky zásuvka, bohužel jen 12V. A bát se nemusíte ani terénu. V základu je to jak se sluší a patří zadokolka, můžete ale přepnou do pohonu všech kol a to včetně redukce a uzávěrky. V terénu působí oproti první generaci daleko jistěji. Jeho předchůdce mi vždy přišel spíš jako takový pick-up na zahradu, který začal být mimo silnice poměrně brzy nejistý. Novinka se ale sune dopředu s odhodláním buldozeru, nekroutí se,a v terénu působí jako doma. A kdo bude mít dost odvahy, může ozkoušet vylepšenou brodivost. Nyní si Amarok troufne až na 800 mm – to je zlepšení o 300 oproti předchůdci.
Amarok si ale jako jeden z mála (ne-amerických) pick-upů vysloužil status life-stylového ježdění. Evropská produkce většinou končí v lesích, na stavbách a kolem farem. Amarok se ale těšil výjimečnému statusu, kdy si ho lidé kupovali, protože se jim prostě líbil. Neměli ambice s ním pracovat. Fungoval jen jako takové trochu jiné SUV. Jenže pro takové použití přinášel jisté kompromisy. Snažil se být denním parťákem i pracantem, ale nenašel ideální balanc a na silnici stále působil trochu agrárně. Novinka i tady přináší zásadní zlepšení. Samozřejmě stále nedosahuje kultivovanosti jízdního projevu klasických SUV, to s rámovou konstrukcí snad ani není možné, je ale až zarážející, jak blízko se jim dokázal přiblížit.
Ve zkratce – tohle auto prostě jezdí skvěle. Komfort je na velmi dobré úrovni, zapomenout můžete na klasické pick-upovksé poskakování zadku na nerovnostech nebo kroucení od korbičky. I na dvacítkách žehlí silnici s přehledem a na denní používání nepřináší vlastně žádný kompromis. Milým překvapením bylo taky odhlučnění. Od auta s aerodynamikou dlažební kostky jsem čekal velkou náchylnost na hluk od větru ve vyšších rychlostech, ale nedočkal jsem se jí. Řízení je přesné akorát rychlé a dobře navážené a tenhle obr ho ukázkově poslouchá. Ani na okreskách si tak nebude připadat nepatřičně a byť vás vysoká hmotnost dřív nebo později dožene, tak svižnější tempo taky není žádný problém. Mně Amarok vyšel zrovna na dovolenou na Moravě, takže jsem v něm se ženou trávili opravdu hodně času a ani jednou jedinkrát mě nezačal štvát (krom infotainmentu). Je to zkrátka plnohodnotná alternativa v SUV a když si vezmu v potaz cenu, která v případě šestiválce startuje na stejné ceně, jako dáte za Tiguan ve výbavě R-line a patnáctistovkou pod kapotou, máme tu auto, které si o úspěch vyloženě říká.
Nový Volkswagen Amarok není bez chyb. Především kvůli infotainmentu, kvůli kterému si budete trhat vlasy. To se ale naštěstí může brzy vyřešit updatem. Jinak jde o jedno z nejlepších aut v nabídce automobilky, které nabídne charisma a nezaměnitelný charakter. Skvěle snoubí pracovní nadání s každodenní použitelností a během týdne mi skutečně přirostl k srdci. Je to pick-up jako řemen.
Plusy
– Jízdní vlastnosti
– Robustní konstrukce
– Motor
– Každodenní použitelnost
Mínusy
– Spotřeba
– Chybí větší úložný prostor v kabině
« Evropský unikát: Česko má přebytek dobíječek pro elektromobily a rychle buduje další Změny v bodovém systému jsou mnohem přísnější »
