Test Toyota Hilux 2,4 D‑4D Adventure. Nezničitelná ikona
Ikonická Toyota Hilux nedávno oslavila 50. výročí své existence a nadělila si speciální výroční edici, která je předmětem tohoto testu. Poznáte ji podle přepracované přední masky a speciálního oranžového laku ze sporťáku GT86. Nechybí ani opravdu plná výbava, která vůz katapultuje spíše do segmentu luxusních SUV. Je to přesně to auto, které splní náročnou práci, dopraví vás na schůzku nebo večeři a neztratí přitom svou majestátnost. Hilux se v kategorii pick-upů řadí mezi ty nejtradičnější a s hrdou pověstí nezničitelného pracanta tahá svá břemena již od roku 1968. I nová generace zůstává svým kořenům věrná.
Hilux promítá současný designový jazyk Toyoty a musím říct, že mu to opravdu sluší. Testovanému vozu nechyběly bi-xenonové světlomety, nástavce prahů, rámy na korbě a nástavba. Celkový vzhled je stále masivní, i když zmizela klasická zamračenost přídě. Hilux však stále budí respekt a otáčelo se za ním spoustu krků.
Interiéru už vůbec nepřipomíná užitkové auto, naopak se přiblížil ke třídě SUV. Jasně, stále je vyveden z tvrdých plastů, aby se dobře umýval a udržoval, ale celkový design je opravdu hezký a navozuje dojem dražšího auta. Interiéru dominuje velký display infoteinment systému ve stylu tabletu a velmi strohé ovládání klimatizace. Přístrojový štít má hezkou grafiku a vedle základních ukazatelů nabídne i palubní počítač. Jediným archaickým prvkem tak zůstává volič převodovky s klasickou “zubatou” kulisou.
Na palubní desce najdeme přepínač režimů pohonu, od zadokolky, přes čtyřkolku až po redukci a nechybí ani tlačítko závěrky zadního diferenciálu a režimu pro slézání kopců. Velmi vkusný je pak tříramenný kožený volant. Ve výbavě však nechyběly ani celokožená vyhřívaná sedadla s elektrickým nastavením. V interiéru jsem se cítil příjemně a dokázal bych si tu představit opravdu dlouhou cestu napříč kontinentem. Tomu navíc odpovídá i příkladné odhlučnění kabiny, kdy k vám nepronikají téměř žádné rušivé zvuky. O motoru člověk začne vědět až při opravdu vysokých dynamických nárocích. Na poměry pick-upů je to opravdu nadstandard a Hilux v tomto ohledu trumfne i některá obyčejná auta.
Ačkoliv aktuální Hilux hlásí další přísun ke komfortnímu pojetí, jeho konstrukce je stále „pravověrná“. Pořád se tak jedná o karoserii namontovanou na ocelovém žebřinovém rámu, disponující vzadu tuhou nápravou na listových perech. Dané řešení je samozřejmě nejlepší co se nosnosti a praktické využitelnosti týče, ovšem oprávněně vyvolává obavy o jízdní komfort. Nenaložená záď pick-upu totiž umí s posádkou nehezky drncat nebo dokonce tancovat ze strany na stranu. U Hiluxu se drobné drncání zádi koná, ovšem poskakování ze strany na stranu už nikoliv, takže pick-up od Toyoty sice není ukázkově komfortní, ale na silnici působí velmi sebejistě a dobře se řídí.
Tady mě překvapilo, jak ochotně Hilux zatáčí a umí udržet vysoké tempo. Spousta řidičů nedokáže této Toyotě ujet a jsou z nasupeného “čumáku” ve zpětném zrcátku pořádně nervózní až to nakonec vzdají a uhnou vám. Hilux je opravdu drsňák, který umí vyklidit silnici a sjednat si pořádek. Na klasické silnici tedy příjemně překvapil.
To pravé vám ale ukáže v terénu. Tady se zrodila jeho osobnost a získala si pověst nezničitelného tvrďáka, který se nezalekne nikoho a ničeho. V naší zemi pravděpodobně neexistuje přírodní terén, který by Hilux nezdolal, a tak se limitům nepřiblížíte ani na kousek. Veškeré nástrahy, dropy, brody, sjezdy, křížení a stoupání zvládá s naprostou jistotou a zdravou dávkou sebevědomí. Pokud už narazíte na nedostatek trakce na nezpevněném povrchu, stačí zamknout zadní diferenciál, zařadit redukci a jedete dál. V terénu rozhodně patří mezi ty nejschopnější a nejtrvanlivější. S autem jsem strávil pár dnů i během sněhové kalamity a nenechalo mě na holičkách. Dokonce jsem s ním zdolal několik zapadlých polí, cest a lesů. bez jediného problému.
Pod kapotou se stále nachází relativně velký čtyřválcový diesel. Tento konkrétní má objem 2.4 litru, výkon 150 koní a nadmíru solidní točivý moment 400 Nm. Jeho síla je na zadní, případně na všechna čtyři kola, přenášena skrze šestistupňový automat s hydrodynamickým měničem. Ten sice působí ležerně, ale zase řadí zcela plynule a hladce. Možná mi jen trochu vadilo, že se vůz dlouho drží v konstantních otáčkách při zrychlování ve vyšších rychlostech.
Občas mi tak trochu projev připomínal variátorovou převodovku. Při pohybu městem však funguje výborně, to platí i pro terén kde těží z přítomnosti měniče. Turbodiesel má také rozumnou spotřebu. Při dálničním tempu spaluje v průměru 10,4 l nafty, při devadesátce pak 8,3 l. Spotřeba za celý test činila 9,5 litrů na sto kilometrů. Dálniční cestování je tak velmi příjemné a pohodové, což ostatně platí i pro klasické okresky
Aktuální Hilux se sice přiblížil ke třídě SUV, ale jen co se komfortu a zpracování týče a to je dobře. V kombinaci s terénními schopnostmi, praktičností a pověstnou nezničitelností se z něj stalo ještě mnohem univerzálnější auto, ve kterém je nyní mnohem příjemnější trávit čas.
Plusy
Tichá kabina
Komfortní naladění podvozku
Úsporný motor
Velká ložná plocha
Útulný a prostorný interiér
Terénní schopnosti
Zpracování
Minusy
Pomalý infotainment
Poskakování na sérii nerovností v příčném směru
Horší dynamika jízdy
« Test BMW M2 Competition M-DCT. Nejlepší sportovní auto současnosti Absolutním vítězem ankety Zlatý volant 2018 se stal Jan Kopecký »
