Test Toyota C-HR Hybrid. Síla prvního dojmu
Toyota nepatří mezi značky, které se s chutí pouštějí do experimentů. Největší automobilka světa si své místo vydobyla především spolehlivými usedlými auty, která potěší jak začínající řidiče, tak vaší babičku. Zkrátka auta, která vám propůjčí anonymitu a budou do skonání světů provádět běžné denní úkony spojené s převozem živých i neživých předmětů z bodu A do bodu B. Proto pro mě bylo velké překvapení, když Toyota představila crossover, který tak moc hraje na emoce.
Moje první setkání s tímto vozem proběhlo v podstatě náhodou před nějakými dvěma lety, když jsem – hnán nákupní horečkou – procházel nejmenovaným obchodním domem v centru Prahy, kde zrovna probíhala akce lokálního dealera Toyoty a měly zde vystavené právě C-HR. Auto na mě opravdu zapůsobilo. Na živo vypadalo skvěle. Komplikované tvary maskulativní karoserie, vystouplé blatníky, rafinovaně ukrytá klika zadních dveří a miniaturní zadní okénko vytvářely iluzi karoserie kupé. Každý detail vozu křičel do světa. A očividně tento přístup zafungoval, protože malé Toyoty v krátké době zaplevelily všechna města a na každém parkovišti jich stálo několik. Dva roky po uvedení na trh se mi do ruky dostávají klíče od nádherně modrého crossoveru a já jsem zvědavý, co je za tím obřím úspěchem C-HRka. O designu se tu nebudu dlouze rozepisovat, tohle auto každý zná, ale musím říct, že za ty dva roky se mi stále neokoukalo a podle mě vypadá skvěle.
Velké obavy jsem měl z interiéru. C-HR je poměrně malé auto a odvážné tvarování mu pravděpodobně moc nepřidá. Moje obavy se naštěstí velice rychle rozplynuly. Vepředu je místa opravdu spoustu, ani nad hlavou jsem neměl nejmenší problém. Pozice za volantem je příjemná – není přehnaně vysoko – a ven je díky tenkým sloupkům velice dobrý výhled. Jen základní sedadla nejsou kdoví jak povedená. Na první pohled se tváří dobře, ale boční vedení je příliš měkké, aby poskytlo tělu oporu v zatáčkách, a sedák by mohl být malinko delší. Samotný interiér má příjemnou architekturu, především zapracování tabletu do palubní desky se povedlo.
Materiály jsou voleny velice dobře: palubní deska je pošita kůží, většina plastů je měkčených. Navíc zde najdeme spoustu pěkných detailů, jako výplně dveří s šupinami, nebo vylisovaný tvar listu do stropnice. Počet tlačítek se smrskl na nutné minimum, ale jejich rozmístění je logické a po chvíli budete uvnitř jako doma. Drobné výtky má pouze k operačnímu systému infotainmentu. Jeho ovládání je dost krkolomné, nereaguje rychle a jeho grafika působí dost zastarale. Naopak malé digitální hodiny působí příjemně nostalgicky. Celkově na mě z interiéru dýchá poctivé zpracování a kvalita.
Teď se dostáváme bláže k zadním sedadlům. Upřímně jsem se tomuto místu dlouho bránil. Při pohledu na prudce klesající střechu a okénko velikosti mé boty jsem se bál, že pro nastoupení budu potřebovat dovednosti Lily Woodard. A chvilku to tak vypadalo. Dveře jsou opravdu miniaturní a sedadla se topí někde na dně interiéru. Nastupování a vystupování tedy není zrovna nejdůstojnější procedura. Ale jakmile jste jednou na místě, budete se divit, kolik prostoru zde je. Před koleny mám ještě drobnou rezervu, ale co je pro mě největší šok je to, že se sem vejde i člověk s hlavou. Vlastně zde nemám ani se svými 190 centimetry nějaký problém.
Zavření dveří je ale dost klaustrofobní zážitek, protože kvůli tvarům karoserie je okno opravdu malé a hlavu máte přímo vedle sloupku, takže jsem si připadl jak Leonard DiCaprio ve scéně z Muže se železnou maskou, který na vnější svět kouká pouze malou škvírou na stropě své cely. Ale nemohu upřít konstruktérům, že to, co provedli s vnitřním prostorem, je opravdu magie. Navíc na kufr zbylo 377 litrů. Prostornost auta je tedy výtečná (vzhledem k očekávání).
Pod kapotou mnou testovaného kousku najdete toyotí evergreen. Atmosferická osmnáctistovka v kombinaci s elektromotrem dávající společně výkon 92 kW a 163 Nm. Tato kombinace je notoricky známá z celé plejády modelů Toyoty a Lexusu a vyznačuje se především neuvěřitelnou spolehlivostí. Opravdu, kdyby se svět proměnil v postapokalyptickou pustinu, tak věřím, že „Mad-Maxovské“ gangy budou jezdit v Toyotách. Síla motoru samozřejmě není nijak zázračná, především když vezmeme v potaz ne zrovna malou hmotnost atakující 1,5 tuny a spojení motoru s CVT. Ale většina C-HR se z města nikdy nepodívá, a zde je výkon dostatečný. Vlastně není problém ani uhánět po dálnici, ale v těchto rychlostech už se moc ochoty ke zrychlování nedočkáte.
Ideálním stylem jízdy je tedy spíš ta klidná, kdy můžete maximálně těžit z přítomností baterií. Pokud se s hybridním systémem sžijete, dá se totiž dosáhnout skvělých hodnot spotřeby. Po městě si vystačíte klidně se třemi litry! V ustáleném tempu mimo město se dá jezdit i pod pět, na dálnici počítejte s nějakým sedmi. Kolem a kolem: testovací týden jsem zakončil na hranici pěti litrů, a to mi přijde opravdu výborné. Hybridní systém byl nastaven asi nejlépe ze všech aut, co jsem vyzkoušel, protože nevyžadovat až takové přizpůsobení jízdního stylu pohonu. Jedinou pižkou na kráse je horší odhlučnění motoru. Občas budete potřebovat zrychlit prudčeji a v těchto situacích nechá převodovka okamžitě vyletět otáčky do nekonečna a motor vám bude skučet do kabiny jako šílený. Je to škoda, Lexus CT200h, který využívá stejné pohonné ústrojí, je na tom o poznání lépe.
Pokud jde o podvozek, slyšel jsem na něj spoustu chvály. Taková ta běžná klišé „tohle jezdí jako hatchback; skvěle zatáčí; nedotáčivost nepoznáte“ vždyť víte, o čem mluvím. Podobných prohlášení jsou plné testy. Jenže ona je to někdy prostě pravda, protože C-HR má opravdu překvapivě schopný podvozek. V zatáčkách je cítit skvělé vyvážení auta a máte pocit, jakoby se otáčelo kolem středu. Nedotáčivost způsobí spíš netrefený nájezd do zatáčky, nebo špatné obutí. Ba dokonce čím více na auto tlačíte, tím lepe funguje; čím vyšší rychlostí se pohybujete, tím lépe se vypořádává s výmoly silnic. V zatáčkách se Toyota chová opravdu skvěle a na trhu naleznete málo tak dobře jezdících a agilních crossoverů.
Bohužel řízení je poměrně pomalé a hodně gumové, natočení volantu do zatáčky tedy musíte trochu odhadovat. Perfektně fungující podvozek sebou ale nese jednu nevýhodu. Je zbytečně tuhý. C-HR je auto určené primárně do města, kde jsou silnice většinou příšerné a ze skvěle fungujícího podvozku se zde stává tak trochu naklepávadlo vašeho pozadí. Vzhledem k ražení auta bych uvítal drobný ústupek ve prospěch komfortu. Také mě zaujala celková tuhost karoserie. Ani na největších výmolech v interiéru nic neskřípalo, ale nebylo potřeba na rozbité cestě korigovat směr. Pokud by se někdy časem ukázala GRMN verze C-HR věřím, že bude fantastická.
Během testu jsem stále nemohl přijít na to, co stojí za takovým úspěchem Toyoty C-HR. Určitě to není cena, rozhodně se nejedná o levné auto. Základní provedení vyjde téměř na půl milionu, vybavené kousky poskočí na osm set tisíc. Praktičnost? Také ne. S prostorem problém není, ale konkurence nabídne lepší řešení. Ano, auto má skvělou spotřebu, ale podvozek je zbytečně tuhý a dynamika taky nenadchne. Tak v čem to je? Vlastně je to nakonec úplně jednoduché. Lidem se prostě líbí. Je to stejné jako s Fiatem 500, nebo iPhonem. Lidé prostě radši kupují věci, které chtějí, než ty, které potřebují. Auto zkrátka patří k sociálnímu statusu a každý se chce ukázat – a Toyota C-HR vypadá skvěle a můžete hodiny diskutovat o tom, jak zachráníte ledovce díky chytrému hybridnímu řešení.
Toyota C-HR je skvěle vypadající crossover s jistým podvozkem, kterému by ale prospělo komfortnější nastavení. Na druhé straně tu máte výborně fungující hybrid se skvělou spotřebou a jistotu dlouhodobé spolehlivosti.
Plusy
Odvážný design
Spotřeba
Předpoklad spolehlivosti
Skvěle fungující podvozek na kvalitní silnici
Minusy
Špatně odhlučněný motor
Výhled dozadu
Do města tuhý podvozek
.
« Mitsubishi Outlander PHEV se představuje v Česku Test Lexus LS 500 AWD. »
