Test Toyota C-HR 2.0 Hybrid: Drahá, ale spolehlivá ojetina
Toyota nepatří mezi značky, které se s chutí pouštějí do experimentů. Největší automobilka světa si své místo vydobyla především spolehlivými usedlými auty, která potěší jak začínající řidiče, tak vaší babičku. Zkrátka auta, která vám propůjčí anonymitu a budou do skonání světů provádět běžné denní úkony spojené s převozem živých i neživých předmětů z bodu A do bodu B. Proto pro mě bylo velké překvapení, když Toyota představila crossover, který tak moc hraje na emoce.
Auto na mě opravdu zapůsobilo. Na živo vypadalo skvěle. Komplikované tvary maskulární karoserie, vystouplé blatníky, rafinovaně ukrytá klika zadních dveří a miniaturní zadní okénko vytvářely iluzi karoserie kupé. Každý detail vozu křičel do světa. A očividně tento přístup zafungoval, protože malé Toyoty v krátké době zaplevelily všechna města a na každém parkovišti jich stálo několik. Dva roky po uvedení na trh se mi do ruky dostávají klíče od nádherně modrého crossoveru a já jsem zvědavý, co je za tím obřím úspěchem C-HRka. O designu se tu nebudu dlouze rozepisovat, tohle auto každý zná.
Velké obavy jsem měl z interiéru. C-HR je poměrně malé auto a odvážné tvarování mu pravděpodobně moc nepřidá. Moje obavy se naštěstí velice rychle rozplynuly. Vepředu je místa opravdu spoustu, ani nad hlavou jsem neměl nejmenší problém. Pozice za volantem je příjemná – není přehnaně vysoko – a ven je díky tenkým sloupkům velice dobrý výhled. Jen základní sedadla nejsou kdoví jak povedená. Na první pohled se tváří dobře, ale boční vedení je příliš měkké, aby poskytlo tělu oporu v zatáčkách, a sedák by mohl být malinko delší. Samotný interiér má příjemnou architekturu, především zapracování tabletu do palubní desky se povedlo.
Materiály jsou voleny velice dobře: palubní deska je pošita kůží, většina plastů je měkčených. Navíc zde najdeme spoustu pěkných detailů, jako výplně dveří s šupinami, nebo vylisovaný tvar listu do stropnice. Počet tlačítek se smrskl na nutné minimum, ale jejich rozmístění je logické a po chvíli budete uvnitř jako doma. Drobné výtky má pouze k operačnímu systému infotainmentu. Jeho ovládání je dost krkolomné, nereaguje rychle a jeho grafika působí dost zastarale. Naopak malé digitální hodiny působí příjemně nostalgicky. Celkově na mě z interiéru dýchá poctivé zpracování a kvalita.
V testu je verze po modernizaci. Premiéru zde měl nový multimediální systém, který vylepšoval dosavadní možnosti konektivity od Toyoty. Uvedený systém umožňuje hladké propojení chytrých telefonů přes Apple Carplay™ a Android Auto™, včetně jejich nejnovějších verzí. Rovněž podporuje aktualizaci map na dálku (OTA – Over the Air), aby všichni zákazníci mohli bez obav vyrážet na cesty s nejnovější verzí map Evropy. Systém samotný je svižný a vcelku přehledný, jen navigace mi místy přišla nečitelná a působí dost zastarale.
Teď se dostáváme blíže k zadním sedadlům. Upřímně jsem se tomuto místu dlouho bránil. Při pohledu na prudce klesající střechu a okénko velikosti mé boty jsem se bál, že pro nastoupení budu potřebovat dovednosti Lily Woodard. A chvilku to tak vypadalo. Dveře jsou opravdu miniaturní a sedadla se topí někde na dně interiéru. Nastupování a vystupování tedy není zrovna nejdůstojnější procedura. Ale jakmile jste jednou na místě, budete se divit, kolik prostoru zde je. Před koleny mám ještě drobnou rezervu, ale co je pro mě největší šok je to, že se sem vejde i člověk s hlavou. Vlastně zde nemám ani se svými 190 centimetry nějaký problém.
Zavření dveří je ale dost klaustrofobní zážitek, protože kvůli tvarům karoserie je okno opravdu malé a hlavu máte přímo vedle sloupku, takže jsem si připadl jak Leonard DiCaprio ve scéně z Muže se železnou maskou, který na vnější svět kouká pouze malou škvírou na stropě své cely. Ale nemohu upřít konstruktérům, že to, co provedli s vnitřním prostorem, je opravdu magie. Navíc na kufr zbylo 377 litrů. Prostornost auta je tedy výtečná (vzhledem k očekávání).
Na poli ojetin se můžete setkat s několika motorizacemi. První je nehybridní jednotka, tedy zážehová dvanáctistovka s výkonem 85 kW ve spojení s šestistupňovým manuálem nebo převodovkou CVT (v případě CVT je možné mít i pohon všech kol). Silnější hybridy naleznete výhradně s pohonem předních kol. K hybridní jednotce 1,8 litru o výkonu 122 k se později přidala jednotka o objemu 2,0 litru Hybrid Dynamic Force s maximálním výkonem 184 koní.
K testu od AAA Auto dorazil nejsilnější hybrid s dvoulitrem o výkonu 112 kW, kterému pomáhá elektromotor a dalších 80 kW. Protože udávané hodnoty nelze jednoduše sčítat, systémový výkon hybridního dvoulitru činí 135 kW (184 k) při 6000 otáčkách a točivý moment vrcholí hodnotou 190 Nm. Čtyřválec za pomoci elektromotoru zvládne pokořit stovku za 8,2 sekundy a maximální rychlost 180 km/h. Hybridy odlišuje ještě jedna věc: Osmnáctistovka dostala lehčí baterii Li-ion, zatímco dvoulitr se kvůli lepšímu vyvážení hmotnosti spoléhá na těžší baterie typu NiMH.
Kromě toho došlo také na snížení objemu palivové nádrže na 43 litrů. Hybrid pohon 2,0 litru pak těží z nové konstrukce odpružení, která zvyšuje pohodlí při jízdě a zároveň si zachovává vynikající jízdní schopnosti. Všechna provedení též využívají modernizovaný paket opatření ke snížení hluku, vibrací a chvění (NVH) pro ještě příjemnější pobyt na palubě vozu.
Silný hybrid bylo přesně to, co C-HR před modernizací chybělo. S touto jednotkou se můžete vydat i na dlouhé dálniční přejezdy a nebude nijak strádat. Dvoulitr má silný nástup a poměrně překvapivý zátah a to i ve vyšších rychlostech. Skvělá je odezva celého hybridního systému a také spotřeba. Auto jsem celý týden rychlostně nešetřil a test završil s průměrem 6,5 litrů. Pokud budete jezdit plynule, není problém za 5, mimo město za 4 litry a ve městě klidně za 3.
Toyota zapracovala i na odhlučnění a je to opravdu znát. Valivý hluk od kol a aerodynamický svist téměř zmizel a auto se razantně uklidnilo. Planetová převodovka se silným hybridem má šest virtuálních stupňů a není už tak monotónně hlučná. Na její limity narazíte jen při opravdu prudké akceleraci.
Modernizace se dočkal také podvozek, který se zaměřil více na kompromis mezi komfortem a stále agilními jízdními vlastnostmi. C-HR bravurně žehlí veškeré nástrahy naších silnic. Co víc, C-HR umí zatáčet! Je příkladně neutrální a velmi agilní. Bude to znít jako typické klišé, ale za volantem tohoto crossoveru se na točité silnici cítíte jako v hatchbacku.
Má tedy vůbec nějaké chyby? Ale samozřejmě! Z vozu například nejde skoro nic vidět směrem dozadu. Pokud si navíc sednete na zadní sedadla, budete se cítit jako v ponorce – okna zadních dveří jsou totiž opravdu malá. Kufr o objemu 358 litrů také zrovna nepotěší a informační systém je pouze průměrný. Dalším problémem je pak vysoká cena a to i na sekundárním trhu. Navíc je jich poměrně málo. Počítejte tak s cenou kolem půl milionu korun, nejstarší kusy kousek pod 400 tisíc. Dvoulitry stále drží cenu přes 600 000 korun. Základní nehybridní pohon skoro neseženete, ale ten je samozřejmě nejlevnější.
« To je možné jen v Česku: Dálnici D3 otevřeli před čtyřmi lety, teď ji budou bourat Paradox: Ukrajina má stejně elektromobilů jako USA a více nabíječek než Polsko. Kvůli válce a ceně PHM tam hromadně přecházejí na elektromobily »
