Test Škoda Superb 3,6 V6: Policejní stíhačka jako český sen
Historie Superbu je dlážděna především dieselovými motory. Klasické nýtování se ozývá z převážné většiny exemplářů a většina lidí je s nimi spokojena. Mezi řečí ale všichni tak nějak dodávají, že Superb – jakožto lidová limuzína – by zasloužil pořádný motor. A tomuto volání bylo vyslyšeno. Ve druhé generaci Superbu se totiž objevil největší motor v novodobé historii mladoboleslavské automobilky a to atmosférický šestiválec FSI o objemu 3,6 litru. A právě jeden takový se mi dostal do týdenního testu a nutno říct, že v extrémně zachovalém stavu.
Od běžné varianty je auto k nerozeznání. Prozradí ho až čtveřice koncovek výfuku (po faceliftu už i u 2,0 TSI). Jinak je stejný, jako tisíce jiných. Extrémní rozšíření tohoto modelu na našich silnicích může za to, že se jedná o dokonalou šedou myš a potenciální sleeper. V době představení se ale auto postaralo o slušný rozruch. Především varianta liftback, která působila jak dva různé modely navařené k sobě. Já tu naštěstí mám variantu kombi, která má mnohem vyváženější tvary. Auto ani deset let od představení nevypadá nijak zastarale. Především přední část s netypickými světlomety vypadá i s přibývajícími lety velice důstojně a já jsem rozhodně fanda této tváře. Zbytek auta už nepředstavuje žádné překvapení. Zkrátka taková hra na jistotu. Popisovat tu dlouze Superb by bylo nošení dříví do lesa. Pokud nevíte, jak vypadá, vyhlédněte z okna. Vsadím se, že alespoň jeden tam někde je.
Interiér nabízí opravdu královský prostor a velký kufr – jak se na české kombi sluší a patří. Na zadních sedačkách je místa až směšně hodně, byť krátké sedáky dlouhému cestování moc nepřejí. To vepředu je situace o něco lepší. Sedadla jsou opravdu dobře tvarována, poskytují slušné boční vedení a ani celodenní výlet se nepodepíše na vašem těle nijak negativně. Navíc se mi líbí, že v testovaném kousku nebyly celokožená sedadla. V horkých dnech to bez odvětrávání není žádná výhra. Posed za volantem je na můj vkus až příliš vysoký a najít ideální pozici za volantem je dost obtížné. Když už si ale nějak sednete, je to pořád příjemné místo. Testovaný Superb měl tu výhodu, že ho původní majitel spíš opečovával, než používal, tak že od roku 2011 najel pouze 55 tisíc kilometrů. Stav interiéru tomu odpovídá. Vše vypadá jako nové. Ve výbavě nalezneme takové věci, jako elektricky nastavitelná sedadla s pamětí, výhřev i vzadu, dvouzónovou klimatizaci, nebo tempomat. Takže i na dnešní poměry solidně vybavené auto.
Na palubní desce se již zub času podepsal daleko víc. Stále působí robustně, ale tak nějak obyčejně. Z dnešního pohledu je klimatizace a dotyková obrazovka infotainmentu až moc dole a zbytečně odvádí pozornost od řízení. Systém samotný již také vypadá značně zastarale a není zrovna intuitivní. To je bohužel osud všech palubních systémů. Výstřelek technologie vypadá po deseti letech trochu smutně a je jedno, jestli sedíte ve Škodě, nebo BMW. Co mě ale překvapilo, je volba materiálů. A bohužel ne pozitivně. Interiér je přehlídka levných plastů. Krom vrchního dílu palubní desky a dřevěného dekoru (který se mi sem mimořádně hodí) jsou téměř všechny plasty tvrdé a nepříjemné. Zpracování je naštěstí i po letech na skvělé úrovni, takže nic nevrže a veškeré komponenty slouží, jak mají.
Tolik k úvodu. Tohle auto není důležité dlouze představovat. To nejzajímavější se nachází nad přední nápravou. Tím je motor 3,6 FSI se šesti válci. Výkon poskytuje solidních 191 kW a 350 Nm a autu i přes mírnou nadváhu – téměř 1800 kilo – poskytuje dobrou dynamiku. Jediná škoda je, že silnější variantu si Volkswagen nechal pro svoje modely. Motor jako takový je velice povedený. Má příjemně nakřáplý zvuk, krásně sametový chod a rád se nechá vytáčet. S novým přeplňovaným dvoulitrem se nemůže měřit téměř v ničem, ale na rozdíl od něj má charakter. Taková ta věc, která se nadá měřit a nevejde se na papír.
I přes horší dynamiku oproti menším modernímu motoru umí starší jednotka potěšit řidiče svojí přirozenou silou a nenuceností. Motor má slušnou sílu už ve středních otáčkách a ta jen graduje až k omezovači. Musím říct, že motor je tak příjemný, že zcela zastíní celý zbytek auta. Společnost mu dělá šestistupňové DSG a pohon všech kol. Při popojíždění po městě je převodovka dost ucukaná, ale to dělají všechny dvojspojky. Když už jste v pohybu, tak umí řadit dostatečně rychle a celkem logicky.
Kde vidím největší slabinu celého ústrojí je poddimenzovaná nádrž. Ta má dle výrobce 60 litrů, ale využívá dvoukomorový systém, takže do ní dáte sotva 55 litrů. Pří spotřebě oscilující mezí 9 a 13 litry se tak akční rádius pohybuje na hranici 400 kilometrů. A věřte, že tak časté návštěvy benzínky vás budou opravdu deptat. O to víc, pokud budete tankovat doporučený 98 oktanový benzín.
Superb druhé generace je majiteli vychvalován za komfortní podvozek. Pravdou ale je, že podvozkově nepatřil dvojkový Superb zrovna mezi špičku, a těžký motor dá této vlastnost ještě víc vyniknout. Koncepčně vycházel z Octávie a vyznačoval se nervozitou na ostrých nerovnostech a vyznával spíše jízdu rovně. Těžký a výkonný motor je pro něj už trochu moc velké sousto a auto si s ním moc neví rady. Na nekvalitním povrchu působí dost prkenně a na nějakou plavnou jízdu můžete zapomenout.
Samozřejmě to není nějaký kostitřas a s většinou nerovností si poradí, ale do luxusu má daleko a občas se do interiéru dostane nepříjemná rána. Při výjezdu ze zatáčky pod plynem působí auto opravdu nervózně a i nedotáčivost se dostaví daleko dřív, než bych čekal. Pohon všech kol díkybohu aspoň trochu pomáhá s trakcí. Jeho styl je prostě klidná jízda. Nesmíte se nechat zlákat výkonem: v žádném případě zde neplatí, že nejvýkonnější varianta je také ta nejsportovnější. Naopak. Superb 3,6 je ještě náchylnější na povrch, než ostatní modely. Nejvíc mu sedí klidná plavba krajinou, nebo požírání kilometrů na dálnici, kde oceníte solidní odhlučnění. Pochválit ale musím brzdy, ty mají stále skvělý účinek a dobře se dávkují.
Z řádků výše může vypadat, že šestiválcovým Superbem pohrdám, ale není tomu tak. I přes všechny jeho chyby se mi ze všech líbí asi nejvíc. Díky jisté náladovosti a opravdu povedenému motoru se jedná asi o jedinou Škodu, u které se dá mluvit o nějakém výraznějším charakteru. S trochou nadsázky bych ho klidně označil za jediný český muscle car. Stejně jako u legendárních amerických sprinterů Superbu zcela dominuje motor, do zatáček se mu nechce a dojezd na nádrž je celkem úsměvný.
Rozhodně se nejedná o levný ekvivalent německým limuzínám, ale určitě jde o zajímavý artefakt českého automobilového průmyslu a já zcela rozumím tomu, proč jej jeho majitelé mají tak rádi. Pokud tedy chcete české auto s pořádným motorem a relativně levným servisem, může to pro vás být dobrá volba. Pokud ale hledáte pohodlné svezení a opravdu dobré jízdní vlastnosti, poohlédněte se radši u Fordu, nebo Mazdy.
A na co si dát pozor? Kvůli velké váze auto doslova žere podvozek, takže počítejte, že kolem 100 tisíc bude nejspíš komplet na výměnu. Také je potřeba pravidelně měnit olej v převodovce a haldexu – nejpozději v 60 tisících, ale čím dříve, tím lépe. Jinak se ale jedná o poměrně bezproblémové auto na údržbu, a kdo ví – je možné, že za nějakých 30 let to bude velice vyhledávaný veterán.
Škoda Superb s velkým motorem pod kapotou trochu moc žere, moc nezatáčí a není nijak extra pohodlný, ale pře to všechno se mi během testu dostal pod kůži. Jde o příjemný lidový luxus se skvělým motorem, a i po letech důstojným vzhledem. Chápu, proč je mezi majiteli tak oblíbený a nepochybují, že si svoji oblibu udrží.
« Test ojetiny Dacia Duster: Umí se proměnit v pokladničku Test ojetiny Renault Grand Scenic: Rodinný kompromis »
