Test Škoda Superb 2.0 TDI EVO Sportline: Stylově a úsporně
Při pohledu do konfigurace by si člověk mohl myslet, že mě čeká týden s nějakou ostrou Škodou. Označení Sportline a barva racing nechává fantazii rozjet naplno. Ale nic by nemohlo být dále od pravdy. Testovaný kousek je naopak šetřílek oděný do stylového kabátku.
Představovat tu Škodu Superb by bylo nošení dříví do lesa. Už se nějakou dobu vyrábí. Každý ho viděl. Skoro každý v něm seděl. Pořád jej beru za jeden z nejhezčích počinů v novodobé historii automobilky, a nedávno prodělaný facelift tomu dal vyniknout ještě víc. Ostřeji řezaná příď vyzbrojená (konečně) Matrix-LED světlomety společně s většími a moderněji pojatými zadními lampami auto výrazně omladily. Pojďme se ale mrknout, jak bezpečně poznat verzi Sportline od té klasické. Rozeznávacím znamením je černá barva. Hodně černé barvy. Do tohoto odstínu je lakovaná maska, mřížka chladiče a zrcátka. Bohužel taky osmnáctipalcová kola, která se kvůli tomu v karoserii trochu topí – ale to je obecný problém s černými koly.
Jak tohle mohlo přijít do módy nepochopím, ale vyměnit je nebude problém. Mezi viditelné změny taky ještě patří (opět černá) odtrhová hrana kufru a přední nárazník, který je specificky tvarovaný pro tuto verzi výbavy. V kombinaci s tmavě modrou barvou jde opravdu o krásné auto. Lidi se za ním otáčí a přiznám se, že i já jsem na něm mohl oči nechat. Ještě jedna věc, která není na první pohled vidět. Všechny verze Sportline jsou sériově vybaveny sportovním o 15 mm sníženým adaptivním podvozkem. Tak to bychom měli. Teď se podíváme dovnitř, protože i tam si pro nás Škodovka připravila několik laskomin.
První věc, co vás praští do očí, jsou sedačky ze sportovních RS modelů. Jde o jednodílná sedadla potažená alcantarou, a jsou zkrátka skvělá. Výtečně drží tělo, jsou elektricky nastavitelná ve všech směrech a mají paměť. Také jsou méně polstrovaná, takže si můžete sednout o něco níž než ve standardní verzi, za což jsem opravdu rád. Protože zbytečně vysoká řidičská pozice byla jedna z mála věcí, kterou jsem na Superbu kritizoval. Jen se připravte na to, že sedadla jsou o něco tvrdší než běžná Superbí křesílka. Mně osobně to nevadí, ale ne všem lidem, co jsem vezl, to vyhovovalo. Když už sedíte na místě, tak vám do rukou padne volant potažený perforovanou kůží s mírným zploštěním dole. Další novinkou je carbonový dekor, který mi ale na rozdíl od sedaček vůbec radost neudělal. Zaprvé nemám rád carbonové dekory, zadruhé utápí už tak trochu nudný interiér do záplavy černé. Není zde nic, co by alespoň trochu rozbilo tu masu černých a tmavě šedých plastů. Naštěstí si alespoň můžete zapnout ambientní osvětlení a v noci si interiér trochu projasnit.
Zbytek už je klasický Superb, takže sympaticky vybrané materiály, opravdu solidní zpracování a kupa místa. Určitě potěší standardně montovaný digitální přístrojový štít, který je jedním slovem skvělý. Jednoduchý na ovládání, hezky ukazuje, a nově si můžete přepnout do režimu s centrálním otáčkoměrem, jako u RS modelů – racing! V mnou testovaném autě byla nejvyšší verze infotainmentu (na výběr jsou tři varianty), která je komplet dotyková. Líbilo by se mi, kdyby senzorová tlačítka po straně byla odlišena alespoň nějakou hrankou, takhle člověk vůbec nemá tušení, co mačká, protože tlačítka nemají žádnou odezvu. Systém jako takový funguje spolehlivě, jen by zasloužil graficky trochu odlehčit. Je hodně přebarvičkovaný a občas mě všechny ty obrázky mátly. Naopak hudební soustavu od Cantonu mohu jen chválit.
Teď se podíváme na dvě tradičně silné disciplíny Superbu. Zadní sedadla a kufr. Superb je král napříč všemi kategoriemi co se týče prostoru na zadních sedačkách. Ani BMW řady 7 v základní délce nenabídne tolik. Otázka je, jestli to vůbec potřebuje, nicméně se sem vejde i ten největší dlouhán. S místem jsem spokojen i nad hlavou, a líbí se mi, že sedačky mají dostatečně dlouhý sedák. Co si budeme povídat, vzadu v Superbu je to opravdu jak v limuzíně – a ne jen kvůli integrovaným okenním roletkám. Zmíněný kufr poté nabídne v základním stavu 625 litrů, po složená sedaček 1760. Zkrátka od B sloupku dozadu není na Superbu co kritizovat.
O pohon se staral slabší ze dvou dieselů, tedy dvoulitr EVO o výkonu 110 kW a 360 Nm. Tento motor byl oproti staršímu klasickému 2.0 TDI důkladně přepracován, aby plnil nejnovějším emisní limity. Blok je nově hliníkový, písty jsou ocelové. Pro plnění norem si také pomáhá vstřikováním močoviny a malým elektromotorem, který startuje motor při start stopu – jde tedy o mild hybrid. Výkonu je na papíře vcelku skromný, ale autu vážícímu jen lehce přes 1,5 tuny naprosto stačí. Možná nejde o žádného rekordmana ve sprintu na stovku, ale má výtečnou pružnost a velice malou prodlevu na povely plynu. Také je kultivovaný a dobře odhlučněný, nemusíte se tedy bát dunění v kabině. Pro Superb mi to stále přijde jako ideální motorizace. S motorem se pojilo sedmistupňové DSG, které si s ním dobře rozumí. Řadí hladce, logicky, umí brzdit motorem nebo vyřazovat při plachtění. Někomu vadí, že má tendenci při ustálené jízdě podtáčet motor, ale dá se to vyřešit přepnutím do režimu S, kdy otáčky nepouští pod 1400. Tahle dvojka taky umí velice dobře hospodařit s palivem. Při troše snahy se dá dostat na hodnoty začínající čtyřkou, i s plně obsazeným autem jsem se bez problémů držel pod šest. Týdenní průměr se zastavil pod pěti a půl litry, a to jsem desetinky vůbec nehonil.
Škoda na svých stránkách u verze Sportline hrdě uvádí heslo „Když uděláte z prvotřídní praktické vlajkové lodi sportovní vůz“. Tím se nenechte zmást. Protože na tomhle autě není sportovního nic, krom označení výbavy. Pořád jde o ten starý dobrý Superb, který myslí především na vaše pohodlí. Ano, je vybaven sníženým sportovním podvozkem, ale nějakou výraznou změnu charakteru jsem nezaznamenal. Ano, je vybaven progresivním řízením, které mění poměr podle natočení volantu, takže se moc nenamotáte, ale stále jde spíš o přeposilované kormidlo. Zkrátka – pokud čekáte sportování, asi vás zklamu. Ale vadí to? Mně ani v nejmenším. Od Superbu nic takového nečekám. Chci příjemného parťáka na dlouhé cesty, a přesně to jsem dostal. Podvozek je ve všech režimech příjemně houpavý, vysává všechny nerovnosti a nechá vás nerušeně plynout krajinou. Rozhodně mu nechybí ani jistota a v zatáčkách je ukázkově neutrální, ale nečekejte žádné drama.
Auto nasměrujete do zatáčky, Superb vykrouží oblouk jako by o nic nešlo, a pokračuje se dál. Neklade moc velké nároky na řidiče, a dokáže si ho tak užít i méně zkušený jezdec. Skvělé je taky odhlučnění. Na dálnici ani kolem 150 nedochází k nějakému výraznějšímu rušení posádky. O Superbu taky platí jedna věc. Není to auto, kterému propadnete na první dobrou. Chce si to s ním prožít nějakou chvíli. Při krátkém seznámení působí trochu nemastně, neslaně. Ale čím víc s ním najezdíte, tím více oceníte, jak obyčejně dobré auto to je. Komfortní, nekomplikované, prostorné, a čím déle jede, tím příjemnějším se stává. Určitě nejde o něco sportovního, nebo emotivního, ale rozhodně jde o auto, které je po všech stránkách povedené, na nic si nehraje, a moc dobře ví, kde je jeho místo. A sem tam je dobré, když je auto prostě jen auto. Jako takové je Superb dobře sladěný celek, a já se jeho oblíbenosti vůbec nedivím – objektivně mu totiž prakticky není co vytknout. Verze Sportline začíná na 808 tisících, v případě dieselu o šedesát tisíc výš.
Škoda Superb je stálice našich silnic, a je k tomu dobrý důvod. To auto totiž dělá snad všechno dobře. Ve výbavě Sportline dostanete trochu stylu navíc, a pár užitečných věcí v ceně. Proč ne.
Plusy
– Design
– Zpracování
– Komfort
– Spotřeba
– Dobrá základní výbava
Mínusy
– Tmavý interiér
« Více než polovina ojetin starších deseti let je z dovozu Cestování na divoko po Česku: Jak na spaní v autě »
