TEST Shelby GT 500 – Čistá smrt
Než se vůbec dostaneme k samotnému článku, chci Vám povědět dvě věci. První věc je to, proč jsem nazval článek “Čistá smrt”. Je to velice jednoduché – sám majitel tento vůz tak nazývá, protože ví, co se stane po nedbalému sešlápnutí plynu. K tomu se ale dostaneme později. Druhá věc je taková – nečekejte zde samostatný test, který Vám řekne všechny důležité informace o velikosti kufru a vnitřních rozměrech palubní desky. Chci se podělit o to nejdůležitější – mé pocity a vjemy, které jsem zachytil při jízdě v této zběsilé káře. Když se naskytne příležitost dostat se k takovému vozu, jen málokdo by ji nevyužil. Shelby GT500 je bestie, která se nemusí dlouze představovat. Většina lidí ji zná, i když jen málokdo ji potká. Ještě menší procento lidí se v ní sveze nebo ji dokonce muže řídit. Nám se to podařilo a za svou osobu musím říct, že ještě stále se mi moc dobře nespí. Vždyť už jen čísla sériového vozu nahání hrůzu. Přeci jen 500 koní (373 kW) a 650Nm na zadní náhon není úplně “v pohodě”.
I když tyto údaje jsou jistě úžasné, my jsme usedli do něčeho mnohem zběsilejšího. Výkon našeho bílého koně bylo neskutečných 650 amerických Mustangů (478 kW). Ano, opravdu čtete správně, 650 koní na zadní náhon. Asi se ptáte: Co “krouťák”? Ten se zastavil na neméně struhujících 850 Nm. A to už opravdu přestává všechna sranda.
Klasická karoserie ničím nepřekvapí, kdo aspoň trošku sleduje, co se děje za mořem, tak mu GT500 dech nevyrazí. A tak Shelby oproti “klasickému” Mustangu přidalo úplně přepracovanou přední část až s bestiální přední maskou chladiče a charakteristickou kobrou ve znaku. Vzadu máme navíc difuzor, obrovské koncovky výfuku a ještě větší křídlo. Naše bestie navíc měla ještě dva stříbrné “fofrpruhy”, které jistě poutají pozornost. Nejsem zastánce polepování vozů, ale k tomuto to tak nějak patří – kobry všude dokola, již zmíněné “rychlé” pruhy apod. jen dotváří osobnost tohoto šílence.
Interiér je prostě americký. Kdo někdy seděl v American Muscle ví, o čem mluvím. Když do vozu usednete, připadáte si jako ve vozu starém 30let – minimálně, co se týká kvality zpracování. Ale to není ten pravý pohled na GT 500. “Stang” nabízí spoustu místa v předu, což se dá očekávat, ovšem už málokdo by čekal, že i zadní sedadla jsou natolik prostorná, že se do něj v klidu usadí dva dospělí jedinci. Pokud byste byli totální blázni a chtěli cestovat tímto autem někam dál – 4 lidé to bez problémů zvládnou. Možná se jim jen udělá zle až Mustangu polechtáte plyn.
Přístrojová deska se dá popsat následovně – dva kruhové tubusy, vpravo rychlost, vlevo otáčky a palubní počítač… Ten ukazuje například i spotřebu. Myslím si ovšem , že jen málokterý řidič je natolik sebedestruktivní, že by na tento údaj měl přepnutý stále. Na pohodlí si nelze stěžovat a Mustang nabídne solidní komfort – no, minimálně se v něm dobře sedí, když stojíte na parkovišti. Od doby, kdy se sním rozjedete, se cítíte spíše jako na trakaři.
Poprvé za svůj život mám strach, co bude. Ano, opravdu strach. Před chvíli přestalo pršet, všude je poměrně hodně mokro a já usedám za volant 650 koňového muscle car. Lehce nervózní otevírám dveře a sedám si za volant. První věc, která mě trkne je fakt, že sedíte opravdu hodně nízko. Žádný autobusácký styl sezení. Naopak, připadáte si, že sedíte na cestě. Po nezbytných úpravách sklonu sedáku a zrcátek přichází ten toužebný okamžik – strkám klíč do zapalování a otáčím s ním. Dokud ten zvuk neuslyšíte, nepochopíte, co vlastně ty čísla (jako je výkon či krouťák) znamenají. Celé auto zavlní a rozburácí nadpozemským zvukem, který je typický pro americké osmiválce. Naposledy se rozhlednu po voze, abych zkontroloval vypnutou klimatizaci, vypnuté rádio a podobně. Chytám do ruky úžasně padnoucí volant, sešlapávám závodní tvrdou spojku (ano, je to manuál), abych mohl zařadit rychlost. Jde to opravdu ztuha (když říkám ztuha, opravdu myslím těžce! Jak můj slovenský kolega poznamenal: “Je to jako rozdupnout nohou kámen.” ). O to víc se cítíte jako v závodním voze. Žádný automat, žádné jednoduché řazení pod volantem, ale klasický styl sportovních aut. Když poprvé pouštím spojku a přidávám plyn, žaludek se mi neskutečně začne třást a já se cítím jako před nejtěžší zkouškou života.
Rozjíždím se kupodivu na první pokus a trapné “zdechnutí” motoru se nekoná, ale ten pocit nervozity je tu stále, kór když se dotknete plynového pedálu a okamžitě auto reaguje pěkným prokluzem. Řízení je také hodně tuhé a vše nasvědčuje tomu, že to bude velký zápas mezi mnou a touhle naštvanou kobrou. Jak říká jedno krásné české přísloví, “nedráždi kobru bosou nohou”. Já ji naštěstí dráždím nízkou botou, ale nemyslím si, že by v tom byl nějaký rozdíl. Uff… Vyjíždím na okresku a pokud jsem měl doteď stáhlý žaludek, tak odteď už i svěrač, zuby a všechno, co se dá. Řazení jde opravdu těžce – je to jako bojovat s medvědem o svůj holý život. Pokud byste měli s tímhle vozem jezdit každý den, tak za pár měsíců z Vás bude Arnold v době své největší slávy.
Projev motoru je naprosto neuvěřitelný a ještě víc se projeví od třech tisíc nahoru. Zhruba v té době začne zabírat i mechanický kompresor. A ten o sobě dává vědět stejně šíleným projevem: “Pokud jste ještě neslyšeli jak křičí veverky ve vysokootáčkovém mixeru, tak toto je přesně ten zvuk”. Tak pískající kompresor jsem snad slyšel jenom zde. Navíc tahá motor až do 6000 otáček. Pokud jedete rovně, budete si užívat každé přeřazení, každé puštění plynu – Mustang si střelí do výfuku, zabublá a vše začíná znova a znova. Je to silně návykové – jednička, prásk, dvojka, prásk a tak pořád dokola. Při ubrání plynu Mustang zlověstně prská a bručí, jako když vzbudíte medvěda během zimního spánku.
Žádná rovinka netrvá věčně a přichází serie esíček. Řadím trojku a od té doby jsem již rychlostní stupeň změnil jen na křižovatce. No nic, jelikož je opravdu mokro, pojedu opatrně a žádné agresivní stopy. Najíždím rozumnou rychlostí do zatáčky a na apexu trošku přidávám plyn. Uff, okamžitě mi ulítává zadek! Boží, říkám si pro sebe, a lehce se usmívám. Není možné nejet driftem, přebytek výkonu je prostě drastický, a já si to neuvěřitelně užívám. Každé přidání plynu, každé přeřazení, vše je naprosto mechanické a okamžité. Navíc auto ani na hrbolaté cestě nijak zvlášť neuskakuje – tomuto faktu jistě pomohly větší stabilizátory. O amerických autech se říká, že nebrzdí a nezatáčí. Shelby naštěstí nepatří k těm tunerům, kteří zvýší výkon a zbytek auta nechají sériový (ono totiž sériový Mustang opravdu nebrzdí a nezatáčí 
) no a tak tu máme velké silné brzdy, již zmíněné zesilněné stabilizátory, sportovní podvozek… Výsledkem je brzdná síla adekvátní výkonu vozu a podvozek, který se ochotně vrhá do zatáček – sice pořád bokem, ale to je detail. Stále se nejedná o auto, které nabídne dokonalou ovladatelnost, ale už se nemusíte bát, že nezatočíte. Na okruh to stále není – tam by ho vypráskaly mnohem slabší agilnější auta. Mustang hraje na úplně jiné emoce – šílená lineární akcelerace, hejbání zadkem a nehorázný zvukový projev. Prásk!
Závěrem bych chtěl říct, že i když se dá Mustang zvládnout na mokré vozovce, nemá cenu ho tam brát. Auto je primárně stavěné na suchý, pěkný asfalt a tam se také cítí nejlépe. A i vy si užijete cestu mnohem více, protože nebudete mít stáhnutý zadek strachy…
Shelby GT500 není na každodenní ježdění. Vyžaduje pevnou ruku a posunutý práh strachu. I náhlé ubrání plynu v zatáčce muže způsobit problém. Nemá až tak vražednou náturu, jako námi testovaný JCW Coupé, ale nakope vám zadek při každém nesprávném manévru. Pokud by Mustang byl člověkem, byl by to ten typ, co jde na diskotéku s tím, že na každé drobné rýpnutí odpoví hrubou silou.
Velké díky patří společnosti Dalitrans díky, které jsme Vám mohli zprostředkovat tento zážitek.
« Lamborghini vyrobilo už 1000 Aventadorů! Návrat Opelu Omegy v roce 2013 »
