Test Seat Ateca FR 2.0 TSI DSG 4WD
Seat Ateca se mi v době testu zrovna docela hodila do krámu. V redakčním kalendáři se totiž sešlo několik SUV hned po sobě a každé z úplně jiného těsta. Osobně jsem měl možnost všechny vyzkoušet a nejlepší pocity má člověk právě, když může srovnávat. Seat Ateca mi z toho všeho vyšel jako auto, na kterém je znát poctivě odvedená práce.
Letošní rok pro Seat Ateca představuje víceméně pokračování modelového roku 2020. Nečekal jsem proto žádné změny a ani je na autě nehledal. Na co jsem ale byl zvědavý asi nejvíc, byl hlavně dvoulitrový benzínový motor, který jsem v Atece ještě nezažil.
Obecně nemám rád SUV se slabými motory. Přijde mi fakt blbost koupit si SUV s nějakým maloobjemákem a pak se rozčilovat, že mě do kopce předjíždí smradlavá Avie. I v Seatu ale vědí, že se přece jen takový kupci najdou a proto v ceníku Atecy najdete mimo vznětových motorů takové nabídky jako 1.0 TSi 81kW nebo 1,5 TSi 110kW. Neříkám, že to jsou špatné pohonné jednotky. S oběma jsem měl tu čest, ať už v nové Fabii nebo Golfu, a dodnes na ně vzpomínám v dobrém jak spotřebou, tak i projevem. Tam by ale dle mého taky měli zůstat. Ateca si prostě zaslouží něco objemnějšího.
Ještě než se ale dostanu k jízdním vlastnostem, pojďme se podívat, jak Ateca působí při statické prohlídce. Verze FR je označením sportovního hávu i pro ostatní modely v celém Seatu. A jak to tak bývá, sportovní verze vždycky autu ještě trochu přidá na atraktivitě. Ateca není výjimkou. Ve verzi FR vypadá o trochu ostřeji a nabízí samozřejmě pár odlišností, které ji mají právě z oné šedi vymanit.
No šedi. Zrovna v tomto případě je to trochu zavádějící, protože moje sportovně laděná Ateca dostala šedý lak Rodium. To, že to na ní vůbec nevypadá špatně, můžete vidět na fotkách, i když bych si ve verzi FR dokázal představit ještě divočejší barvu. Verze FR přidává i další doplňky pro aspoň malé přizvednutí sportovnosti. Nemůžete samozřejmě čekat nějaký šílený bodykit, ale lehké změny typu černě lakovaná maska chladiče, lakované nárazníky nebo střešní spojler vypadají dobře. Sportovně se snaží tvářit i chromované koncovky výfuku, které jsou ale bohužel falešné.
V pohledu zvenčí se tak u Atecy nejedná o žádnou revoluci a většina je víceméně při starém. Přísloví, že dobré není třeba měnit, se ale ještě více týká interiéru. Neříkám, že se mi Ateca zvenčí nelíbí, právě naopak. Ještě více si mě ale získala svým vnitřním uspořádáním. To, že patří do koncernové rodiny VW, ví dnes asi každý. Ateca si ale přesto dokázala udržet svoji tvář a vyhnula se jí všudypřítomná dotykovost, jako třeba v případě Golfu nebo Arteonu. Ve zmíněných Volkswagenech jsem si sice na dotykové ovládání zvykl a popsal při jejich testech i určité výhody takového ovládání. Na druhou stranu jsem k nim ale měl i nějaké výhrady. No a právě v tomto směru mi přijde Ateca prostě dokonale řešená. Dnes už by si asi ani neobhájila, pokud by jí chyběl dotykový displej infotainmentu. Zbytek ovladačů ale zůstal konzervativně tlačítkový a musím říct, že jsem si to v šílené dotykové době náramně užíval. Tlačítka na skvěle padnoucím volantu jsou logicky uspořádaná, panel klimatizace je vzorově jednoduchý a i ostatní tlačítka, například pro volbu jízdního režimu, jsou na svých místech.
Zorientovat se v Atece je tak otázka několika vteřin a ne na dlouhá letní odpoledne. V interiéru najdete i dostatek praktických odkládacích schránek a vše je tak příjemně po ruce. To, že jde Ateca s dobou potvrzuje i slušně bohatou výbavou. Nechybí vychytávky pro zpříjemnění komfortu za jízdy jako vyhřívání sedaček, volantu nebo i předního skla. Jako podporu pro smartphone musím zmínit konektivitu AndroidAuto, Apple CarPlay, bezdrátové nabíjení v přihrádce nebo USB-C konektory. Ateca je moderní i tím, že dokáže vytvořit i Wi-Fi Hotspot a nabízí dokonce 10 GB úložiště.
A jak je to tedy s tím očekávaným motorem? Moje Ateca v sobě ukrývala nejsilnější zážehový agregát značky, konkrétně dvoulitrový, turbem přeplňovaný čtyřválec TSi o výkonu 140 kW. Už to samo o sobě dává tušit, že s trochu větší karoserií nebude mít žádný větší problém. Už po nastartování běží příjemně hladce, tiše a na volnoběh poznáte jeho chod skoro jen podle ručičky otáčkoměru. Vzhledem k tomu, že jeho maximální točivý moment 320 Nm poskytuje už od 1500 otáček/minutu,je příjemným pocitem to, jak Ateca umí pěkně tahat už z malých rychlostí. Výkon příjemně lineárně graduje až k vyšším číslům na otáčkoměru. Maximální výkon pak dává mezi 4200 až 6000 otáčkami, jeho zvuk se promění v příjemnou syrovost a s Atecou začne cvičit víc, než by si leckdo mohl přát. Pokud pak přepnete na sportovní režim a k ostré jízdě se přidá i sedmistupňová dvouspojková převodovka, je o zábavu postaráno.
Celý efekt tohoto pohonného ústrojí je pak takový, že Ateca jakoby zapomněla na to, že je SUV. Hodně mě překvapila její obratnost a stabilita v zatáčkách, kde si je hodně jistá a pokud jde přece jen na hranu a začne ztrácet adhezi, hodně dlouho dopředu o tom varuje kvílením pneumatik. Poměrně snadno ji tak můžete plynem držet na oné hraně, která není nijak ostrá a máte pořád dostatek prostoru k manévrování. Společně s příjemným řízením, od kterého se dá dobře číst chování předních kol, jsem se pak dobral zajímavého výsledku. To jak jsem psal na začátku článku, že jsem měl možnost srovnávat mezi několika SUV, tak jedno z nich byla Toyota RAV4, kterou bych v tomto případě vynechal pro její chybějící sportovní vlohy, ale dalším SUV bylo BMW X3 M40d.
Majestátní svalnatec plný testosteronu s výkonovými údaji z úplně jiného soudku. Taky ale poměrně dost těžkopádný. Na mém oblíbeném vrchařském úseku s několika serpentinami a novým asfaltem jsem tak s Atecou, kde si sáhla na své dno, měl pocit, že bych jí s X3 neujel ani o metr. Nadchla mě svojí obratností a ochotou přeskakovat ze zatáčky do zatáčky, aniž by se nějak výrazně nakláněla. Převodovka držela motor pořád v těch ideálních otáčkách, aby při každém dalším průjezdu serpentinou mohla vystřelit vstříc další. Na vrcholu kopce jsem byl sám překvapený, v jakém fofru jsem se ocitl v cílové rovince. Jasně, na přímějších úsecích se s brutálně našlapaným baworákem nemůže měřit, ale zrovna v tomhle mém testovacím kousku bych majiteli podobně výkonného, ale mastodontního SUV nadělal dost vrásek na čele ve zpětném zrcátku.
Není samozřejmě v rodokmenu Atecy, aby se v utažených zatáčkách vrhala, jak smyslů zbavená krotit vteřinové ručičky. Jen bylo zajímavé sledovat, co Ateca s foukaným dvoulitrem dokáže a jak svižná, obratná a rychlá umí být. Na běžné ježdění má tak Ateca síly na rozdávání. V dálničních rychlostech má pořád dost síly v zásobě a předjíždění na okreskách je víceméně zábavou.
Dvouspojková sedmistupňová převodovka, která je jinak výhradní převodovou skříní pro uvedenou dvoulitrovou motorizaci, je pak koncernovou klasikou. Za léta vybroušená téměř k dokonalosti. V ECO módu nechává motor pracovat ve velmi nízkých otáčkách. Někdy možná až moc. Ve standardním režimu o její práci pak skoro nevíte a v nižších rychlostech si někdy umí při přeřazení jemně cuknout. Nic, co by nedělala každá dvouspojka. Ve sportovním módu pak nechá využít celý potenciál motoru a dokáže vám i nadělit nějaký ten adrenalin, třeba zrovna v pěkných serpentinách.
Podvozek mi pak přišel jako ideální kompromis. Je trochu tužší, ale o to příjemněji se vede v zatáčkách a skvěle drží směr. Není samozřejmě sportovní a ani natolik tuhý, aby běžné cestování nějak znepříjemňoval. Naopak. Na běžné ježdění je dostatečně komfortní a o nerovnostech na silnici dává vědět jen velmi vzdáleně. Společně s dobře odhlučněnou kabinou pak na palubě vytváří pohodovou atmosféru. To, že ale zvládá i hrubé zacházení a při plném využití silného dvoulitru neztrácí sebejistotu pro mě bylo skutečně skvělým překvapením.
Ateca s benzínovým dvoulitrem je za mě ideální volbou jak na auto pro každý den, tak i sílou motorizace, která k tomuto SUV parádně sedí. Počítat musíte sice s průměrnou spotřebou přes devět litrů, svezení za to ale rozhodně stojí. Ateca ve mně zanechala více než pozitivní dojem. Není ničím výjimečná, ani jsem na ní nenašel nic, co by mě štvalo. Nebýt hodně sebevědomé cenovky, nedivil bych se, kdyby mi jedna z nich brzo přistála v garáži.
Plusy
– silný motor
– dobrá převodovka
– odhlučnění kabiny
– skvělý podvozek
Mínusy
– cena
« Test BMW 220d Coupe (G42): Konečně zase baworák Test Mazda 2 Hybrid: Schizofrenní přestrojení »
