TEST Renault Scénic Xmod – Rodina až na prvním místě

TEST Renault Scénic Xmod – Rodina až na prvním místě

26. 11. 2013 • Novinky, Renault, Testy •

Dokonale rodinná záležitost

Verdikt:

Ani stálice v nabídce francouzského Renaultu se nevyhnula trendu dnešní doby v podobě zvyšování podvozku. Vlastně tomu není poprvé, co se Scénic snaží oslovit řidiče s terénními choutkami. Letos je to třináct let, co světlo světa spatřil Scénic RX4. Facelift první generace tak dostal svojí opravdu terénní variantu s pohonem všech kol a podvozkem se zvýšenou světlou výškou. Kdo by však zajásal, že se Scénic – bahnomil vrátil, bude zklamán. Současná a již třetí generace doplněná o přídomek Xmod terénní předpoklady nemá. Zato má výbavu a prostor, jenž má oslovit a to se mu také daří.

Vlastně jediným prvkem, evokujícím off-roadového ducha je kromě exteriérových doplňků, jeden otočný přepínač. Ten se nachází u řadící páky a nese honosný název Extended Grip. S jeho pomocí můžete omezit stabilizační systém pro jízdu ve zhoršených podmínkách, nebo ji zcela vypnout skrze mód expert. Scénic v tu chvíli nechává veškeré řízení na vás, samozřejmě však jen do rychlosti 40 km/h.

Ze zmíněných doplňků lemují karoserii v atraktivním žlutém laku Automne především nízko umístěné tmavé plasty. Jejich význam při jízdě terénem v podobě obrnění karoserie před kamínky a bahnem je sice nepopiratelný, o něco méně optimisticky ale vyhlíží nízko umístěná ozdobná mřížka na čumáku automobilu. Ta naopak nedává pochyb o tom, že by se ráda v terénu takřka ihned poškodila a pravděpodobně by s sebou vzala i kus nárazníku.

Nechme však terénní vzezření Scénica na pokoji a pojďme se podívat na to, čím se Scénic snaží a čím se vždycky snažil oslovit svoje řidiče. Vnitřní prostor přívětivý k jeho pasažérům a jejich zavazadlům je tím pravým lákadlem na zákazníky, kterými jsou v tomto případě hlavně rodiny s dětmi. Právě proto je tu 470 litrů zavazadlového prostoru ve standardním rozložení, 1870 potom po sklopení všech tří samostatných sedadel, jejichž variabilita i provedení jsou bez diskuzí. Zadní pasažéři naleznou dostatek pohodlí ve většině směrů a praktické odkládací stolečky s držáky nápojů před sebou. Jediné mínus jsem u druhé řady sedadel objevil u prostředního sedáku. Zámky pásu z něj vystupující umí až nesnesitelně tlačit do pozadí. Proto až se bude jednomu ze čtveřice pasažérů udílet černý Petr v podobě prostřední sedačky, je třeba obrátit se na toho nejméně prostorného v oblasti zadnice.

Přední část interiéru se nese v duchu odmítání konvence a celému předku tak dominují dva z palubní desky vystupující displeje. Podlouhlý displej vlevo, jen mírně vyosen z řidičova pohledu, má klasicky funkci palubních přístrojů. Kromě číslicového tachometru je tady i elegantní otáčkoměr zobrazující se jako analogový. Barevné schéma přístrojů lze měnit přepínačem umístěným přímo u displejů. Na jeho existenci jsem sice přišel asi dva dny před vracením vozu, nicméně občas si změnit vzezření přístrojovky je příjemná funkce.

Infotaiment systém sdružující satelitní navigaci, média a nastavení je umístěn hned vedle. Jeho ovládání probíhá především skrz ovladač za řadící pákou. K velkému překvapení je displej i dotykový, což je vzhledem k jeho umístění z dosahu jak řidiče, tak spolujezdce, dosti zbytečný fakt. Jestli bych palubním přístrojům a jejich ovládání chtěl něco opravdu vytknout, tak ovládání na volantu potažmo pod ním. Sice se tyto věty u každého francouzského auta takřka opakují, ale systém sloních uší obsypaných tlačítky pod volantem, kam na ně není vidět, je prostě za trest. Na volantu se ve Scénicu umístilo jen ovládání tempomatu/omezovače a ani to není kompletní, hlavní vypínač těchto funkcí je totiž před řadící pákou.

Palubní deska sama je vyvedena kompletně z měkčených plastů, za což dostává Scénic velké plus. Dokonce ani výplně dveří nezůstaly ošizené a jsou vkusně doplněny koženkovou vložkou. Jediný prvek interiéru, který mi nebyl příliš po chuti, jsou ozdobné plastové lišty v titanovém vzhledu. Nevypadají příliš pěkně a bohužel se z nich skládá celý středový tunel s řadící pákou. Právě páka šestirychlostní převodovky je ale naopak prvkem nadmíru vyvedeným. Hlavice z leštěného hliníku výborně vypadá, příjemně se drží a navíc je dost těžká, což zpřesňuje řazení jinak nepříliš přesné převodovky.

Posaz za volantem je takový, jaký by se dal u rodinného vozu tohoto ražení očekávat. Semišem potažené sedačky disponují příjemným bočním vedením (ne snad, že by bylo potřeba) a jsou umístěny na můj vkus až zbytečně vysoko. Navzdory tomu je z auta dobrý výhled do všech stran a i díky vyvýšeným displejům nemusí řidič spouštět oči ze silnice po celou dobu jízdy.

Do testu jsme dostali Scénic v nejsilnější dostupné motorizaci, sice se 130 koňovým 1,6 dCi. Na koně ho sice v nabídce motorů předběhne ještě 1.2 TCe s výkonem 132 koní, ovšem na newtonmetry točivého momentu, které činí u dCi solidních 320 Nm oproti 206 u TCe, dieselový agregát jasně vítězí. Studený motor v sychravém počasí přenáší do interiéru trochu nepříjemné vibrace a nějaký ten hluk, za tepla však jeho neduhy zmizí a slyšet je o motoru jen při silnější akceleraci, kdy je jeho dieselový charakter trochu znát i do kabiny.

Po městě si motor vede velmi dobře a porce točivého momentu, která se nabízí při překročení zhruba 2 tisíc otáček, naprosto dostačuje ke svižné akceleraci. Použitelné otáčky, které jsou častým problémem dieselu, trvají u Scénicu někam do 4 tisíc. Samozřejmě už od tří se motoru nechce tolik jako v první třetině tachometru, ale teprve 4 tisíce jsou pro něj opravdovým koncem, po kterém následuje již jen utrápené burácení a i při snaze o co největší akceleraci nutnost řadit. Díky šestistupňové převodovce není problém udržet motor v ideálních otáčkách a to ani při dálničních rychlostech, kdy se při jízdě ustálenými 130 drží pod tři tisíce a jeho projev je tedy stále poměrně klidný. Z potřeby zrychlovat při těchto rychlostech se však stává dost problém a rozhýbat Scénica k dálničnímu předjíždění je věcí velkého přemáhání. Svou neochotu jezdit vysokou rychlostí navíc dá kromě odporu k akceleraci najevo ještě poměrně vysokým aerodynamickým hlukem. Obtékání vysoké karosérie zřejmě není vyřešeno úplně dokonale a do kabiny proniká nepříjemné hučení.

Bohužel nejen motor je u Scénicu nepřítelem vyšších rychlostí. Podvozek, který by po městě mohl poněkud ubrat na tuhosti, byl schválně upraven pro lepší držení stopy. Výsledkem je držení stopy sice slušné, ale náklony karoserie velmi nepříjemné. Budete-li chtít po městě zvýšit tempo, začnete si brzo připadat jako na houpající se věži. Dojem potom příliš nevylepší ani hluk přenášený při přejíždění příčných nerovností. Alespoň že v přímce a při klidné dálniční jízdě přidal Scénic spolu s tuhostí i na jistotě.

Ať už budete jezdit se Scénicem rychle nebo pomalu, odvděčí se vždy bezkonkurenční spotřebou. Je sice jasné, že právě od spotřeby malé turbodiesely jsou, ale v tomto konkrétním případě je s přihlédnutím k výkonu 130 koní, spotřeba opravdu výborná. Městský provoz si jen málokdy řekne přes 6 litrů paliva, mimo něj se potom budete držet téměř vždy pod pět. Ve výsledku nejvíc ubývá ze šedesátilitrové nádrže při dálničním cestování. Tehdy motor při ustálených 130 bere zhruba 6,5 litru na sto kilometrů.

Scénic Xmod je celkově poměrně vydařeným automobilem. Samozřejmě, má několik much, které z určitého úhlu nelze nevidět, ale v zásadě je vyváží dobrými vlastnostmi. Při jeho pořízení bych doporučil zvážit, zda se opravdu musí jednat o příplatek Xmod. Při výbavě Privilege s motorem 1.6 dCi činní rozdíl v ceně mezi klasickým Scénicem a Xmod 31 tisíc. To se sice nezdá moc, ale u vozu, jehož pořizovací cena v nejvyšší výbavě činí 627 (u testovaného modelu 666) tisíc, je to skok hned o několik procent.