Test Opel Mokka GS Line 1.2 PureTech AT8 (96 kW): Hezká tvářička
Úspěšný průkopník světa malých crossoverů přijíždí v nové generaci a nezůstal kámen na kameni. Tou nejzásadnější novinkou je fakt, že vlastně vůbec nejde o Opel. Vadí to ale něčemu, když má tak švihácký exteriér? A je taky víc než jen hezká tvářička?
Druhá generace Mokky přijíždí s novou designovou identitou značky inspirovanou projektem reinkarnovaného Opelu Manta. Tento designový jazyk postupně prosákne i do ostatních modelů a automobilka podle mě konečně našla svou tvář, podle které ji na ulici bezpečně poznáte. Ostře řezané retro-futuristické prvky na malém crossoveru fungují a auto vypadá skvěle ze všech stran. I přesto, že je druhá Mokka asi o patnáct centimetrů kratší než ta první, působí dospělejším dojmem.
Interiér se nese ve velice moderním duchu. Hlavní pozornost si bere dvojice displejů natočených k řidiči. Líbí se mi především dvě věci. Tou první je zabudování displeje infotainmentu přímo do palubní desky. Tou druhou je, že se Opel i přes moderní ráz kabiny nebál ukázat vztyčený prostředním některým moderním trendům a nešel all-in do dotykového ovládání. Stále je tu sada tlačítek pro nejdůležitější funkce, a tak je to správně. Po ergonomické stránce není moc co vytknout.
Abych ale jen nechválil, infotainment od PSA (Stellantis chcete-li) by už zasloužil omladit. Možná je to mnou, ale snad nikdy v něm nenajdu to, co hledám. Naštěstí podporuje Apple CarPlay i Android auto, takže s ním nemusíte moc často přicházet do kontaktu. Druhý displej, nacházející se v kapličce přístrojů, je po funkční stránce naprosto v pořádku. Je pravda, že mu chybí intuitivnost digitálních cockpitů koncernu Volkswagen a zobrazovací schopnosti taky nejsou na tak vysoké úrovni, ale když si jednou nastavíte požadované zobrazení, není už potřeba se v tom dál hrabat. Všechno máte hezky na očích.
Zbytek interiéru velice zdatně maskuje fakt, že vlastně sedíte v levném autě. Ano, najdete tu tvrdé plasty, ale ty jsou ukryty převážně vespod palubní desky. Jinak jsou snad všechny kontaktní plochy měkčené nebo potažené koženkou. I celý vrchní díl palubní desky je vyrobený z měkčeného plastu se vzorem jakýchsi šupinek a vypadá velice dobře – a jako plus vůbec neodráží sluneční paprsky po kabině. I zpracování je na úrovni. Kabina Mokky je stejně povedená jako její exteriér.
Pokud jde o místo, tak minimálně vepředu si nebude stěžovat asi nikdo. I se svými 190 centimetry mám nad hlavou rezervu snad ještě na cylindr. Sedačky jsou velice komfortní, sedí se hezky nízko, takže si nepřipadáte jako byste seděli na autě. Jen je potřeba si chvíli zvykat na rozměry auta. Je sice velice kompaktní, ale díky rozměrné ploché kapotě si za připadáte, že řídíte něco mnohem většího. Vysoká palubní deska tomu moc nepomáhá. Taky je díky její výšce horší výhled šikmo vpravo, protože mezi zrcátkem a vrchní hranou palubní desky je škvíra jen asi 20 centimetrů.
Vzadu už je to s místem trochu horší. Pokud ale měříte do 180 centimetrů, vejdete se sem bez problémů. Pro děti – které zde budou asi nejčastěji – je zde místa dost. Potěší USB zdířka a (opět) komfortní sedačky. Jako u všech aut jezdících na platformě EMP1 je na zadní sedačky ale poměrně malý vstup. Otevřením dveří vznikne spíš škvíra a pro dospělého není nastupování do druhé řady zrovna důstojnou záležitostí. Kufr potom pojme v základu velice slušných 350 litrů. Myslím, že při troše snahy by uměla Mokka sloužit i malé rodině nebo dvojici s psími kamarády.
Pod kapotou bílo-červeno-černého testovaného fešáka se nacházel vrchol současné nabídky – když vynecháme elektrickou verzi. Tím je přeplňovaná tříválcová dvanáctistovka z dílen PSA o výkonu 96 kW a 230 Nm. Ta 1290 kilo těžkému crossoveru poskytuje dost přesvědčivou dynamiku. Stovku zvládne asi za devět sekund a umí se rozjet až na dvě stě. Motor má tolik elánu, že umí v zatáčce i trochu zatahat za volant a ani při dálničním maximu mu dech nedochází. Motor je taky slušně kultivovaný a při klidné jízdě o něm budete sotva vědět. Mezi tříválci rozhodně patří k tomu lepšímu. Jen jsem zaznamenal trochu otupělé reakce na pokyny plynového pedálu.
Nejde o to, že by motor trpěl turbo lagem, jen je cítit, že ve snaze vyhovět nejnovějším emisním limitům vždy chvilku přemýšlí, jestli nevypustí moc černých kocourů z výfuku. Musíte si tak zvyknout na reakce motoru a na to, že mezi sešlápnutím plynu a skutečným pohybem auta je zlomek sekundy zpoždění. Naopak ke spárování s osmistupňovým automatem nemám žádné výtky. Auto se standardně dodává se šestistupňovým manuálem, ale jestli vás příplatek 40.000 za automat vyloženě nepálí, tak vám ho můžu s čistým svědomím doporučit. Jde o poctivý hydroměnič, takže pracuje hezky jemně, nenuceně a nedělá zbytečné přešlapy. Je možnost řadit i pádly pod volantem, ale za celý týden jsem neměl potřebu je používat. Pokud jde o spotřebu, tak jsem neměl problém držet se kolem sedmi litrů i při svižnějším tempu.
Jak již zaznělo, nová Mokka přijíždí na platformě EMP1, kterou sdílí například s DS3 Crossback, Citroënem C4, nebo taky Peugeotem 208. Jde o povedený základ, na kterém lze postavit opravdu dobré auto. Nebylo pro mě tedy takovým překvapením, že Opel Mokka působí na silnici dospěle a chvílemi si připadáte jak v o třídu větším autě. Především díky solidnímu odhlučnění a stabilitě ve vysokých rychlostech. Na svoje rozměry je Mokka sebevědomá, neodskakuje na nerovnostech a hned tak něco jí nerozhodí. Ve městě oceníte skvělou manévrovatelnost, zatímco mimo město jistý podvozek. Dokonce ani při svižné jízdě se nezačne objevovat nejistota a netečnost – jako v případě C4.
Mokka je neutrální, nemá přehnané sklony k nedotáčivosti a velice ochotně mění směr. To je zásluhou především o dost tužšího ladění podvozku oproti jejím francouzským sourozencům. Náklony karoserie jsou o poznání menší a auto působí hravějším dojmem. Kompromisem za takové chování je to, že trochu víc „zakopává“ o krátké ostré nerovnosti. Určitě bych Mokku neoznačil za kostitřas nebo sportovně tuhé auto. Tuhost je stále v absolutně snesitelných mezích, ale jestli hledáte něco vyloženě na klidné ježdění, Citroën C4 vám poslouží lépe. Co ale rozhodně potěší, že i přes tužší naladění podvozku, působí Mokka stále velice bytelně a odnikud se neozývají žádné pazvuky. Čím rychleji navíc jedete, tím lépe zvládá podvozek kopírovat vozovku. Mokka se tak jeví jako ideální řešení, pokud chcete kompaktní crossover, ale většinu cest trávíte mimo město.
Opel Mokka druhé generace je stylový crossover, který přitahuje pozornost všude, kde se objeví. Má moderní, přesto ergonomicky přívětivý interiér, ve kterém je poměrně dost místa. Přeplňovaná dvanáctistovka poskytuje solidní dynamiku a jízdně jde o opravdu dospělé auto. Základní cena je těsně pod půl milionem, za nejsilnější motor si připlatíte šedesát tisíc, testovaná verze GS Line startuje s automatem na 599,900 (manuál 559,900). V této výbavě už ale máte téměř vše, co budete potřebovat. Oproti první generaci již nelze pořídit s pohon všech kol, ale nemyslím si, že to vadí. Jde spíš o zvýšený hatchback, který hraje především na efekt. Hlavně jde ale o velice povedené auto, které si svoje místo na trhu určitě najde.
Plusy
– Design
– Výkonný motor
– Dospělé jízdní vlastnosti
Mínusy
– Horší výhled ven
– Nastupování dozadu
« Test ojetiny Hyundai ix20: Levné auto na pořízení i provoz Test ojetiny Dacia Duster: Umí se proměnit v pokladničku »
