Test Opel Mokka 1,2 Turbo – Stylový měšťák v Alpách
Opel Mokka je prý auto spíše do města. Navazuje na svoji starší sestru, která zaznamenala nevídané prodejní úspěchy a svým novým designem je teď úplně jiná. Snaží se prošlápnout si vlastní cestu a ze staré Mokky si vlastně půjčuje jen jméno a pověst průkopníka malých městských SUV. Jenže ona to ale není úplně tak pravda. To, co Mokka zažila v našem testu, se jí ve městě rozhodně nestane.
Je pravda, že nová Mokka umí vzbudit emoce už při prvním seznámení. Její tvary jsou originální a mě se líbí, že Opel jde v tomhle svou vlastní cestou. To, co zaujalo nejen mě, ale i ostatní z redakce, je samozřejmě i Opelem hodně deklarovaná přední maska Visor. Jejím designem chtěl Opel připomenout legendární model Manta a prý se inspiroval i u hledí motocyklových přileb. No, při troše představivosti tam i já motocyklové hledí vidím, ale kdyby mi to nikdo neřekl, nevím jestli bych si to sám od sebe představil. Nicméně koncept je to zajímavý a úplně odlišný od ostatních. Na neznalé věci, může přední hladká maska působit spíše tak, jako by pod kapotou Mokka neukrývala spalovací motor. Podobnou maskou totiž v dnešní době disponují spíše elektromobily. Opel nicméně tomuto provedení věří a plánuje jím vybavit i všechny své další modely.
Celkový postoj Mokky je rozhodně subtilní. Na to, o jak relativně malé autíčko se jedná, při osobním setkání z blízka tak vůbec nepůsobí. Naopak vypadá paradoxně mohutně a bytelně. Má hodně malé převisy, zajímavě tvarovanou, dlouhou a hodně vodorovně posazenou kapotu. Masivní C sloupky a dozadu se sužující linka oken dotváří obraz Mokky, která se chce zařadit mezi městské designovky. Tomu napovídá i široká paleta možných kombinací barev karoserie. Jinou barvu může mít střecha, kapota nebo kola. Individualističtí hračičkové se tady skutečně vyřádí.
Interiér prodělal omlazení v takzvaném stylu „vizuálního detoxu“. Největší dominantou jsou dva opticky spojené velké displeje. Jeden jako přístrojová deska, druhý jako ovládací panel infotainmentu. Panel přístrojů má jednoduchou grafiku, která je přehledná a nepřeplácaná. V uvozovkách jí dominují dva kruhové digitální budíky, které jsou ale zbytečně moc malé. Displej infotainmentu svojí velikostí vkusně zapadá do celé palubní desky. V logicky uspořádaném menu se dá rychle zorientovat a cením i rámeček kolem něj, o který se dají prakticky opřít prsty při ovládání.
Lesklý černý dekor kolem řadící páky a středového tunelu působí hodnotně a je prakticky na uklízení. Kvalita materiálů v interiéru Mokky je na vysoké úrovni a působí moderně jako auto samo. Jediné, co trochu kazí reputaci jsou výplně zadních dveří z tvrdého plastu. Jak působí interiér moderně, o řadící páce se to říct už nedá. Můj testovací model byl vybaven manuálním řazením a podoba řadičky mi přišla tak trochu retro. V kombinaci s objemnou punčoškou mi do Mokky moc nezapadala. Cenil jsem si samostatného panelu ovládání klimatizace. Nastavení teploty jsem tak nemusel hledat v infotainmentu, na což se u některých modelů zvyká dost blbě. Tady Mokka ještě myslí na starousedlíky. Praktická jsou i tlačítka kolem řadičky, například to pro deaktivaci asistenta jízdy v pruzích. Nemůže mě rozčílit nic víc, než když tohoto asistenta musím hledat ve čtvrtém podmenu na dotykové obrazovce. Jen je škoda, že nezůstává vypnutý napořád a musím jej mačkat po každém nastartování.
Pozice řidiče je pohodlná i díky sedadlům, do kterých jsem se uvelebil hned. Jen cestující za mnou musí na to, že bych je někam svezl ihned zapomenout. Za mojí sedačkou zbylo asi tak 15 cm místa a tam si opravdu nikdo nohy nedá. Podotýkám ale, že měřím 190 cm a rád sedím poměrně vzadu. Za řidiče a spolujezdce menšího vzrůstu si samozřejmě další dva dospělí sednou celkem v pohodě. Na to, jak Mokka vypadá zvenku baculatě, po otevření kufru jsem moc nadšený nebyl. Jeho 350 litrů není na stěhování a na začátek to vypadalo, že se nesbalím ani na koupaliště. To, co jsem pak do něj narval mě samotného překvapilo. Jeho otevírání je netradičně až na nárazníku a ne na spodku pátých dveří, což jsem sice moc nepochopil, ale není to nic, co by mi trhalo žíly. Ve výsledku se pak otevírá jako každé jiné auto. Ruce si po dešti zašpiníte úplně stejně.
Z Mokky je trochu jiný výhled, než na co jsem zvyklý. Po chvíli mi dochází, že je to hlavně tím, že vidím skoro celou přední kapotu díky tomu, jak moc je položená vodorovně. Popravdě je to docela příjemný pocit a líbit se bude zejména těm řidičům nebo řidičkách, kteří mají horší odhad a kvůli tomu, aby kapotu viděli si často sedačku nastavují hodně vysoko. Tady můžou být úplně v klidu. Mokka jim kapotu ráda ukáže sama.
Startuji benzínový agregát o objemu 1,2 litru dopovaný turbem. Jedná se o slabší variantu o výkonu 74 kW. Silnější nabídne 96 kW, popřípadě můžete zvolit dieselovou verzi 1,5 CDTi s 81 kW nebo elektrickou verzi o výkonu 100 kW. Hned v první chvíli je slyšet jadrnější projev tříválce. Po ujetí prvních pár kilometrů si všímám, jak lehce dunivý je ve spodních otáčkách a dochází mu dech v otáčkách vyšších. Ve střední pásmu je ale příjemný a jako městské přibližovadlo naprosto dostatečný. Šestistupňový manuál je trochu tužší na pružině z neutrální polohy a jeho dráhy celkem dlouhé. Celkově je ale jemný a pracuje dobře. Spojkový pedál není nikterak tuhý a neunaví ani dámy při celodenním ježdění.
Nastavení podvozku je, chtělo by se říci, tuhé „po německu“. Osobně bych chtěl Mokku trochu plavnější hlavně kvůli tomu, na co je primárně určená. Ve městě bych více ocenil lepší žehlení kočičích hlav a retardérů, před kterými musíte poctivě zpomalit, jinak je pocítíte přesně dle jejich účelu. Na okresce je ale jízda s Mokkou jiné kafé. Je příkladně poslušná a její řízení je zábava. Je dobře odhlučněná a působí bytelným dojmem. Nikde nic nevrže a od podvozku jsem nezaznamenal žádné zvuky.
To, že Mokka nemusí být nutně jen městský vůz, ale zvládne toho mnohem víc, jsem si vyzkoušel na vlastní kůži. Ve dvou jsme se vydali vstříc našemu oblíbenému mořskému letovisku Portorož na pobřeží Slovinska. Ano mohli jsme jet skoro celou cestu po dálnici, kde se přeplňovaná dvanáctistovka projevuje jen mírným vrčením. My jsme ale chtěli vědět, jestli Mokku neutavíme v těch nejnáročnějších podmínkách, které si rozhodně nikde ve městě nevyzkoušíme. Po minutí rakouského Salzburgu jsme to proto vzali rovnou kolem Zell am See do mekky motorkářů a všech zatáčkožroutů, na horský průsmyk Grossglockner. Na silnici s jedním z největších převýšení Evropy jsme se s Mokkou šplhali vzhůru a řadili a řadili a šlapali na plyn. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se jí chtělo protestovat a ochotně si dávala jednu serpentinu za druhou, až se mi z toho motala hlava. Naložení jsme nebyli úplně nejmíň, a nejen že jsme do zavazadlového prostoru naložili jeden obrovský loďák, autolednici a několik dalších tašek, na zadní sedačky jsme si dokonce vzali dvě elektrické koloběžky.
Na nejvyšším vrcholu nás po několika povinných fotkách čekal ještě sjezd na Lienz na druhou stranu průsmyku. Nijak jsem Mokku nešetřil, sice jsem jí občas pomohl motorem, ale od maloobjemové dvanáctky moc pomoci v podobě decelerace nečekejte. Největší břímě tak stejně zůstalo na brzdách, které ani po hodinovém sjíždění prudkých serpentin, kde posádka skoro visí v pásech, nevykazovaly žádné známky vadnutí a pořád se ostře zakusovaly do rozpálených kotoučů.
Na druhý den nás po přespání v Rakousku čekalo něco podobného v podobě Triglavského národního parku a jízda takzvanou Ruskou cestou přes průsmyk Vršič, až k údolí tyrkysové řeky Soči. I tady si Mokka zažila svoje. Ruská cesta ve Slovinsku je bývalou vojenskou cestou plnou kostkovaných zatáček a od dob ruských vojsk se toho příliš nezměnilo. I tady si ale Mokka přejezd Julských Alp doslova namazala na chleba. Do rozžhavené slovinské Portorože nás pak dovezla ve vychlazené kabině, až nás skoro začalo bolet v krku. Zpáteční cestu jsme pak už absolvovali normálně po dálnici.
Mokka si za celou tuto anabázi řekla o příjemných 6,7 litru/100km. Její testovací týden byl v poměrně slušném naložení, byl plný šlapání plynu na podlahu, intenzivního brzdění a často ne úplně kvalitních silnic. To vše jsem po ní chtěl v tropických dnech, které tou dobou Evropou vládly, a abych se já i se svojí posádkou cítil komfortně ve 21 stupních. Musím říct, že to Mokka zvládla na jedničku. Je rozhodně hlavně městskou designovkou, ale tvrzení že by nezvládla nic jiného než malý městský nákup, rozhodně odmítám. Dal bych si klidně ještě jedno černé moccacino. Na takové cestě chutná totiž víc než dobře.
Plusy
– Originální design
– Zábavné řízení
– Dobré brzdy
– Tichý interiér
Mínusy
– Dlouhé dráhy manuální převodovky
– Tuhá a vysoce umístěná páčka pod volantem
« První jízda: Škoda Kodiaq RS 2.0 TSI Hybridní pohony rostou na úkor konvenčních: Pokračuje omezování nabídky motorizací »
