Autojournal.cz

TEST Opel Mokka 1.4 Turbo – Latte Macchiato

4. 6. 2013 • Novinky, OPEL, Testy •

Svět je plný roztomilých věcí a mezi nimi i aut. A protože lidé, především potom ženy, mají tyto roztomilé věci rády, rozhodl se Opel vyrazit v případě nového malého SUV Mokka právě tímto směrem. Baculatá karoserie může zpočátku vypadat přihlouple, ale nenechte se zmást, pod ní se ukrývá více, než by kdo čekal.

Opravdu je v první řadě potřeba nenechat se designem zmást, ačkoliv se tak může zdát, není Mokka čistě módní záležitostí. K nám se Mokka dostala hned v nejvyšší výbavě Cosmo. Po prvním ohlédnutí zmíněné buclaté karoserie zvenčí tak přichází menší šok v podobě interiéru vozu. Zde se skrývá zpracování a výbava hodná vozu nikoliv za 709 tisíc korun, jak je tomu v nejvyšší výbavě a se všemi příplatky, ale spíše okolo milionu. Polokožená sportovní sedadla se stehenní opěrkou jsou částečně elektricky nastavitelná a doplňuje je hned celá řada dalších elektrických i neelektrických prvků skrývajících se po celém voze.

Mnoho příplatkových prvků je zaměřeno hlavně na bezpečnost. Opel oprávněně předpokládá, že právě tento druh výbavy bude cílová skupina uživatelů Mokky vyžadovat. V nabídce je tak radar oznamující vozidla před tím vaším, tempomat s brzdnou funkcí (ten bohužel z mě trochu neznámých důvodů bez radaru), akustické hlášení o vybočení z jízdního pruhu nebo až obdivuhodně dobře fungující sledování dopravních značek.

Vše je navíc podpořeno nebývale hodnotným zpracováním všech částí interiéru a použitými materiály. Všechny plasty hnědočerné, „kávové“ palubní desky jsou měkčené a opticky do nich jen příjemně zasahují hliníkové dekory rozprostírající se po stranách a navazující na dveře. Všemu dominuje známý volant z produkce GM, který se i mě osobně osvědčil již v několika vozech a který je dobrý nejen ergonomií, použitými materiály v podobě měkké hnědé kůže, ale také sympatickým ovládáním tempomatu a rádia. Ovládání palubního počítače, jehož monochromatický displej našel pozici mezi tubusovými budíky, probíhá z levé páčky pod volantem. Mokka zobrazuje oproti klasickým GM palubákům několik informací navíc. Na jednoduchém displeji si zobrazíte mimo jiné průběh průměrné spotřeby, odběry jednotlivých zařízení, například klimatizace, a několik dalších více či méně užitečných hodnot.

Usednutí za volant je takové, jaké jsem předpokládal. Samozřejmě se už z principu vzhledem ke koncepci automobilu nelze vyvarovat lehce záchodovému posazu, ale Mokka to obratem dožene v možnostech nastavení volantu. Ten lze přitáhnout až neobvykle blízko sobě a značně si tak pozici za ním zpříjemnit. Dobře jsou na tom i sedadla, jejichž nadprůměrně tuhé polstrování je dobrou volbou na delší cesty. O něco hůř působí šířka sedáku. Značné boční vedení se snaží obepínat řidičovo pozadí více než by bylo zdrávo a mých 100 kg živé hmoty se tak cítilo lehce utlačováno.

V přední řadě sedadel je místa bez diskuze dostatek, o něco horší je to vzadu. I ti menší z vašich pasažérů nebudou mít tolik místa v oblasti kolen, kolik by potřebovali a situace se nelepší ani nad hlavou. K tomu přidejte zavazadelník o základním objemu pouhých 365 litrů, který nijak nenadchne a rovnou zakončí kapitolu Mokka a stěhování. Tyto prostorové nedostatky v zadní části vozu jsou bohužel daň za opravdu krátkou karoserii o délce 4278 mm

Konečně je čas nastartovat zážehový čtyřválec o objemu 1.4 litru dopovaný turbodmychadlem na hodnotu 140 koňských sil. Hned v úvodu musím přiznat svoje nemalé obavy z dalšího downsizovaného motoru. Po zkušenostech s tříválcovým 1.2 Tce od Renaultu bych se tomuto trendu nejraději vyhnul, na druhou stranu je tady sportovněji laděný 1.6 THP od PSA, který se prokázal jako velmi dobrou volbou. Naštěstí je foukaná 1.4, kterou disponuje Mokka blíže spíše ke druhé zmíněné variantě. Motor velmi příjemně táhne již od 1500 otáček použitelných bez problému v městském provozu a navazuje na to nástupem výkonu ve druhé polovině spektra začínající hodnotou 3500. Odsud ani dál nepolevuje a celkově se tak z Mokky stává pružný automobil na svižný přesun městem, se kterým se nebudete muset stydět ani na dálnici. Za to vše si navíc v průměru během testu řekl o příjemných 7,2 litru na sto kilometrů. Nižší hodnoty dosahuje motor při nízké zátěži po městě, kdy se plně využívá jeho turbocharakteru. Naopak výš hodnota stoupá při dálniční jízdě ustálenými 130-ti, kdy se spotřeba dere těsně pod hranici 9 litrů.

Silnější motorizace Mokky, včetně té vrcholné testované, jsou nabízeny s pohonem všech kol. Systém vyhodnocující jízdní situaci tak může až padesát procent točivého momentu přidělit na zadní nápravu. O tom, že Mokka není do terénu je předem rozhodnuto už jen nízko položeným předním nárazníkem. V tomto případě je pohon všech kol myšlen výhradně na zlepšení trakce na silnici a na špatném povrchu. Elektromagnetická spojka reaguje dostatečně rychle a několikrát jsem i při rychlejších průjezdech zatáčkami měl možnost pocítit, že se zadek vozu rovná již při prvních náznacích nedotáčivosti.

Na kola je výkon přenášen šestistupňovou manuální převodovkou. Ta bohužel na rozdíl od motoru nepobrala příliš kultivovanosti a občas má tendence s vámi bojovat. Tu a tam nastane chvíle, kdy se jí prostě nechce řadit jednotlivé rychlosti a vyžaduje trochu přemlouvání zejména při řazení jedničky po delším stání na světlech. Jinak ale kvalty po většinu času pasují poslušně a bez nutnosti větší síly. Městská jízda se tak nestává po delší době otravnou, jako u mnoha jiných vozů.

Pokud jsem motor označil za slušný a příjemně pružný, podvozek Mokky potom musím přímo vychválit. Již v technických údajích Mokky mě zaujal jeden poměr nebo tedy spíše nepoměr –  šířka se sklopenými zrcátky je o pouhopouhých 15 cm více, než výška celého auta. To znamená těžiště, které jakémukoliv sportovnějšímu svezení přímo odporuje. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že se Mokka v zatáčkách naklání jen velmi málo a zároveň při městském provozu nepůsobí dojmem, že se vás snaží vytřást ven. Samozřejmě, že se nejedná o žádného lamače okresek, ale stopu drží velmi dobře a první náznaky nedotáčivosti přicházejí až hodně pozdě. Celkově bych podvozek řadil mezi to nejlepší čím malý Opel disponuje.

O tom, že je novinka německé automobilky z velké části módním doplňkem do ulic velkoměsta svědčí mnoho aspektů. Jsou tu ale i takové, které Mokku vyzdvihují nad konkurenci a posouvají její použitelnost i za cedule značící konec obce. Poměrně slušný motor s přijatelnou spotřebou se za předpokladu rozumného používání jen tak neztratí a podvozek je ochoten podpořit i vaše sportovní ambice. Do toho všeho interiér vozu svým provedením a bohatou výbavou působí jako z docela jiné cenové dimenze a bavit vás jen tak nepřestane. Trochu škoda je nedostatku místa na zadních sedadlech a v kufru odevzdaného jako daň za krátkou karoserii s malým rozvorem. Za zmíněnou cenu 709 tisíc je Mokka příjemný vůz pro mladou, ještě nepříliš rozrostlou rodinu, nebo jako druhý vůz pro elegantně založenou polovičku.

Plusy:

• příjemný motor
• výbava
• zpracování interiéru
• podvozek

Mínusy:

• tvrdohlavá převodovka
• spotřeba při svižnější dálniční jízdě
• prostor na zadních sedadlech
• kufr

« Land Rover zapůjčí Správě Pražského hradu čtyři vozy Autem na letní výlety »