Test ojetiny Toyota ProAce Verso: Ideální osobní dodávka
Toyotu ProAce jsem měl v testu jako nové auto už dvakrát. Sama o sobě poskytuje neuvěřitelně variabilní možnosti zpracování. Od jednoduché dodávky, přes nomádský styl s postelemi, až po luxusní devítimístné taxi vystlané kůží.
K mému poslednímu testu Toyoty ProAce jsem se nedostal úplnou náhodou, i když pro mě byl vůz stejně nakonec příjemným překvapením. Už dlouho jsem plánoval výlet na pár dní. Můj plán ale spočíval v tom, že s sebou vezmu i svoji nejbližší rodinu, což se mi nikdy před tím nepodařilo. Potřeboval jsem proto minimálně sedmimístné auto, do kterého bychom se pohodlně vešli i s bagáží. To byl ve výsledku můj jediný požadavek, se kterým jsem za naším redakčním guru přišel. Vzhledem k tomu, že nejvíc ojetin je v tomto segmentu v nabídce z modelu VW Transporter a jeho odnoží, čekal jsem právě tuto německou legendu. Milé překvapení pro mě ale bylo, když jsem na svoji výpravu dostal Toyotu ProAce 2.0D-4D o výkonu 130kW.
V AAA Auto jsem si nakonec vyzvedl bílou Toyotu ProAce ročník 2020 v nejsilnější verzi, s nosičem na kola na zadních dveřích, ochrannými rámy na prazích a v sedmimístné kožené verzi s nájezdem lehce přes 60 tisíc kilometrů. Vše nasvědčovalo tomu, že tenhle výlet bude v 1. třídě.
Auto ještě vonělo novotou. Za zmínku pak stojí určitě výbava v podobě Head Up displeje, kožených sedadel, navíc vepředu vyhřívaných. Nechybělo ani panoramatické okno rozdělené na pravou a levou část, LED světlomety, asistent jízdy v pruhu, nebo třeba adaptivní tempomat. Nemohl jsem si stěžovat na to, že by mi na dlouhou cestu něco chybělo a mohl jsem tedy vyrazit vstříc dobrodružství.
Jak by mohl někdo zmínit, sedmimístných aut se přece prodává hodně a dost větších SUV je dnes sedmimístných. Je třeba ale říct, že právě tenhle ProAce byl “pouze” sedmimístný jen proto, protože měl uprostřed prostřední řady výsuvný stolek. Navíc zadní řada poskytuje naprosté pohodlí pro tři dospělé cestující a ne nepohodlnou lavici s krátkým sedákem jako mnoho konkurentů. U sedmimístných SUV pak nemůžeme o nějaké plnohodnotnosti zadních sedadel ani mluvit. Jako dospělák na nich sedět vážně nechcete a i děti vám to dají při delší cestě patřičně sežrat.
Toyota ProAce navíc disponuje velkou variabilitou uspořádání prostoru. Jednotlivé řady můžete vůči sobě různě posouvat a měnit rozvržení prostoru na nohy nebo velikost zavazadlového prostoru. Sedačky jezdí v zapuštěných kolejnicích a když je pak vyndáte úplně, rozprostírá se před vámi najednou spousta prostoru, kam si dáte kola a ještě hodíte matrace na podlahu a máte bydlení. To ale nebyl můj případ. Já potřeboval naložit dalších 6 lidí i s bagáží a vyrazit na 3 dny do Alp. Kufr sice v plném obsazení není nekonečný, ale každý si víceméně sbalil vše co potřeboval.
Po několika hodinách jízdy konečně přijíždíme do Rakouska. Počasí nám první den úplně nepřeje, což jsme z předpovědi věděli, ale ten používáme stejně jen na přesun. Ocenit jsem tak musel i ventilační systém Toyoty, protože ani přes dlouhou dobu v dešti v plném obsazení se nezamlžilo jediné okno, což u plně naložených dodávek nebývá úplnou samozřejmostí. V dalších dnech se pak pasažéři v zadních řadách rozplývali nad dvojicí panoramatických oken, skrz které mohli sledovat štíty Alp.
Toyotu ProAce můžete pořídit ve třech dieselových motorizacích. Nejzákladnější s objemem 1,6 litru a 85 kW. Osobně s ní zkušenost nemám, ale na tak velké, navíc plně naložené auto by mi přišla slabá. Pořídil bych jí možná někam do firmy, kde s ní uklízečka vozí kýble z budovy do budovy. Stejného názoru ale byla i většina kupujících a proto na tuto motorizaci narazíte jen velmi zřídka, protože žádné prodejní rekordy rozhodně netrhala. Pak nám tady zbývá vlastně už jen dvoulitr ve verzi 110 a 130 kW. Ani jedna verze nebyla vyloženě průšvih. Není tajemství, že Toyota ProAce vznikla ve spolupráci s Peugeotem a Citroenem, a tak se defakto jedná o přeznačkovaný Peugeot Traveller a nebo chcete-li Citroen Space Tourer. Vzhledem k tomu, že Toyota přeznačkovala tyto modely prostě komplet, pod kapotou nenajdete tak nic jiného, než typický BlueHDi. Ty jsou ale léty dobře prověřené a nemají problém najíždět statisíce kilometrů s běžnou výměnou spotřebních dílů. Pozor bych si dal na motory s manuální převodovkou, které měly předepsaný interval výměny oleje na nesmyslných 40tisíc kilometrů. Měnil bych rozhodně minimálně v polovině. U automatu tak dlouhý interval nebyl, ale každý, kdo má trochu vztah k motoru a ví, jak dieselové oleje vypadají po deseti tisících, zařídí se jinak.
V mojí testované Toyotě ProAce byla právě ta nejsilnější verze o výkonu 130 kW. Ač jsem byl ze začátku k dvoulitru docela skeptický z důvodu totálního naložení, musel jsem se po pár kilometrech autu v duchu trochu omlouvat. Motor je naprosto dostačující a nemá problém ani v plném obsazení se zavazadly. Na okreskách nemá žádný problém se svižnou jízdou, až na mě zezadu občas padly nějaké nadávky a na dálnici mu není cizí předjíždění v táhlých stoupáních. Těžkou prověrkou prošel i na vysokohorských průsmycích jako je třeba Vršič ve Slovinsku nebo rakouský Grossglockner. Nic extrémnějšího už ProAcu připravit nešlo. Desítky a desítky utažených serpentin při výjezdu zvládal skvěle a výborně spolupracoval s automatickou převodovkou. Ta i několik desítek minut pracovala jen v režimu 1,2… na menší rovince se na pár vteřin odvážila dát i trojku, ale jinak nás průsmyky protáhla s noblesou a bez cukání, aniž bychom si museli brát Kynedril. Řádně zabrat dostaly i brzdy, které musely zvládat dlouhé a příkré sjezdy při padání do údolí. Nestál jsem samozřejmě jen bezmyšlenkovitě na pedálu a občas si pomohl podřazením, ale jejich účinek nijak neuvadal a vždy jsem se mohl spolehnout na jejich ostrou reakci i po půlhodinovém sjezdu.
Kapitolou samou o sobě a stojící ještě více o vyzdvihnutí je podvozek. Bez jakýchkoliv adaptabilních funkcí a nejmodernějších technologií je rozhodně věcí, kterou jsem na ProAcu ocenil nejvíc. Je přímo božsky pohodlný, ale přesto není rozměklý. Skvěle filtruje i rozbité cesty zapomenutých Slovinských průsmyků a doslova každý ze sedmičlenné posádky byl překvapený, jak pohodlná může osobní dodávka být. Přes to všechno je v zatáčkách jistý a dobře drží stopu. Spolu s mírně přeposilovaným řízením je i celý den za volantem téhle Toyoty vyloženě odpočinková záležitost.
Ani Toyota ProAce samozřejmě není bez chyb. I u ní si musíte dát, jako u každé ojetiny, pozor na pár věcí. Nejedná se však o žádné tragédie. Víceméně standardní je pak zvýšená pozornost týkající se stavu přední nápravy, kde se bohužel díky konstrukčnímu problému můžete setkat s tím, že bude potřeba vyměnit celou těhlici, což nebude úplně nejlevnější. Pozor si dejte i na parkovací senzory, které mohou zazlobit a což se projevilo i u mého kousku.
Na závěr je třeba říct, že s Toyotou ProAce nejspíš chybu neuděláte. Je dostatečně prostorná, má nekonečné možnosti variability, několik výrobců nabízí i různé spací a vařící vestavb, a pro pravé nomády, kteří nevydrží chvíli doma, se může jednat o ideálního parťáka o mnoho pohodlnějšího a levnějšího než třeba ikonický VW Multivan.
« Auta budou jen pro bohaté? Emisní povolenky provoz výrazně prodraží EU zavádí povinnou digitální ochranu aut »
