Test ojetiny Suzuki Vitara 1.6 VVT. Univerzál, který si na nic nehraje

Test ojetiny Suzuki Vitara 1.6 VVT. Univerzál, který si na nic nehraje

Autor: Ondřej Daňa,

31. 7. 2019 • Novinky, Ojeté vozy

Nafintěných SUV a crossoverů vyrábí každá automobilka kupu a každý si může vybrat přesně takový, jaký mu vyhovuje. Ale když hledáte auto, které před prvním blátem nepustí loužičku oleje a svoji světlou výšku nevyužívá pouze k pohodlnému parkování u obrubníku, zjistíte, že se výběr poměrně zužuje. A co teprve dělat, když vám Duster kvůli svému plebejskému původu nevoní a Range Rover zase nevoní vaší peněžence? Řešení se nachází v zemi vycházejícího slunce.

Vitaře táhne již na Kristova léta a toto auto vždy platilo za upřímného pracanta, který si na nic nehrál. Ani v nové generaci se Suzuki nenechalo stáhnout k módě načančaných zvýšených hatchbacků a Vitaře nechalo dostatek houževnatosti pro práci mimo silnici.

Interiér působí poměrně strohým dojmem, ale ke zpracování nemám výtky a celkově se jedná o příjemné místo, kde vám nebude vadit zdolávat dlouhé trasy ani překážky v terénu. Horní část palubní desky je vyrobena z kvalitního měkčeného plastu, střední část kryje pěkný dekor – který ale za slunečného počasí umí posádku pěkně potrápit odlesky.

Hlavní část palubní desky zabírá dotykový panel infotainmentu, který je až roztomile jednoduchý, ale naprosto funkční. Systém nepřekypuje stovkami funkcí, ale je velice intuitivní a funguje svižně. Displej je navíc dobře čitelný i na přímém slunci. K dokonalosti chybí snad už jen manuální ovládání hlasitosti – s tím si nikdy nedám pokoj. Druhý displej je, jak jsem zmiňoval, mezi budíky a umí zobrazit údaje o jízdě, navigaci, využití výkonu, dopravní značky (mimochodem opravdu spolehlivě). Zkrátka vše, co takové věci dnes umí. Jen nechápu, proč je stále ovládán trčící tyčkou z budíků. Za jízdy je ovládání vážně nepříjemné – ne každé retro je fajn.

Prostoru je ve 4175 milimetrů dlouhé karoserii tak akorát. Pořád se jedná o prcka, tak nečekejte místa pro sedm, ale na předních sedadlech jsem nezaznamenal problém v žádném směru, ani přes svých 190 centimetrů. Nemám pocit, že bych z auta zbytečně trčel, výhled ven je dobrý a pochválit musím především sedačky. Za sebe si sednu také bez problémů. Před koleny to mám poměrně těsné, ale sedačky se koleny nedotýkám, ani si nemusím podsedat abych se nedotýkal hlavou střechy. Umím si představit, že zde zvládnou cestu i čtyři dospělý. Kufr nabídne 375 litrů. Nejedná se tedy vyloženě o rodinné auto, ale na svou velikost nabídne dostatek prostoru.

Testovaný model zapůjčený od AAA Auto měl pod kapotou zážehovou šestnáctistovku o výkonu 88 kW v 6.000 otáčkách a točivém momentu 156 N.m (4400 min-1). Motoru se člověk nemůže nabažit, nejen díky jeho točivému charakteru, ale také překvapivě nízké spotřebě, která se přes 7 litrů na 100 km přehoupla pouze v městském cyklu.

V rámci povinnosti splnit emisní normu Euro 6 dostal agregát novou řídicí jednotku a klasický okruh EGR. Na rozdíl od modernějších přeplňovaných alternativ však nemůžeme říci, že by vykazoval omezení, při kterých si řeknete, že by dokázal táhnout lépe. V nízkých otáčkách není lehounký čtyřválec prakticky slyšet, o vibracích přenášených do kabiny nemůže být ani řeč, a s rostoucí rychlostí je nádherně cítit jeho chuť po ostřejším tempu. Po několika kilometrech strávených za volantem sami přijdete na to, že poctivá atmosféra stále ještě není přežitek.

Trochu problém jsem měl pouze s převodovkou. Jedná se o automat, ale planetového typu. Tedy vlastně variátor. Sic měl k dispozici virtuální stupně, jeho projev nebyl ideální. Motor nechal točit ve vysokých konstantních otáčkách a každá akcelerace tak znamenala hodně sebezapření. Motoru navíc uškodil i po dynamické stránce, rozhodně volte manuál. Z hlediska dlouhodobého používání, kór u ojetého vozidla, to bude nejen lepší, ale i levnější a bezpečnější varianta pro vaši peněženku.

Podvozek je rozumný kompromis mezi schopnostmi na silnici a možností jet v terénu. Obstojně filtruje nerovnosti, do interiéru se dostanou jen krátké ostré rázy, jinak je jízda opravdu pohodlná. V zatáčkách se auto umí poměrně dost naklonit, ale v tu chvíli nesmíte ztratit nervy – prostě Japonská škola. V určité chvíli auto zaklekne a zvolené stopy se drží jako klíště. Díky muší váze vás nic netáhne ven ze zatáčky a v oblouku působí krásně jistě. Ze zatáčky do zatáčky Vitara skáče s nadšením teriéra a mně se nechce věřit, jak moc si jízdu v malém SUV užívám. Málokteré SUV vám do žil vlije takovou chuť řídit. Svou roli na tom hraje také řízení. Je překvapivě rychlé a reaguje na sebemenší pohyb volantu, navíc umí podat i něco z dění pod koly. Celé auto působí tak nějak upřímně a nezáludně, na nic si nehraje a dostatečně komunikuje se řidičem. Proč takových SUV není víc?

Ale Vitara se nemusí držet pouze silnice. Kvůli spíš průměrné světlé výšce 185 mm rovnou zapomeňte na nějaký offroad, ale středního terénu se rozhodně bát nemusíte. V běžném terénu Vitara postupuje pěkně odhodlaně a hlavně nemáte pocit, že jí svým jednáním trápíte. Zkrátka vám chce dělat radost stejně, jako na silnici, a to z ní dělá úžasně univerzální nástroj. Malou vadu v jízdních vlastnostech vidím jen v průměrném odhlučnění. Do nějaké stovky je vše v pořádku, ale při dálniční stotřicítce už dovnitř výrazně proniká hluk od kol i od větru, a motor v této rychlosti točí 3000 otáček, takže svojí přítomnost také nezamaskuje.

Vitara není jen technologicky vyspělá, ale boduje i na poli bezpečnosti. V zásobě má systémy pro automatické brždění, sleduje mrtvý úhel, při vyjíždění z parkovacího místa hlídá prostor za vozem, drží vás v pruzích, čte značky a adaptivní tempomat umí auto i úplně zastavit – což oceníte především v kolonách.

Suzuki Vitara je výborný univerzál, který si na nic nehraje a umí pobavit řidiče. Nový motor je opravdu povedený a autu dává skvělou dynamiku. Na silnici se auto pohybuje a s nečekanou radostí a terénu se nebojí. Pokud vybíráte malé SUV, Vitaru nepřehlédněte.