Test ojetiny Mitsubishi Space Star: Levný a plný výbavy, ale jen pro nenáročné
Nový Space Star byl do prodeje v ČR uveden na přelomu října a listopadu roku 2018, ale ve světě se v současné podobě prodává již od roku 2015. Měl tvořit základ nabídky a do jisté míry zacelit díru po dosluhujícím Lanceru. Po chvíli se stalo, že se jedná o jediný model automobilky mimo kategorii SUV.
Zvláštní osud, když vezmeme v potaz, kolik skvělých sportovních modelů tato japonská automobilka vyprodukovala. Doba se ale mění a my tu teď před sebou máme malou roztomilou krabičku. V současnosti je stále na trhu, jen s drobným faceliftem, který změnil zejména příď. Auto vlastně vůbec nevypadá zle, přední nárazník s chromovou lištou doplněný o denní svícení, nástavce prahů a nepřehlédnutelné křídlo dávají Space Staru alespoň trochu stylu.
V interiéru je to přehlídka těch nejtvrdších plastů, co si umíte představit, ale nenechte se splést – konkurence na tom není o nic lépe. Pořád sedíme v autě s pořizovací cenou na úrovni několik let staré ojetiny, tak nemůžete počítat s kůží pošitou palubkou – šetřit se zkrátka musí všude. Potěší ale celkové zpracování, jednotlivé díly k sobě sedí a nikde nic nevrže. Dokonce je zde překvapivě dost místa a vzadu se v případě potřeby relativně slušně vejdou i dva dospělí. Jediný problém jsem měl s výškou sedáku, protože i při nejnižší poloze mi do střechy chyběl snad jen milimetr, a tak jsem si musel sklopit opěrku víc, než by se mi líbilo.
Najít ideální pozici pro mě tak bylo zcela nemožné. Sedadla navíc postrádají jakékoliv boční vedení a jejich polstrování je dost měkké – při rychlejším průjezdu zatáčky se tedy připravte, že se budete držet kde čeho, abyste z nich nevyklouzli. Bohužel se nepodařilo vyhnout některým chybám v ergonomii, například tlačítka vyhřívání sedadel jsou tak daleko, že na ně zkrátka nemáte šanci dosáhnout bez výrazného předklonu. Pokud si dáte pití do držáku, můžete na tyto tlačítka rovnou zapomenout. Elektrické ovládání zrcátek je tak rafinovaně ukryto za volantem, že se pod něj téměř musíte skrčit. Ano, vím, už v autoškole nás učili, že zrcátka se seřizují před jízdou, ale ani nastavování na místě není zrovna komfortní, když se kvůli tomu musíte kroutit. Co se mi ale líbí, je poměrně široká výbava. Můžete mít infotainment s dotykovou obrazovkou (který vůbec nefunguje zle), navigaci, vyhřívaná sedadla, parkovací kameru i se senzory, tempomat, multifunkční volant, zkrátka je toho na tak malé autíčko dost.
Pod kapotou námi testované verze vrčí nejsilnější jednotka 1.2 MIVEC. Píši vrčí, protože tento tříválec o sobě umí dát opravdu slušně vědět. Při výraznějším přidání plynu naplní kabinu dost výrazným hlukem a řidičův zážitek obohatí o citelné vibrace. Pokud rychlost ustálíte, motor se uklidní a nebudete ho nijak výrazně vnímat – při zrychlování se ale připravte na ne zrovna příjemný zvukový doprovod. Maximální výkon je 59 kW a 106 Nm. Auto váží kolem 900 kilo, takže se nemusíte bát, že zůstanete stát v kopci. Výrobce uvádí zrychlení na sto kilometrů v hodině za 12,7 sekundy, což se zdá jako věčnost, ale při jízdě po městě bude výkonu dostatek. Udávanou spotřebu 4,9 litru jsem bohužel viděl jen na papíře, v průměru jsem jezdil za nějakých 6 litrů.
Space Star bude sloužit převážně k pojížďkám po městě, tak mě zajímalo, jak si auto s tak krátkým rozvorem poradí s ulicemi našeho hlavního města. Poměrně překvapení pro mě bylo, že auto není nijak uskákané, ani s vámi při přejezdu výmolů nemlátí ze strany na stranu. Většinu děr poměrně jistě odfiltrují tlumiče, bohužel se kvůli minimu tlumícího materiálu do interiéru dostává dost hluku od kol. Takže přejezd díry možná neucítíte, ale určitě ho nepřeslechnete. Městem se vám ale bude proplouvat poměrně dobře. Podvozek je hodně poddajný a auto se díky svým rozměrům vejde opravdu všude. Je také hodně obratné – poloměr otáčení je tak malý, že na většině míst se otočíte na poprvé.
Mimo město auto doplácí na měkké tlumiče a úzkou vyšší karoserii. V zatáčkách se naklání opravdu hodně. V kombinaci se sedačkami bez bočního vedení je průjezd zatáčkou mnohdy opravdu zážitek – a ne zrovna příjemný. Řízení je navíc hodně pomalé a gumové. Pokud si tedy myslíte, že Space Star je při váze 900 kilogramů a malých rozměrech zábavné autíčko, musím vás vyvést z omylu – například Škoda Citigo umí řidiči nabídnout daleko víc. Mitsubishi svědčí klidný jízdní styl. Překvapila ale stabilita v přímém směru, s autem nijak výrazně nehází boční vítr a ani při stotřicítce nebude muset každou sekundu korigovat směr. Jen se musíte připravit na výrazný hluk v kabině při rychlostech nad sto kilometrů v hodině.
Pro koho je tedy Space Star? Inu, ne každý potřebuje velké auto s prestižním znakem na kapotě. Někdo zkrátka potřebuje spolehlivý dopravní prostředek, který ho bude do úmoru vozit z A do B a nebude za to moc chtít. Dostanete slušně vybavené auto s odpovídajícími jízdními vlastnostmi, které po vás nebude zhola nic chtít. Přičteme-li k tomu minimální nároky na provoz, máte tu zajímavou nabídku. Ojetiny se nyní pohybují okolo 200.000 korun, což je velmi solidní hodnota. Většina má minimální nájezd a bohatou výbavu. Testovaný vůz od AAA Auto měl najezděno jen 30.000 kilometrů a téměř plnou výbavu. Prodejce za něj chtěl 250.000 korun.
« Test Volkswagen California 6.1 Beach: Svoboda pohybu Test Ford Mustang California Special: Peprná limitka »
