Test ojetiny Mercedes-Benz 300 CE (C124): Poslední klasický medvěd
Podle mnohých poslední klasický Mercedes – model W124 přímo navazuje na dnes již legendární “piano” W123 a vydržel ve výrobě předlouhých třináct let. Vzniklo hned několik karosářských variant. Vedle sedanu a kombi, tradičně nazývaného T-Model, se začátkem devadesátých let objevilo i elegantní kupé, od kterého byl odvozen i čtyřmístný kabriolet. Zlom nastal v létě 1993, kdy poslední modernizace přinesla změnu označení – poslední čtyři roky tak W124 putovala k zákazníkům už jako třída E.
Na začátku výrobního programu stály benzínové varianty 200, 230 E, 260 E a 300 E, vznětové verze zastupovaly 200 D, 250 D a 300 D. Narazit můžete i na označení 200 E, které bylo určeno zprvu pouze pro specifický italský trh. Začátkem devadesátých let přišel vrchol řady 500 E (později E 500) s výkonem 356 koní, nejvýkonnější verzí byla ovšem ještě později uvedená E 60 AMG, jež nabízela 380 koní. Obě varianty jsou dnes sběratelsky velmi ceněnými youngtimery.
Mercedes-Benz při vývoji apeloval na dvě hlavní kritéria – bezpečnost a snížení váhy. Na karoserii byl tedy použit lehký ocelový plech. Prostor pro cestující byl na tehdejší dobu velmi dobře chráněn proti bočnímu nárazu, samozřejmostí byly i deformační zóny vpředu a vzadu. Nechyběly any typické inovace – vůbec poprvé se zde objevil jednoramenný stěrač čelního okna s tehdy největší stíratelnou plochou na světě. Daleko zajímavější je ovšem fact, že se jedná o první Mercedes-Benz s možností pohonu všech kol. Ano, debutoval zde legendární systém 4Matic. Samotný podvozek byl také pokrokový –obě nápravy byly zavěšeny nezávisle, vpředu výrobce použil dnes již klasické vzpěry McPherson, zadní zavěšení bylo víceprvkové. Odpružení obstarávaly plynokapalinové tlumiče a příčné zkrutné stabilizátory.
Design vozu nese tradiční prvky klasických “medvědů,” tedy přísně hranatý design karoserie, velká obdélníková světla vepředu, žebrována vzadu a typickou obří masku chladiče. Elegantní linie má na svědomí trojice stylistů – Bruno Sacco, Josef Gallitzendörfer a Peter Pfeiffer. Tvary karoserie byly navrženy tak, aby bylo dosaženo co nejnižšího součinitele odporu vzduchu. Pokud byste řekli malému dítěti, ať nakresli typický Mercedes-Benz, na papíře by se rozhodně objevily tvary W124.
V červenci 1993 prošla W124 přejmenováním na Třídu E po vzoru nedávno představené Třídě C W202. Jednotlivé modely se označovaly písmenem E a trojčíselnou zkratkou zdvihového objemu motoru, vznětové varianty nově nesly celé slovo Diesel. Ze zádí vozů naopak zcela zmizely kódy karosářských variant, například CE pro kupé, či T pro kombi.
Pod kapotou se usadila celá plejáda úplně nových motorů. Pro zmínku – vstřikovací šestiválce s označením M 103 (260 E) dával z objemu 2,6 litru výkon 170 koní. Silnější třílitrová verze 300 E poskytovala solidních 190 koní. Novinkou byl dvouapůllitrový pětiválec 250 D s atmosférickým plněním. Nesl označení OM 602 a nabízel výkon 90 koní. Třílitr OM 603, opět bez turba (300 D), nabízel 109 koní. Karburátorový zážehový čtyřválec typu 200 s 80 kW (109 k) a stejný agregát, ale s objemem 2,3 litru, vstřikováním a rovnou stovkou kilowattů pocházely již z piána, stejně jako verze 200 E patřily do řady M 102 a mají téměř nesmrtelnou spolehlivost. To samozřejmě není výčet všech motorizací, během třinácti let na trhu a několika modernizací se objevila spousta dalších jednotek jako 220, 230, 260, 280, 320, 400 nebo 420. Některé z nich jen pro specifické trhy.
Rok 1988 znamenal doplnění modelové řady o nejelegantnější karosářskou variantu coupé. Tvary navazovaly na sedan, ovšem rozvor náprav byl zkrácen o 88 milimetrů. Přední i zadní část vozidla je shodná se sedanem, měnila se střecha a prosklení. Coupé nabízí tradiční absenci B sloupku, což výrobce u variant coupé udržuje dodnes (vyjma předchozí generace C coupé). Po zasunudí všech čtyř oken vzniká otevřený prostor a dodává pocit vzdušnosti na palubě. Konstrukčně zesíleny byly A sloupky a dveře, na povrchových panelech karoserie se uplatila vysokopevnostní ocel. Koncový díl střechy byl také navržen s ohledem na bezpečnost, takže se vnitřní obložení interiéru zčásti překrývalo se zadním sklem. V nebezpečných situacích pak nehrozilo, že by se pasažéři udeřili o zadní okno do hlavy. Na tu měli také více místa než u nepočetné konkurence, neboť střecha se nesvažovala tak prudce.
Vůz dostal i několik detailů pro zvýraznění stylistické odlišnosti od běžných karosářských variant. Nejvýraznější jsou plastové pásy na bocích, které vytvořily optickou vazbu mezi předním a zadním nárazníkem a výřezy pro kola. Byly také lakovány, většinou tmavě šedou metalízou, záleželo na barvě zbytku karoserie existovala i tmavě červená varianta pro vozy ve stejné barvě.
Testovaný exemplář, zapůjčený od společnosti Mototechna Classic, je z prvního roku výroby nesoucí označení 300 CE. To znamená, že pod kapotou dřímá řadový šestiválec o objemu tří litrů s atmosférickým plněním a katalyzátorem. Motor M103.980 nabízí výkon 132 kW (179 koní) a točivý moment 255 N.m. Vůz je spjat se samočinnou převodovkou. Taková dálniční konfigurace na dlouhé a pohodlné cestování. Dlouhý prokluz měniče a zpřevodování jednotlivých rychlostí drží motor v letargické náladě. Potěší však ukázková kultivovanost, sametový chod a příjemný zvukový projev ve vysokých otáčkách stejně jako okamžitá reakce na plynový pedál.
Převodovka řadí poměrně plynule a bez cukání, ale rozhodně bych doporučoval vůz s manuální převodovkou. Zejména pro ty, kteří chtějí více využívat dynamiku šestiválce pod kapotou. Řízení odpovídá dobovému standardu této značky – má obrovský převod a vůz na něj reaguje pomalu. Znáte to pořekadlo: “Staré Mercedesy se neřídí, ale kormidlují.” Tady to platí na sto procent. To však není výtka, to je charakterová vlastnost, pro kterou na tato auta spousta lidí nedá dopustit.
V podobném duchu se nese i podvozek, který je primárně o komfortu. Krásně žehlí nástrahy českých silnic a zbytek odpruží velké křesla místo sedadel. Vůz samozřejmě není ádná vymetač zatáček. V těch se dost naklání, ale stopu drží dobře. Sportování je pro něj vulgárním slovem, ale svižná jízda mu rozhodně nevadí. Dnes se pro podobná auta užívá slovo GT. To jen tak, pro lepší představu. Je to vůz z doby, kdy tato značka byla přesným opakem konkurenčního BMW.
Interiér je tradičním produktem osmdesátých let – všude jsou kvalitní materiály, dřevo a kůže. Architektura nese v tradičním duchu a rovržení palubní desky je zcela typické pro tuto značku. Je to vlastně evoluce předchozího piana, W201 a W126. Nechybí pokroková výbava jako tempomat, vyhřívání sedadel nebo všechna čtyři okna ovládaná elektricky. Na palubě mi tak rozhodně nic zásadního nechybělo a navíc je to moc příjemné místo pro trávení času.
C124, zejména první verze před modifikaci, je opravdu hezké a čisté auto s tradičním designem. Pozdější oplastování a naduté nárazníky zbytečně narušují eleganci a majestátnost tohoto vozu. Pokud navíc hledáte staré auto, vždy je lepší pátrat po rannějších exemplářích. Má nějaké mouchy? Samozřejmě, dost rezne, pokrokový podvozek u nás trpí a některé motorizace byly vyloženě špatné. Je to staré auto a záleží na stavu konkrétního kusu, tady je každá rada zbytečná. Kupujte rozumem, ale nezapomeňte i na špetku srdce.
« Test ojetiny BMW 330Ci E46: Legenda s nejlepším motorem světa Test ojetiny Renault Laguna I: Za 25 let života najezdil jen 32 000 kilometrů »
