Test ojetiny Infiniti FX50 S. Osmiválcové hromobití v exkluzivním balení
Rychlé SUV FX první generace bylo v Evropě díky soukromým dovozcům známé ještě dříve, než se luxusní značka skupiny Nissan-Renault rozhodla po úspěchu v USA vstoupit na evropský trh. Určitě vás teď napadá otázka, proč si někdo vybral vůz v segmentu, kde vládlo BMW X6, Porsche Cayenne, Mercedes-Benz ML nebo AUDI Q7. Odpověď pramení z jiného přístupu k životnímu stylu a uvolněného myšlení. Proč by jste měli chtít jezdit stejným autem jako 99.5% vašich manažerských kolegů? Ti ostatní, co už prozřeli, jezdí Lexusem RX, ale už i z něj se stává vcelku masovka. Infiniti byla volba pro lidi s dostatkem odvahy a vkusu být jiní. Mnoho jich však nebylo, najít nějakou ojetinu je u nás téměř nemožné, natož ve vrcholném provedení.
Většina zde prodaných kusů byla poháněna šestiválcovým dieselem nebo benzínovým V6 z Nissanu Z. Existují však výjimky a poštěstilo se mi v AAA Auto dostat k absolutnímu vrcholu poháněného brutálním pětilitrovým osmiválcem o výkonu 390 koní a mamutím krouťáku 500 Nm. To zní slibně!
Přicházím tedy blíže a teprve až teď si uvědomuji jak je to auto obrovské. Snad jako první můj zrak přitahují obrovská 21“ kola, která na auto, jak svým rozměrem, tak designem vyloženě padnou. Jak jistě všichni víme, jedno motoristické přísloví říká, že „kola dělaj auto“. Po důkladném prozkoumání disků a pneumatik (zatím se slušným vzorkem) mě v prostoru podběhu zaujaly docela nenápadné brzdiče. V celkové kompozici s designem disků působí sympaticky, ale upřímně jsem zvědavý na jejich účinnost a moment překvapení, kdy začnou brzdy takříkajíc vadnou. Dalším prvkem, který nemohu nezmínit jsou výdechy za přední nápravou, které krásně korespondují s dalšími detaily a prvky karoserie. Jedním z nich je při předním pohledu velice zajímavě navržená mřížka masky s lesklým povrchem připomínajícím vlnobití s kosmickým znakem uprostřed. Znak jakoby napovídal „pojď se podívat dovnitř“, a tak jsem šel.
Ačkoliv svírám v dlani opravdu krásné a ergonomicky navržené klíče, tlačítko na klice dveří bohatě postačí k tomu, aby mi Infiniti dovolilo nahlídnout blíž. Otvírám tedy dveře a jako první ucítím, jak později zjišťuji, pro Infiniti typickou vůni jeho luxusního interiéru. Při usednutí za volant se opět můj zrak střetává se znakem, který na českých silnicích není úplně běžný. Přehlédnu tedy multifunkční volant s „pádly“ a ikonami funkcí, na které jsem vyloženě natěšený.
Budíky a středový ovládací panel s velkou spoustou tajemství a velký dotykový monitor, který sahá až na vrchol palubní desky, což také leccos napovídá. Těžce stylové oválné hodiny ukazují, že je nejvyšší čas vyrazit a já tedy hledám tlačítko s tím nejzajímavějším názvem – tlačítko START. Zbývá provést poslední „předletovou kontrolu“. Sedačka nastavena -sezení je příjemné a se svými 182 centimetry výšky mám všude spoustu místa. Volant – zamčen v poloze, která pilotu mé kategorie vyhovuje. Takže zbývá poslední… připoutat a jdeme na to!
START! Čistě atmosferický motor o objemu 5026 ccm zažehnut a běží! Než se ukazatel teploty přiblíží provozní teplotě, máme čas zkontrolovat systémy. Kdyby vedle mě teď seděl palubní inženýr, řekl by „všechny systémy fungují, pane“, ale tohle auto, to zvládne samo. Jsme tu jen my dva, Infi a já.
Moje noha se tedy připravuje na „podání ruky“. Přišlápnu plynový pedál a nejen ze zadní části vozu, ale naprosto odevšud se ozve všemocný zvuk, který mi nahání husí kůži. Myslím, že audiosystém BOSE, který jistě značí kvalitu, zůstane po celou dobu testu v režimu OFF. Takovou muziku totiž žádné rádio nehraje.
Začínáme s režimem komfort a řadím proslulé „D-opředu“. Letmý pohled do zpětného zrcátka – volno a jedeme. Auto se svými 390 koňmi a 500 Nm sebralo jak pírko a jsme v provozu. Rychlost nezadržitelně roste a řazení je hladké, sedmistupňový automat ani nepocítíte. To Infi vážně umí! Ale pozor, jsme v obci, takže všichni víme, co to pro nás znamená a plán je tedy jasný. Musíme pryč z města! Vyjíždím tedy směrem na západ a naší destinací je oblast hradu Křivoklát. Jedině tam nám serpentýny a výšková převýšení mohou v kombinaci s touto bujnou čtyřkolkou nabídnout ten pravý požitek z jízdy.
Za pár minut jízdy s tímto drobečkem mohu říct, že si rozumíme. Řízení je příjemné a to se promítá i do předvídatelného chování vozu. Je tedy na čase to rozbalit a podívat se co vlastně znamená to označení 50 S. Neváhám ani vteřinu a přepínám z režimu COMFORT na režim SPORT a v tom se jako na potvoru blíží rovinka, která si o to vyloženě říká. Plyn jde na podlahu, následuje podřazení. Otáčky jdou nahoru a s nimi stejně úměrně rychlost. Ale mám takové tušení, že tomu ještě něco chybí…
A mám to! To je to, co jsem hledal. Ten krůček k naprosté nadvládě nad časoprostorem. Režim řazení… cvak, MANUAL! Když mluvím o nadvládě časoprostoru, tak věřte, že vím, co říkám. V Infiniti si opravdu budete připadat jako kapitán Picard při velení vesmírné lodi Enterprise.
A jsme na místě. V oblasti, kterou dobře znám a můžu tedy Infiniti dát co proto. Série zatáček střídají přehledné rovinky s předjížděním a podřazením klidně o dva rychlostní stupně. Díky poctivé atmosféře pod kapotou a tím pádem prostorem pro otáčky to pro Infi není problém. Plný plyn náhle přechází v plné brzdy a ostré nájezdy do zatáček. Jestli jsem si brzdami nebyl při seznámení s tímhle obrem jistý, tak teď už vím, že se na ně můžete plně spolehnout! Infi prostě jen tak něco nepřekvapí. Auto sedí, jede, brzdí a padne vám do ruky. Dokonce existovaly momenty, kdy se naše přátelství ještě prohlubovalo. Byly to momenty, kdy auto spíše řídilo mě a svým skvělým nastavením mě vážně podrželo.
Zajímavostí je, že Infi posílá většinu času výkon pouze na zadní kola a až při jejich prokluzu připojí ta přední. Tomu se říká ideální čtyřkolka. Díky tomu je chování velmi hravé a občas si můžete střihnout solidní drift. Výkon motoru, jeho odezva a zejména zvuk je přímo sametový, lineární, gradující a výbuchem zakončující. Úchvatný motor! Spotřeba už tolik nepotěší, jezdí to zhruba za 15 a níž se dostanete leda mimo město konstantní rychlostí. Za ten styl to ale stojí!
Lidé se za ním otáčejí i dnes, je to pravá exotika, vždyť kolik jich běžně potkáte, hm? Pramálo. Takto vyzývavé a zcela lišící se SUV nikdo nenabízí a je to příjemný parťák. Teda až na jednu, možná dvě věci. Interiér je vyloženě americký, tedy ne příliš hezký a sem tam najdete ovladače z Nissanu. Zejména kolem a na volantu. Druhá věc už je podstatnější. V Infiniti se tolik soustředili na sportovní podvozek, že tak nějak zapomenuli na komfort. Auto je uskákané, tvrdé a projet s ním Prahu je věc velmi nezáviděníhodná. Z větší části za to můžou obří kola, na menších by to bylo rozhodně lepší, i tak je však tlumení dost tuhé.
Pokud si tuto ojetinu v této motorizaci koupíte, musíte počítat s několika věcmi. Jakýkoli díl na motor bude absurdně drahý a těžce sehnatelný, to platí i o karosářské části. Značka Infiniti se před pár lety z českého trhu stáhla, a tak chybí servisní zázemí a nejsem si úplně jistý, že si s tímto “Nissanem” poradí kdekoli. Počítat musíte i s vysokým opotřebením podvozku díky velkým kolům a stavu našich vozovek. Výměna podvozkových dílů bude poměrně častá a finančně náročná. Inu, daň za exotiku! Jo a z této vesmírné lodi nejde nic vidět směrem dozadu…
« Test BMW 440i M Performance. Opravdu potřebujete M4? Škoda 110R Coupé. Česká legenda, co porážela západní značky »
