Test ojetiny Dacia Duster: Dokáže se proměnit v pokladničku
Dacia Duster dělí lidi na dva světy. Někdo ji miluje, někdo nenávidí, ale nikomu není jedno. Já patřím do té první skupiny. Je to jednoduché vozítko, které si na nic nehraje a upřímně vám slouží – a taky moc nestojí. Navíc vám svým nezlomným odhodláním v terénu umí vykouzlit úsměv na tváři.
Aktuální varianta Dusteru je již druhá generace, byť se to vzhledem k podobnosti s tou první zdá neuvěřitelné. Já tomu říkám spíš důkladný facelift, ale slovíčkaření není důležité. To, co naopak důležité je, je že každá jedna změna na karoserii se povedla. Maska s novým vzorem, světla s integrovaným denním svícením a nový přední nárazník pomáhají Rumunskému dělníkovi dosáhnout vzhledu auta z tohoto století. Za předními blatníky také najdeme nástavce rozšiřující karoserii, připomínající vytažené sání, které jsou sice falešné, ale vypadají skvěle. No a nakonec jsou tu zadní světla snažící se za každou cenu nevypadat jako z Jeepu Renegate, ale nedaří se jim to. V kombinaci s krásným rudým lakem a červenými středy kol (součást výbavy Techroad) vypadá Duster opravdu k světu a klidně se bez studu přiznám k tomu, že se mi to auto vážně líbí. Mezi všemi těmi městskými crossovery je jeho drsný offroadovitý vzhled příjemné zpestření.
Interiér je jednoduchost sama, a svým ražením navazuje na hrubší vzezření exteriéru. Ve výbavě Techroad se alespoň dočkal oživení v podobě červeného dekoru na několika plochách. Jedinou zajímavější věcí je ovládání klimatizace a panel s tlačítky nad ní. Otočné ovladače s integrovanými displeji nejenže dobře vypadají, ale také skvěle fungují. Toto řešení se v mateřském Renaultu zalíbilo natolik, že jej dostala i nová generace Clia. Dalším výrazným prvkem je displej navigace, který má sice grafiku, jak kdyby vznikl v době, kdy Weyland Corporation vyslalo Ripleyovou na její misi do hlubin vesmíru, ale funguje až překvapivě dobře a umí vše, co během jízdy budete potřebovat.
Ergonomicky není interiéru moc, co vytknout, až na tradiční „renaulťácké“ kopyto pod volantem, se kterým jsem se stále nedokázal spřátelit. Nic nikde nevrže, vše působí robustně. Použité materiály jsou spíš průměrné, ale věřím, že dokáží odolat i hrubšímu zacházení.
Kufr nabídne solidních 450 litrů, i když při pohledu do něj se této hodnotě moc nechce věřit. Vzhledem k rozměrům auta na tom ani není nijak špatně s místem vzadu. Za sebe se posadím bez problému. Moc místa na roztahování nemám, ale ani mě nikde nic netlačí. Na předních sedadlech je místa na rozdávání. Ta jsou navíc až překvapivě slušná. Mají dlouhý sedák, tělo podpírají dobře a není problém v nich trávit dlouhou cestu. Další velkou výhodou tohoto auta je výborný výhled ven. Sloupky jsou tenké asi jak brčka od pitíčka a všechny kraje auta jsou dobře viditelné. Ideální pro začínající, nebo nezkušené řidiče.
Milým překvapením je také množství výbavy, které ve voze najdeme. Krom zmíněné navigace jsou zde vyhřívané sedačky, tempomat, hlídání mrtvého úhlu, nebo systém kamer, kde si můžete přepínat pohled i na přední kola kvůli bezpečnějšímu parkování.
Pod kapotou testovaného Dusteru se nachází nejsilnější jednotka v historii značky. Je jím již dobře známá přeplňovaná čtyřválcová třináctistovka, která nahradila starší dvanáctistovku. Oproti té má chlazené svody, takže by měla být výrazně spolehlivější. Výkon motoru je rovných 150 koní a 250 newtonmetrů dostupných již od 1.600 otáček za minutu. Na auto vážící jen málo přes 1300 kilogramů je to porce víc, než solidní. Maximální rychlost je 225 kilometrů v hodině a sprint na stovku zabere 10 sekund. Pocitově ale auto působí daleko svižněji. Jenže Duster nikdy nebude král sprintů. Kvůli jednoduché konstrukci podvozku totiž nezvládá přenést všechen výkon.
Pokud dáte Dacii na světlech pořádně napít, tak se dočkáte jen tahání za volant a naříkajících gum. Jeho největší síla je ve výborné pružnosti. Auto se dokáže z libovolné rychlosti rozhýbat s takovou chutí, že se vám to nebude chtít věřit. Motor je také ukázkově kultivovaný a má příjemný zvuk. Prostě se povedl, k tomu není co říct. Spárován je se šestistupňovým manuálem, který je také velice solidní. Vlastně nechápu, jak je možné, že Rumuni postaví tak solidní skříň, když mateřská Francouzská automobilka ve své historii snad neudělala jediný manuál pořádně. Ten v Dusteru má krátké, přesně vymezené dráhy a řazení je s ním snadné. Mírně drhne v neutrálu, ale nic hrozného. Možná by Francouzi měli začít brát převodovky od Dacie. Potěší i spotřeba. Ve městě se vejdete do osmi litrů a mimo něj není problém jezdit kolem pěti.
Teď už je čas ho projet, a tady jsem měl největší obavy. Duster u mě vždy bodoval především kvůli chování v terénu, protože ruku na srdce – na silnici byl při nejlepším průměrný. A jelikož testovaná verze měla poháněnou pouze přední nápravu, přistupoval jsem k němu s lehkým ostychem. Obavy se ukázaly po pár metrech jako liché. Absence pohonu všech kol přinesla úsporu hmotnosti. Tlumiče nyní měly s autem daleko méně práce, a rázem bylo komfortnější. Vlastně se na silnici chovalo velice přirozeně a svým projevem připomínalo spíš zvednutý hatchback. Velice slušně filtruje všechny nerovnosti, a navíc je uvnitř až překvapivé ticho.
Se čtyřkolkou sice Duster také přišel o nezávislé zavěšení zadní nápravy, ale při jízdě to pozná asi málokdo. Při snaze o svižnější jízdu narazíte na limity podvozku. Auto v zatáčce hodně napadá na přední kolo a zadek má tendence odskakovat, ale kdo si koupí Duster kvůli řezání okresek. Když budete jezdit s rozumem, tak se jedná až o překvapivě příjemné daily. Díky rozměrům a dobré manévrovatelnosti se cítí jako doma ve městě a silný motor mu dovolí podívat se beze strachu i na druhý konec Evropy. V terénu se úplně také neztratí. Solidní světlá výška a nájezdové úhly zůstaly zachovány, časem ale narazíte na místa, kde vám druhá hnaná náprava bude chybět – chalupářům ale bohatě postačí i toto. Vlastně mi Duster svým projevem seděl o trochu víc, než příbuzný Renault Captur.
Dacia Duster s nejsilnějším motorem je překvapivě příjemné auto na každodenní ježdění. Je dostatečně prostorná, komfortní a nový motor je jedním slovem výborný. Cenově už rozhodně nepatří mezi nejlevnější, ale smysl určitě dává.
Na co pozor?
Většina ojetin má pod kapotou buď zážehový agregát 1.6 16V nebo turbodiesel se vstřikováním systémem common rail 1.5 dCi. Oba motory pocházejí z produkce automobilky Renault. Benzinová šestnáctistovka se montovala i v úpravě na LPG. Není to však nejlepší volba, protože přímaz ventilů se v těchto vozech běžně nevyskytuje a motory po čase odcházejí právě na ventilech. Ovšem klasické benzinové provedení doporučit lze.
Výhrou rozhodně není ani turbodiesel 1.5 dCi, který se nechvalně proslavil už v renaultech, když řadu motoristů zastavil při jejich cestě a z výfuku jejich vozu udělal dýmovnici. Kromě turba zde nezřídka odcházejí vstřikovače a vysokotlaké čerpadlo. Kdo se pro tento motor rozhodne, určitě by měl zapomenout na doporučený třicetitisícový interval na výměnu oleje a měnit jej maximálně po patnácti tisících kilometrech! Velkým obloukem rozhodně obejděte přeplňovanou pohonnou jednotku 1.2 TCe, kde dochází k potížím se řetězovými rozvody – kromě řetězu je třeba měnit i ozubená kola, druhovýroba neexistuje a originální díly jsou extrémně drahé!
„Rozhodně nepodceňte kontrolu vozu na zvedáku. Klidně si přizvěte automechanika, solidní prodejce nebude nic namítat. Důvodem je fakt, že některá SUV jejich majitelé používají i v terénu, do něhož nepatří a u takových aut pak nezřídka dochází k různým poškozením podvozku, případně výfuku“ upozorňuje Jindřich Topol, manažer výkupu AAA AUTO.
Občas se objevují problémy s elektronikou nebo chybně ukazujícím palivoměrem. Některé vozy trápí únik převodového oleje skrz gufero přední poloosy. Pozornost věnujte také stavu brzd, a to jak destiček, tak kotoučů. Rozhodně prověřte veškerou výbavu, včetně klimatizace – tedy pokud ji automobil má. Nefunkční klimatizace může mít hned několik příčin, včetně mechanického poškození chladiče třeba právě v terénu.
« Test Honda ZR-V SPORT: Toyotí postrach BMW představilo druhou generaci X2 a elektrickou verzi iX2 »
