Test Mitsubishi Space Star: Kapesní drsňák
Při prvním pohledu na dnes testované auto se ve mně vařily mírně smíšené pocity. Jak tohle vlastně vzniklo? A proč? Bláznivě upravené Mitsubishi Space Star nervózně vibrující v rytmu vrčícího tříválce je něco, na co se nešlo připravit. Nevím, jestli ho mám brát vážně, nebo jako recesi, ale co už. Někomu se to líbit může, a já si nedovolím soudit ničí vkus. Vždyť je na světě spoustu lidí, co si myslí, že ananas na pizzu patří, nebo že vanilková cola chutná dobře. Během testovacího týdne se ale ukázalo, že tohle může být vlastně ideální první auto pro začínající řidiče.
Mitsubishi Space Star není zrovna horká novinka. Původně se od roku 2012 prodávalo v USA jako model Mirage, poté bylo převezeno na Starý kontinent, a tady se vesele po prodělání už druhého omlazení stále prodává. Což vlastně nepíšu jako mínus, ale jako výhodu. Starší základ totiž znamená jedno – auto je jednoduché. Nenajdete zde žádné moderní výstřelky jako automatické brždění, držení v pruzích, radary, a atmosférický motor pod kapotou postrádá přímé vstřikování. Nesmrtelná technika je navíc kryta plnou pětiletou zárukou. První důvod, proč o něm uvažovat jako o prvním autě. Nemá se co pokazit, a když už se něco pokazí, půjde to spravit doma.
Vlastně si i myslím, že tenhle prcek ani nevypadá zle. Především ve verzi Sport. V případě testovaného kousku je už ale exteriér na můj vkus trochu přestřelený. Hromada spoilerů, falešných výfuků a ozdůbek bez zjevného smyslu nebo funkce ve mně sice vyvolávají milou nostalgickou vzpomínku na éru velkých tuning srazů dvě dekády zpět, ale svět se od té doby hnul. Asi největší problém na onom „bodykitu“ nevidím v bláznivé stylizaci, ale v jeho omezení vlastností auta.
Přední spoiler je totiž tak nízko nad zemí, že když projedete sebemenší výmol, tak se auto zhoupne v měkkých tlumičích a škrtne bradou. Věřte mi, že po určitém čase to začne být opravdu frustrující. Stalo se mi, že si auto několikrát škrtlo předkem i na dálnici. Dobrou zprávou ale je, že na autě nic z toho být nemusí. Pokud ale máte nějaký zvrácený vkus, nebo chcete za každou cenu být za exhibicionistu, asi žádná jiná značka vám neposkytne takové možnosti individualizace.
Interiér už naštěstí zůstal beze změny. Zdobí ho jen několik doplňků imitujících uhlíkové vlákno. Vnitřek je pak asi takový, jaký od jednoho z nejlevnějších aut na trhu čekáte. Všemu vládnou laciné tvrdé plasty. Samotné zpracování je ale naprosto v pořádku, a takový materiál alespoň nepotřebuje žádnou speciální údržbu a je velice odolný. Věřím, že bez poskvrny přežije i pár let s nevybouřeným náctiletým chuligánem. Architektura palubní desky je jednoduchá, ergonomie bez připomínky, a vlastně tu je vše, co v autě potřebujete – klimatizace, vyhřívané sedačky, tempomat, všechna okna v elektrice i rádio s Bluetooth.
Je zde taky dostatek odkládacích ploch, a poskládal jsem se dovnitř i se svými 190 centimetry – i když nad hlavou už bylo docela natěsno. Pozice za volantem je jako na židli, a ocenil bych, kdyby se dal volant seřídit i podélně, sedačky jsou hodně měkké, a postrádají téměř jakékoliv boční vedení. Ale z auta je dobře vidět, a tří hodinovou cestu jsem tu taky přežil. Překvapením je ale místo na zadních sedadlech. Space Star je opravdu prcek, měří jen 3,8 metru, ale dozadu se překvapivě vejdu. Je to sice dost natěsno, ale sedím a nikde o nic neškrtám. Kufr potom pobere 235 litrů.
Výběr pohonných jednotek je opravdu snadný. Je totiž pouze jedna možnost – atmosférický tříválec o obejmu 1,2 litru, který produkuje 59 kW a 106 Nm. Což na papíře vypadá až strašidelně málo, ale auto váží jen 950 kilogramů, takže se s tím dá pracovat. V městských rychlostech je to dokonce docela čipera. Nad osmdesát už to chce ale každý manévr dobře naplánovat. Nicméně ani dálnice se vyloženě bát nemusíte. Držet dálniční limit mu problém nedělá, a navzdory své stavbě má i slušnou směrovou stabilitu. Motor jako takový je tradiční atmosféra. S radostí se vytáčí, to nejlepší ze sebe vydává až v poslední třetině otáčkoměru, a pro vydolování výkonu s ním musíte trochu pracovat.
To beru jako další plus pro začínající řidiče. Výkon je za odměnu, ne jako samozřejmost. To jim mnohem lépe pomůže pochopit, jak celé auto funguje. Lépe se naučí pracovat s motorem a využívat celý jeho potenciál. K motoru jsou na výběr dvě převodky, já dostal (naštěstí) pětistupňový manuál. Ten funguje obstojně. Dráhy jsou krátké a relativně přesné. Jen rychlosti jsou zbytečně dlouhé – na dvojku se dá jet přes 100 kilometrů v hodině. Kdyby byla převodovka jinak zpřevodována, člověk by si s autem užil ještě trochu víc srandy. Nicméně o pozitivech manuální převodovky pro začínajícího řidiče ani nemusím mluvit. Potěší taky spotřeba. I s poměrně těžkou nohou jsem se pohyboval jen těsně nad pěti litry.
Byť exteriér slibuje sportovní zážitky, od auta je nečekejte. Space Star je městské vozítko, a tomu odpovídá i jeho ladění. Podvozek je poddajný a houpavý. Hraje především na komfortní notu, a snaží se, co mu síly stačí, aby vysál všechny nerovnosti. Jediný problém jsou kola obutá na testovaném autě. Velké a těžké šestnáctky jsou na schopnosti podvozku už trochu moc, a na každé ostré nerovnosti mlátí tak, až vám bude auta líto. Doporučuji tady zahodit SWAG a hledět radši na funkci. S klidným svědomím bych ho obul do čtrnáctek, a užíval si pohody na palubě. Řízení je poměrně dlouhé a trochu gumové, ale až nečekaně živé kolem středové polohy. Pořád tak máte dobrou představu o tom, kam míří přední kola.
Jak jsem naznačil, na sportování zapomeňte. Auto se v zatáčce naklání tak hodně, že jsem měl nutkání vyhazovat do zatáčky koleno jako na motorce. Když si na tohle chování ale zvyknete, ukáže se Space Star jako docela stabilní autíčko. Ono totiž i to naklánění má svůj limit, a když si klekne, už zůstane a ochotně vykrouží oblouk. Pokud jste klidný řidič, bude pro vás Space Star pohodové komfortní přibližovadlo, které vám nijak nebude komplikovat cesty za denními povinnostmi.
Pokud jste ale začínající řidič, může vám toho dát mnohem víc. Jelikož jde o opravdu malé a levné auto, moc toho mezi vámi a silnicí není, a ono vám tak nemůže moc věci skrýt. Během jízdy se k vám tak dostane spousta informací, drobných vibrací a nuancí, které vám dospělejší auta svojí vyspělostí maskují, a zároveň vás tak připravují o jeden z komunikačních kanálů s vaším autem. Díky nastavení podvozku se taky naučíte dobře číst přenosy váhy a mnohem lépe se naučíte vnímat, jak auto reaguje na vaše povely. Až zjistíte, jak ho „cukavé“ ruce dokážou rychle znejistit, velice rychle si osvojíte mnohem jemnější a přesnější pohyby na volantu.
Stejně tak motor. S výkonem zastřihovače vousů se prostě musíte snažit, aby se auto trochu hýbalo. Mitsubishi Space Star je zkrátka příjemně čisté auto ze staré školy, které vás naučí, jak se k autu správně chovat, pomůže vám ho pochopit, a naučit se vnímat drobné signály, které spoustě řidičů zůstanou po celý život skryty.
Nechci tvrdit, že jde o nejlepší auto na světě, a že by si ho každý měl zkusit. Rozhodně jde ale o skvělého učitele, který moc nestojí, provoz je za hubičku, a kdyby něco – záda vám kryje pětiletá záruka. Stále věřím tomu, že je lepší se naučit na pomalém, upřímném autě, než za peníze z brigády koupit vyžilou bazarovku s pochybným stavem i původem jen kvůli tomu, že má víc válců, a na fotkách vypadá víc frajersky.
Asi jediným vážnějším problémem Mitsubishi Space Star je existence nové Dacie Sandero, která za podobné peníze zkrátka nabídne víc muziky. Pokud vám ale v krvi koluje rýže, určitě se jednou ohlédnete, a budete na Space Star vzpomínat v dobrém.
Plusy
– Prostor
– Levný provoz
– Cena
– Jednoduchost
Minusy
– Volant lze seřídit pouze výškově
« Odhalili jsme, která vozidla (dle značky) nejvíce bourají Test Honda NC750X: Chytrá horákyně v japonském pojetí »
