Test Mercedes-Benz V 250 d L Airmatic: Sedmimístná levitace
Kdo se někdy dostane do fáze, že mu nestačí klasické rodinné kombi, ať už kvůli početné rodině, nebo jen potřebuje přepravovat více lidí najednou, začne pokukovat po něčem větším. Řešením může být něco hodně prostorného, jako například Renault Espace. Jsou ale situace, kdy ani tak velké auto nestačí a je třeba se porozhlédnout v segmentu osobních dodávek.
Kdo se měl možnost svézt v klasické dodávce určitě ví, že jízda s ní je oproti klasickému osobáku dost nepohodlná a uskákaná. V tom by se asi rodině trávit stovky kilometrů nechtělo. Jak ale zkombinovat velikost dodávky s pohodlím osobáku? Řešením se zabývá několik výrobců s větším či menším úspěchem. Volkswagen nabízí svůj Multivan, Toyota třeba model Proace Verso a Mercedes nabízí svoje známé Véčko.
Mercedes V není samozřejmě pro znalce segmentu žádnou novinkou a snaží přinést do světa osobních dodávek maximální komfort. Co se týká Vita, měl jsem s ním tu čest pro letošní rok už dvakrát. Není to vůbec špatné auto a navenek není oproti Véčku znát skoro žádný rozdíl. Hlavní změna se ale nachází v útrobách. První je design kokpitu, který je u Vita zcela jiný a mnohem více dodávkový, druhou podstatnou změnou je pak u testovaného Véčka vzduchový podvozek Airmatic, který je prostě úplně jiná liga.
Pokud bych měl kokpit porovnat s modelem Vito, řekl bych, že nemají příbuzného vůbec nic. Je pravdou, že už i na palubní desce Véčka je nějaký ten rok znát, ale v porovnání s Vitem je to pohled úplně jiný, prostředí je nepoměrně příjemnější a nebýt vyvýšeného posedu, cítím se jako v normálním osobáku. Palubní desce vévodí lesklý pruhovaný plast táhnoucí se v celé délce. Do toho je vkusně zasazena lišta ovládání klimatizace s kolébkovými ovladači imitujícími kov. Spodní lišta s klasickými tlačítky pak umožňuje rychlý přístup do jednotlivých menu infotainmentu a ještě pod ní je namísto otočného voliče již modernější touchpad. Celému středu pak dominuje displej infotainmentu, který je sice vystrčený před palubní desku, ale nepřekáží ve výhledu, disponuje moderní, naprosto úchvatnou a jemnou grafikou a navíc rozumí hlášce „Hej Mercedes“. Můžete jej tak ovládat hlasovými povely, které má Mercedes poměrně dobře zmáklé a bez toho, aniž byste odvrátili zrak ze silnice, můžete například zadat cílovou destinaci do navigace.
Přístrojový štít zůstal kombinací dvou klasických analogových budíků a informačního displeje uprostřed. Multifunkční volant sice nemá moderní dotyková tlačítka, ale ještě ta klasická. Tahle varianta mě osobně vůbec nevadí a není alespoň důvodem ke vzteku. Dotyková tlačítka jsou totiž často dost citlivá, a když někoho napadne, jako třeba v případě extra dotykového kokpitu VW Golf, umístit dotykové tlačítko vyhřívání volantu na jeho okraj, máte jistotu, že si při každém vehementnějším rejdování za chvíli ohřejete ruce. Volant Véčka se každopádně dobře drží a jeho příjemný sklon mi zase dodávku vůbec nepřipomíná.
Testovaný kousek byl v konfiguraci pro sedm cestujících. Vepředu dva, prostřední řada také a vzadu tři. Prostřední řada je posuvná, a tak se dá usnadnit nástup cestujícím úplně dozadu. Prostoru jak na nohy, tak na hlavu je na všech řadách doslova nadbytek a Véčko do posledního písmene plní svoji účelovost pro pohodlnou přepravu více osob. I v této konfiguraci zbývá poměrně velký prostor pro zavazadla. Tenhle Mercedes je ve velikosti „L“, což znamená prostřední z velikostí, ve které se Véčko vyrábí. Pokud by vám nestačilo místo, kterého je všude dostatek, dá se jako u oblečení zvolit velikost „XL“.
Pod kapotou elegána byl ukryt přeplňovaný naftový dvoulitr o výkonu 140 kW s hodnotou 440 Nm točivého momentu. Už to samo o sobě je předpokladem toho, že Véčko nebude žádný lenoch a je tomu tak i ve skutečnosti. Zátah je mohutný už od spodu, dech mu nedochází ani ve vyšších otáčkách a předjíždět se s Mercedesem dá jako s jakýmkoliv dvoulitrovým kombíkem. Řízení je přesné a komfortní, ale samozřejmostí jsou kvůli vysoké stavbě menší náklony karoserie, takže nějaké miškování není úplně zábavnou formou jízdy, i když to zvládnout dokáže. Véčko netradičně v základu pohání zadní kola, ale za příplatek může být 4×4.
Motor má v případě testované prostřední verze „L“ práci s 2152 kg těžkým vozem. Je faktem, že to nedává znát nějakým líným projevem, ale řekne si o poctivých 9,5 litrů nafty na 100 kilometrů. Lehkou nohou se dá dostat i kolem osmi, ale takové sebeovládání mi vydrželo jen pár hodin. Uvedená spotřeba mi přijde odpovídající dynamice vozu. Podobné osobní dodávky sice dokáží jezdit i za sedm litrů, ale o takové svižnosti, jakou Véčko má se jim může jen zdát. Dieselový agregát svým projevem rozhodně patří do umírněnější skupiny a v interiéru tak při okreskové jízdě panuje příjemné ticho. V dálničních rychlostech je více než motor spíše slyšet aerodynamický hluk, což rozhodně není nic, co by mě u krabicové konstrukce dodávky překvapilo.
Ač Mercedes V nabízí různé varianty pohonu nebo délky karoserie, převodovku volit nelze. Je tady tak vždy přítomný devítistupňový automat. Vysoký počet převodových stupňů zaručuje, že se motor při klidné jízdě pohybuje pořád v příjemně nízkém spektru otáček. Změna jednotlivých rychlostí je rychlá a jemná, převodovka svižně podřazuje v případě potřeby rychlejší akcelerace. Nedělají jí problém náhlé a neuvážené změny s plynovým pedálem na poslední chvíli, jen si svůj téměř dokonalý obraz trochu kazí tím, že při dojíždění k úplnému zastavení řadí jedničku více necitlivě.
Jak se říká to nejlepší nakonec. Tím je u Mercedesu V bez debat podvozek. Není sice standartní výbavou, ale za příplatek necelých 56 tisíc korun je dokoupit vzduchový polštář Airmatic skoro povinnost. Naprosto se změní charakteristika auta a já můžu říct posledním zbytkům dodávkových poskakujících projevů sbohem a šáteček. Airmatic funguje na výbornou. Jízda s Véčkem je tak naprosto srovnatelná s běžným osobním vozem, bez jakýchkoliv pazvuků výtečně tlumí nerovnosti, po silnici se skoro vznáší, ale není přehnaně houpavá, aby se někomu z cestujících snad udělalo špatně. Charakteristiku podvozku je možné i lehce upravit například volbou jízdního režimu Dynamic. Véčko je pak sebejistější v zatáčkách a více mu sedí ostřejší jízda, komfort je ale stále na špici. Výhoda vzduchového podvozku spočívá i v tom, že dokáže měnit světlou výšku. Disponuje módem, po jehož zvolení se měchy přifouknou a celé auto se přizvedne o pořádný kus, skoro jako offroad. Zvládne pak i rozbité cesty v lehčím terénu. Na druhou stranu si ve vyšších rychlostech umí přidřepnout, nebo držet konstantní výšku nad silnicí bez ohledu na zatížení.
Mercedes V 250 d je sice jedna z mnoha osobních dodávek pro ty, jenž potřebují hodně prostoru. Není ale tuctový. Mezi svými konkurenty stojí rozhodně v celkovém hodnocení na bedně. Těžko říct jestli mu patří druhé, nebo dokonce první místo. Ostatní dělají také svoje věci dobře. V čem se mu každopádně těžko konkuruje, je jeho komfort podvozku. Variant je k dispozici hodně a v konfigurátoru se lze pořádně rozšoupnout. Na druhou stranu ale v klasické výbavě nestojí mezi ostatními nijak mimo s přemrštěnou cenovkou a o jeho volbě tak můžou rozhodnout jen skutečné maličkosti, co komu jinde bude vadit.
Plusy
– silný motor
– komfortní podvozek
– dostatek prostoru pro cestující
Mínusy
– Cuknutí při dojezdu na první rychlostní stupeň
« Co dělat v případě nehody? Roli hraje i správná pojistka Dovoz ojetých aut ze zahraničí je čím dál tím populárnější způsob, jak získat spolehlivé ojeté auto »
