Test legendy Lancia Delta HF TURBO: Ikona zrozená v rally
Píše se rok 1996, je 7:15 a v pokoji zvoní budík, probouzím se do chmurného podzimního rána a ihned mi hlavou začínají kolovat myšlenky na písemnou práci z matematiky, která mě dnes ve škole čeká. Posadím se na postel a ještě než se vydám ven čekat na nejlepšího kamaráda, se kterým vyrazíme na cestu do školy, podívám se na zeď svého pokoje, kde visí plakát s ikonickou Lancia Delta v barvách Martini. Každé ráno mi pohled na toto auto dodá sílu, pozitivní mysl a dobrou náladu po celý den. Cestou do školy, i přesto, že nás čeká těžký test, se s kamarádem bavíme o našem dětském snu, jak jednou budeme Deltu řídit – byl to pro nás celý svět, dětská představivost i naivnost v jednom…
Je 7:15, léta Páně 2018, zvoní budík a probouzím se do krásného slunného dne, mé oči tentokráte nesměřují na obligátní místo, kde kdysi visel plakát – místo toho, co nejrychleji spěchám do města, protože dnes je den, kdy se plní sny – dnes si jdu přebrat legendární Deltu! Tohle auto se stalo během své dlouhé existence modlou a ikonou všech, kteří mají vztah k automobilům.
Delta poprvé vyjela v roce 1979 a je postavena na bázi sesterského Fiatu Ritmo/Strada, nahradila tak model Fulvia jakožto malý vůz modelové řady Lancie. S Ritmem sdílí podvozkovou platformu se zavěšením převzatým z modelu Beta a oplývá nadčasovou kinematikou zadní nápravy. Podstatné změny ale doznala převodovka. Design navrhl samotný Giorgio Guigiaro. Základní Delty poháněly dva motory 1,3 l (čtyřstupňová převodovka) a 1,5 l (pětistupňová převodovka). Karoserie měla značný koeficient odporu vzduchu, hlučnější motory a vyšší spotřebu danou vyšší hmotností. I přes tyto nedostatky byla o rok později, v roce 1980, zvolena autem roku především díky variabilnímu a prostornému interiéru, pružným motorům a skvělým jízdním vlastnostem. Provozní problémy se týkaly celkově slabší spolehlivosti, vyššími nároky na údržbu a koroze karoserie, jejímž důvodem byl nekvalitní ruský plech (dodávaný Fiatu výměnou za výstavbu automobilky VAZ).
Postupně se zlepšovala kvalita výroby i spolehlivost a prodejní čísla rostla, přišel nový motor 1,6 GT (kotouče na všech kolech), motor 1,5 byl pouze s třístupňovým automatem a jednatrojka dostala pětistupňovou převodovku. Rok 1983 znamenal příchod Delty HF Turbo, kterou poháněl motor 1,6 přeplňovaný turbodmychadlem, ovšem stále používající karburátor. Rok poté se objevil v Deltě naftový motor od Fiatu 1,9 D (později 1,9 TDS – 80 koní s turbodmychadlem). Motor 1,6 GT byl nově se vstřikováním paliva – 1,6 GT i.e. Motor HF Turbo byl také osazen vstřikováním, které převzal nový vrcholný model Delta HF 4WD.
Prodejní čísla ovšem klesala a inženýři Lancie se rozhodli oživit model Delta aktivním sportovním programem stejně jako v případě modelu Beta, kde šlo o Lancii 037 Rally (mistr světa 1983). V listopadu roku 1985 tedy vyjel speciál skupiny B nad 1,6 l Lancia Delta S4. „Esčtyřka“ měla motor umístěný před a mezi zadní nápravou podélně, výkon se pohyboval v rozmezí 400 – 500 koní v závislosti na nastavení, což při váze 890 kg znamenalo zrychlení z 0 – 100 km/h za 2,5 sekundy (!). V roce 1986 byla ovšem po sérii havárií a katastrof skupina B zrušena, a tím skončila pro některé zlatá éra rally, ovšem byla to také „černá“ éra historie rally.
Protože Delta S4 skutečně oživila svým úspěchem (vicemistr) prodeje sériových Delt, Lancia na nic nečekala a do skupiny A produkčních vozů ve světových soutěžích uvedla model Delta HF 4wd, která prakticky ihned ovládla světový seriál. Koncem roku 1987 byla homologována první opravdová „integrála“, Lancia Delta HF Integrale. Oproti HF 4wd měla rozšířené blatníky, zcela pozměněný podvozek, optimalizovanou hlavu válců stále ještě s osmiventilovou technikou se stejným kompresním poměrem. Motor byl osazen novým turbodmychadlem Garrett T3 s možností overboostu při plném výkonu z 0,6 baru na 0,9 baru. Tím došlo ke zvýšení výkonu na 185 koní. Další vývoj znamenal v roce 1991 zrod verze Lancia Delta Integrale Evoluzione. Ta byla posílena na 205 koní a 298 Nm při 3 000 ot/min. Nové byly přední čtyřpístkové brzdy Brembo s pevnými třmeny. Pohon zůstal zachován z Integrale 16v, i hodnoty zrychlení a maximální hodnoty jsou totožné – 5,7 s a 220 km/h. Poslední verzí byla v roce 1993 představena Lancia Delta Integrale Evoluzione 2, odvozená od Integrale 16v, avšak i přes katalyzátor posílená díky různým optimalizacím na 215 koní.
Závodní historie, chcete-li odkaz, který delta za sebou nechala je neuvěřitelně bohatý. Mezi lety 1987 až 1992 Lancia získala šest titulů mistra světa v pohárů konstruktérů a nikdo je nebyl schopný porazit. Tady se zrodila legenda. Obyčejné, hranaté a nepříliš atraktivní auto získalo charisma a zařadilo se mezi hrdiny automobilového světa. Pojďme už konečně jezdit!
Já si dnes budu plnit sen za volantem, řekněme středně silné, varianty HF Turbo zapůjčenou od společnosti Mototechna Classic. Vůz má pod kapotou turbem přeplňovanou šestnáctistovku bez karburátoru a pohon předních kol. Taky má výkon 140 koní, krouťák 191 Nm. a maximální rychlost 203 Km/h. Na přelom devadesátek slušné papírové hodnoty. Nic vás však nepřipraví na reálný prožitek za volantem této bestie. Přidám ještě jeden údaj, auto váží tunu. Teď už je dynamika zřejmě představitelnější.
Otáčím klíčkem, Delta zlověstně zaburácí a ustálí se na hlasitém a jadrném volnoběhu. Nechybí zde posilovač řízení, brzd ani elektricky ovládaná okna, ale pozice za volantem je typicky italská – sedí se poměrně vysoko a pedály jsou vyosené směrem ke středu auta. Klasika. Po městě překvapuje svou obratností a pohodlným podvozkem, který filtruje každou nerovnost a přitom neztrácí kontakt s vozovkou. Jedna z věcí, kterou na starých autech miluji.
Naprosto jsem ale propadl projevu motoru a lagu turba – pošlete plyn do podlahy, dlouze si počkejte než se turbo nafoukne a pak přijde nekompromisní kopanec do ledvin! Motor se rozletí do otáček jako lovecký pes za kořistí, zježí se vám chlupy a za nádherného mechanického zvuku se vydáte vstříc dalšímu stupni. Turbo si hlasitě odfoune, převod tam cvakne a vše začíná znova. Delta chce do otáček jako urvaná z řetězu, tahá vás přitom za volant a vydává zlověstný zvuk. Ten je krásně mechanický, žádné umělé náhražky výfukem a klapkami tady nehledejte. Je to čistá symfonie všech částí motoru. Garantuji, že se při každém přidání plynu budete smát jako úplný pitomec!
Řízení je upovídané, má pořádný odpor a auto na něj hned reaguje. Tříramenný tenký volant navíc krásně podtrhuje atmosféru hranatého interiéru orientovaného na řidiče. Ten se mi mimochodem moc líbí, ať už jde o sedadla, která má na svědomí Recaro, přes semišové tapecíry dveří až po přístrojovou desku, kde nechybí veškeré ukazatele. Tlak turba i oleje, teploty, napětí… tady je vše v naprostém pořádku. Velmi vkusný detail je logo umístěné na B sloupku mezi dveřmi, dodává to šmrnc a pocit výjimečnosti.
Takový je i celkový pocit za volantem, kdy se na svět díváte přes dvě velké boule na kapotě, které slouží pro přívod vzduchu k pomocnému chlazení přeplňování. Ještě exkluzivnější je ale celkový pocit z řízení, kterému se z dobových konkurentů nikdo neblížil. Podvozek je sice měkký, ale neustále drží kontakt s vozovkou a funguje tím lépe, čím rychleji jedete a je úplně jedno po jakém povrchu. Delta je však velmi živá a po cestě ráda tancuje nebo se chytá kolejí. Na brzdách má tendenci házet zadečkem, pod plynem zase tahá za volant a přehnaně utahuje oblouk. Řízení tak vyžaduje velkou koncentrovanost a rozhodně je to ohromná zábava. Převodovka nemá příliš přesnou kulisu a jde poměrně zlehka, převody jsou však velmi krátké, což umocňuje výbušnost motoru.
Delta je jednoduše o emocích. Má nepopsatelný charakter a auru, která ji automaticky řadí mezi to nejlepší a rozhodně nejzábavnější, co jsem kdy řídil. Je mi úplně jedno, že vypadá jako neforemná krabice, rezne na pohled a trpí nespolehlivostí. Za jejím volantem se totiž přenesete v čase do doby, kdy automobil sloužil k řidičskému potěšení a nebyl veřejným nepřítelem číslo jedna. Každé přidání plynu, kopanec po brutální turbo-díře, nespoutaný nářez v posledním spektru otáček, kdy cítíte frenetickou gradaci výkonu a neurvalý mechanický orchestr motoru, jsou důvody, proč toto auto stojí za to a absolutně si jej zamilujete.
Pro moderního čtenáře zmíním, že Delta HF Turbo je vlastně hothatch. Stála u zrodu této kategorie po boku s Peugeotem 205 GTI a Golfem I GTi. Nemusím však říkat, že oproti Volkswagenu je Lancia úplně v jiné emoční rovině.
Lancia Delta byla na svou dobu skutečně impozantním autem, dnes také skvělou investicí. Vrcholné modely už stojí přes milión, HF Turbo nebo první Integrale se však dají stále pořídit rozumně a do budoucna jejich cena raketově poroste.
Hodnotit nebo kritizovat vzhled auta nejde, respektive nemá smysl. Tohle auto se, bez urážky, může nelíbit snad jen lidem, kteří o autech nemají ani zdání. Možná je pro někoho méně vyzývavá a nápadná, o to dravějšího ducha v sobě schovává. Tohle auto si na nic nehraje a přitom budí všude respekt. Co na tom, že karoserie byla mizerně spasovaná, hranatá a interiér bez měkčených plastů a dekorů. Tento vůz je totiž nesmazatelně zapsán do automobilové historie, je to legenda v právem slova smyslu. Také je to splněný sen, teď už jen ta Integrale Evoluzione…
« Test BMW 430d xDrive: Souhra v nejlepší formě Test Bureko 6×6: Česká šestikolka za 8 milionů dobývá Blízký východ »
