Test legendy Dodge Viper SRT-10
Od roku 1992, kdy na svět přišla první generace, se ze Zmije stala opravdová automobilová legenda. O Dodge Viper se říká, že to je skutečný supersport, který nemůže řídit každý. Tomu musíme dát zapravdu. Desetiválec s monstrózním objemem si s jeden a půl tuny živé váhy pohrává jako nic a obrovský točivý moment přesměrovaný na zadní kola dokáže v zatáčkách při neopatrném zacházení s plynovým pedálem vyústit v zajímavý, ale nebezpečný powerslide. Když se ovšem s Viperem sžijete, poskytne vám tolik zábavy, kolik jen supersportovní automobil může poskytnout. Je to opravdový muscle car s výkonem supersportu a nekompromisní chutí zabíjet. Musím přiznat, že je to jedno z mála aut, před jehož testem jsem byl vysloveně nervozní, prostě jsem měl strach, že mě Zmije uštkne!
Kousek, za jehož volant jsem měl usednout je navíc vyladěn na celých 620 koní a přes 750 Nm točivého momentu pomocí otevřeného sání a titanových výfuků už od svodů. Naštěstí nezůstalo jen u nárůstu výkonu a zapracovalo se i na podvozku – ten je nyní kompletně vyměněn za komponenty od firmy Eibach, takže by Viper mohl i adekvátně zatáčet. Brzdy Brembo pak zajistí adekvátní brzdnou sílu.
Nebudu se zbytečně zabývat vzhledem, každý si udělá obrázek sám v přiložené fotogalerii a hlavně všichni dobře víme, jak Viper vypadá a určitě mnoha z vás visel na zdi v podobě plakátu. Musím však zmínit to, jak působí tváří v tvář. Stačí si auto pořádně obejít, prohlédnou a hned je jasné, jak humpolácky je postavené. Mezery ve slícování jsou do očí bíjící, stejně tak jako použité materiály. Baterie je pohozena pod zadním nárazníkem a je zcela odkryta vlivům okolí. No a pak je tady interiér, který by nepůsobil dobře ani v čínském autě ze sklonku devadesátých let… Celý je vyroben z toho nejlevnějšího plastu, jakýkoli ovladač působí otřesně a vlastně nemá vůbec žádnou výbavu. Ale o tom Viper není, je to čistě řidičské auto, které si nehraje na dokonalé zpracování. Jako celek však působí impozantně – 1.5 metrů dlouhá kapota, kabina u zadní nápravy, obří prolisy v karoserii a třeba gigantické výfuky v prazích dveří. To vše dotváří nekompromisně sportovní vzhled a zvyšuje tep srdce. Je čas usednout za volant a nastartovat!
No a když pak naskočí obrovský 8,3litrový desetiválec a z výfuků se ozve zlověstný řev (to ani nejde nazvat bubláním), podlomí se vám kolena, v podpaží se objeví mokré koláče a vy si řeknete, že chtít tohle řídit asi nebyl úplně dobrý nápad. Pak poprvé položím nohu na spojku a narážím na silný odpor – pedál jde opravdu ztuha! Beru za řadící páku s velkou kulatou hlavicí a snažím se zařadit jedničku. Jde to ještě více ztuha a chce to snahu. Trefit správný stupeň není jednoduché. Kulisa je decentně vyosená a nahnutá směrem k řidiči a klade celkově silný odpor ke spolupráci. Chvíli to trvá a nakonec nad Zmijí vítězím a vyrážím do centra Prahy. A to byl teprve špatný nápad!
Viper ve městě dává najevo svůj neklid snad úplně vším – třepe se, vibruje, poskakuje a vydává naprosto hrozivé zvuky a to nemyslím výfukový systém. Ten řve na okolí razancí biblické apokalypsy, ale ono do toho vše ještě skřípe, chrčí a drnčí. V kabině se navíc tvoří nesnesitelné horko díky proudícímu vzduchu od neodizolovaného desetiválce. Prostě městu Zmije říká jedno velké nene a tak Prahu co nejrychleji opouštím a mířím na letiště v Panenském Týnci. Je to přeci jen jistota, nikde jinde se mi potenciál tohoto maniaka zkoušet nechce, zvláště po všech těch příbězích, které o tomto autě kolují… I tak však neminu asi 100 km po točitých okresních silnicích a tak se ukáže, jak to Zmije snese.
Nebo spíše, jak to zvládnu za volantem já. Není tady totiž vůbec nic, co by mě v případě sebemenší chyby zachránilo. A když říkám nic, tak ani ABS, natož nějaká stabilizace! Zlověstný výkon 620 koní a šílený točivý moment desetiválce je tak jen pod kontrolou řidiče. Trochu mě utěšuje fakt, že se jedná o opravdu prehistorický motor (i když je odlit z moderních materiálů) s rozvodem OHV, bez systému časování ventilů a nebo něčeho podobného. Jenže první výraznější sešlápnutí mě vyvádí z omylu a Zmije šrotuje má záda o sedadlo. Zátah je monumentální a tak rychle zase nohu z plynu raději sundávám… a dělám dobře, protože na okresní silnici Viper nevypadá vůbec ve své kůži. Zadní náprava odskakuje na sebemenší nerovnosti a celé auto vůbec tak nějak podivně plave. Není to nic, co by člověku dodalo důvěru. Problém je pak i samotná šířka vozu, která znepříjemňuje manévrovatelnost. Viper se musí neustále korigovat a každá chvilková nepozornost může být fatální. Řízení je přesné a klade přirozený odpor, mechanický posilovač je prostě dobrá věc, i když jde pěkně ztuha. Je to obrovský kontrast v porovnání s jakýmkoli moderním supersportem, který je na řízení většinou velmi nenáročný. A to je vlastně jedno z největších lákadel Vipera – má koule a vyžaduje, aby je měl i jeho řidič!
Konečně se dostávám na letiště, kde můžu poslat plynový pedál až k podlaze! Desetiválec se okamžitě nechá pobídnout a předvede, co umí. Neskutečný zátah podpořený šíleným řevem a plameny z bočních výfuků mě zaráží do sedadel a Zmije letí vpřed, jako šílená. Nezrychluje záludně – vše je lineární a s každou otáčkou síla graduje. Snažím se překonat odstředivou sílu a zařadit dvojku. Není to nic jednoduchého, ale daří se. Následuje mocné vyšlehnutí plamene z výfuků a vše začíná znova. Viper je sakra rychlý, kilo je tam okolo 3,5 vteřiny! Čas však nevyjádří, s jakou sílou se na tuto rychlost dostane a jak zuřivě akceleruje i v rychlostech nad 200. Neskutečné! I na rovném letišti, na širokých gumách a v přímce si pod plným plynem auto lehce pohazuje zadečkem a dává najevo, kdo je tady pán.
Do zatáček se pak musí trochu víc nutit, nejprve je kvůli těžkému předku výrazně nedotáčivý, ale to se dá srovnat přidáním plynu. Pak záleží, jak moc se na to šlápne a Viper buď přirozeně utáhne stopu a vyjede v mírném driftu, anebo uštkne a přetočí se. Celkově však drží stopu dobře a hranice přechodu do smyku je posunuta relativně daleko a je čitelná. Vždy je však třeba pamatovat, že všechen ten ohromný výkon putuje na zadní kola a Viper nemá žádnou stabilizaci, žádný protiprokluz. Jste to jen vy a Viper. I když je relativně čitelný, drží stopu a zrychluje lineárně, tak jeho největší záludnost spočívá v řidiči samotném. Myslím to jednoduše – člověk si postupem času začne myslet, že Vipera zvládá a nechá se oklamat relativně mírným projevem a pak dostane pořádně přes hubu. Čím více na Zmiji budete tlačit, tím víc vás bude chtít zabit. A je úplně jedno, že má dostatek gripu, řízení je komunikativní, motor reaguje nezáludně… Prostě se urve!
A přesně to se mi líbí. Viper je surovec, je to auto s koulemi a musí se pořád řídit, občas se s ním dokonce musíte i prát. Zvlášť když řízení není zrovna přesné (ani kdovíjak rychlé) a pak to řazení. Ten správný stupeň napoprvé nenajdete ani s mapou, a když už se to povede, budete za chvíli potřebovat kladivo, abyste znovu přeřadili. Tak moc je řazení nepřesné a těžké. V interiéru je navíc brutální horko od motoru, přes okna táhne a vše hučí… Objektivně Zmije není vůbec dobré auto a už vůbec ne kvalitní. Jenže o tom to není, po prvních kilometrech pod plynem mu odpustíte úplně vše a budete se smát jako retardovaný pacient. Viper je klasický americký buran bez špetky soudnosti. Je to auto, které si vás získá svým chuligánským charakterem a ještě šílenějším projevem. Čistě chlapská záležitost pro muže s pořádnými koulemi!
« Test Toyota C-HR 2.0 Hybrid Dynamic Force Test Opel Astra ST 1.5 dCTI »
