Test legendy Alfa Romeo Spider 2000 Veloce. Italská vášeň v té nejlepší podobě
Víte, co se říká – nemůžete být pravý milovník automobilů, pokud jste nikdy nevlastnil vůz značky Alfa Romeo. Není těžké pochopit, proč tomu tak je. Vozy této italské značky jsou plné emocí, vášně a lásky k automobilovému designu. Je to čisté poblouznění, stav, kdy racionalita mizí. Stačí se podívat na ty křivky, nasednout a zažehnout motor…
Jedním z nejkultovnějších modelů je Spider, který vydržel ve výrobě neuvěřitelných 27 let. Vůz nahrazující velmi oblíbenou Giuliettu Spider (1955 – 1962) měl světovou výstavní premiéru na ženevském autosalonu roku 1966. Tvary mimořádně půvabné karoserie byly posledním dílem samotného Battisty Pininfariny. Štíhlé proporce a typický široký prolis na bocích novinka převzala ze studie Giulietta Spider Speciale Aerodynamica, kterou Pininfarina představil již v roce 1961. Nová dvoumístná Alfa Romeo se stahovací plátěnou střechou debutovala pod označením „Spider 1600“, ovšem na definitivní jméno byla v Itálii vypsána veřejná soutěž. Vyhrál návrh „Duetto“, ale kvůli žalobě italského výrobce stejnojmenných sušenek se od roku 1968 Alfa vrátila ke jménu „Spider“.
Pouze 990 kg vážící roadster vykazoval vnější rozměry 4250 x 1630 x 1290 mm, přičemž rozvor činil jen 2250 mm. Ve své době se jednalo o technicky velmi pokročilé auto, které de facto nemělo přímou konkurenci. Přední závěsy kol využívaly lichoběžníkovou konstrukci, zadní, poháněná náprava byla tuhá. Čtveřici kotoučových brzd od roku 1967 doplňoval posilovač, řízení bylo maticové. Vynikající čtyřválec DOHC o objemu 1570 cm3 dával na svou dobu nadprůměrných 110 k (81 kW) a spolupracoval s přesně řadící pětistupňovou převodovkou. Motor stimuloval smysly řidiče nejen svou lačností po otáčkách, ale i úchvatným zvukovým projevem. S hmotností okolo jedné tuny šlo o slušně dynamický kabriolet, i když jízdní vlastnosti rozhodně nemohou být považovány za sportovní.
Tříramenný volant, dolů „visící“ ručky otáčkoměru a rychloměru, částečně lakovaná přístrojová deska, dozadu skloněná řadicí páka na středovém tunelu – to vše vytvářelo na palubě Spideru působivou, sportovně romantickou atmosféru. Pozice za volantem byla typicky italská – ideální pro řidiče s krátkýma nohama a dlouhýma rukama.
Duetto jezdilo až 182 km/h a jeho průměrná spotřeba činila 10,5 l/100 km. Výroba probíhala ve spolupráci mateřského závodu v Arese (pohonná jednotka, podvozkové skupiny, finální montáž) a továrny Pininfariny v Grugliascu (karoserie a interiér). Od roku 1967 se Spider začal exportovat také do Spojených států. S tím souviselo rozšíření nabídky o silnější motor 1779 cm3 o výkonu 83 kW (114 k). Popularitě Spideru v USA prospěl úspěšný film „Absolvent“. Jeho hlavní postava, ztvárněná mladým Dustinem Hoffmanem, v něm jezdila právě červeným Spiderem.
Druhá generace Spideru debutovala na turínském autosalonu 1969. Nejnápadnější změnou byla hranatá zvýšená záď, která se zároveň o 13 centimetrů zkrátila. Postarala se nejen o modernější vzhled, ale také o zvětšení zavazadlového prostoru z původních 230 na 300 litrů. Vůz dostal jiné nárazníky, novou masku chladiče, větší zadní svítilny, zapuštěné kliky dveří, souběžně pracující stěrače a širší pneumatiky.
Změny nastaly rovněž v interiéru – objevily se zde moderní, nahoře zavěšené pedály, celočalouněná přístrojová deska s lépe stíněnými přístroji, textilní koberce a pohodlnější sedadla s opěrkami hlavy. Již od roku 1968 se nabízel nový základní motor o objemu 1290 cm3 s výkonem 65 kW (88 k), jenž byl určen hlavně mladým motoristům. Těm ani příliš nevadilo, že se i v modernizované karoserii museli spokojit s původním interiérem z Duetta. A pro náročnější byla k dispozici již zmiňovaná „sedmnáctsetpadesátka“. Od roku 1971 se pod kapotu Spideru dostal i špičkový čtyřválec o objemu 1962 cm3 s výkonem 96 kW (130 k), se kterým jel až 195 km/h. Trakční schopnosti zadních kol v tomto případě zlepšoval samosvorný diferenciál.
Za volantem
Přesně tento model, 2000 Veloce, je předmětem tohoto testu díky společnosti Mototechna Classic. Tedy to nejlepší z druhé generace ikonické Alfy Romeo Spider. Živé setkání odhalí minimalistické rozměry auta a usednutí dovnitř to ještě zdůrazní. Typicky italský posed není ničím překvapujícím, stejně jako mírně vyosené pedály směrem doprava. Interiér člověka obklopí a příliš místa nazbyt nenabídne. Okamžitě na mě dýchá dávka té správné staroškolské atmosféry a mám chuť se vydat vstříc sluníčku až někam na italskou riviéru. Nedovedu si však představit, jak by se dalo tak dlouze v tomto autě cestovat. Pobyt uvnitř rozhodně není pohodlný. S nataženou střechou se mlátím o železnou konstrukci pod plátnem. Když ji manuálně sundám, zjišťuji, že mi hlava trčí nad rámem nízkého čelního okna. No jo, Ital. Nebo jsem spíše já zbytečně vysoký Čech. Je to vcelku jedno, stačí nastartovat a na všechny nedostatky zapomenete.
Startér si sice dává na čas, ale pak se ozve zaburácení a cuore sportivo ožívá v celé své kráse. Dřevěnou hlavicí na píce převodovky řadím za jedna a Spider se plynule rozjíždí. Stačí polechtat plyn a silná atmosféra jde ihned dopředu. Reakce je okamžitá, nezpomalují ji žádné moderní vychytávky a zbytečné ekologické nesmyly. I díky absenci zbytečných tlumičů zní výfuk úchvatně. Hned za vašimi zády se ozývá prskání a bručení potentního čtyřválce. Je to čistá mechanický orchestr stupňující s každou další otáčkou. Mám husí kůži, tohle se musí zažít.
Převodovka jde příjemně tuze a kulisa je krátká a přesná. Navíc je díky své poloze přímo po ruce u volantu. Tak jednoduché a přitom tolik prospěšné. Výhled na dlouhou kapotu a vyboulené blatníky připomíná pohled z Porsche 911. Projev motoru je ostrý a suverénní a lehce mu podlehnete. Podvozek vás však umírní. Je přesně takový, jako u většiny dobových aut – měkký a houpavý. Rychlejší průjezd zatáčkou tak znamená monumentální náklon. Vůz má sice samosvor mezi zadními koly, ale na sériovém podvozku si nějaký pokus o vysunutí zádě do boku představit úplně nechci. Jeho přínos tak hledejme v lepší trakci a přenosu výkonu na silnici. Sportovní ambice potlačuje také řízení s dlouhým převodem, ačkoliv je díky absenci posilovače velmi komunikativní.
Spider i ve své nejsilnějším provedení spíše vybízí k jízdnímu stylu á la GT. Stažená střechy, krásný zvuk a kontakt s krajinou kolem vás. Navíc řízením takového auta děláte okolí radost. Na karoserii od Pininfariny je opravdu radost pohledět a každému musí setkání s takovým vozem vykouzlit úsměv na tváři. Je to umělecké dílo na kolech.
Třetí vydání Spideru si odbylo premiéru na jaře 1983. Od svého předchůdce se liší delšími nárazníky, zadními svítilnami a hlavně předním i zadním spoilerem. Mohutná přítlačná plocha na zádi ale budila spíše negativní reakce, protože narušovala splývající boční profil karoserie. Do nabídky příplatkových prvků výbavy se vrátila pevná snímatelná střecha (druhá generace ji nenabízela), se kterou bylo možné Spider bez problémů používat po celý rok. V roce 1986 výrobce zavedl další vylepšení – modifikovanou přístrojovou desku, větší zpětná zrcátka z plastu a elektrické stahování oken. Motory vozů určených do USA začaly být vybavovány elektronickým vstřikováním paliva Bosch a katalyzátorem. Koncem 80. let byl Spider na trhu již dvě desetiletí, ale jeho prodeje se stále držely na slušné úrovni. Výrobce se proto rozhodl přijít ještě s další, poslední modernizací.
Poprvé se ukázala světu na detroitském autosalonu v lednu 1990 a o dva měsíce později i v Ženevě. Důkladný facelift dostal na starost ten nejpovolanější – Pininfarina. Tato firma také převzala kompletní výrobu (podvozkové díly a pohonné jednotky samozřejmě i nadále dodávala Alfa Romeo). Provedené změny byly navrženy velmi citlivě a u příznivců Spideru se proto dočkaly kladné odezvy. Vůz dostal zcela přepracovanou záď s průběžným pásem svítilen ve stylu sedanu 164 a místo kritizovaného pryžového spoileru zaujala decentní odtrhová hrana tvořená přímo novým víkem zavazadlového prostoru. V kabině se objevila pohodlnější sedadla, nové výplně dveří a analogové palubní hodiny. Modernizace zasáhla i použitou techniku. Elektronické vstřikování paliva Bosch Motronic a katalyzátor výfukových plynů se u dvoulitrové verze staly výhradním řešením. Zejména řidiče potěšil nově zavedený posilovač řízení. Dvoulitr nyní dával 93 kW (126 k), což 1110 kg těžkému vozu stačilo na největší rychlost 190 km/h.
« How to Write a Guide Isuzu představilo hardcore pickup pro Spojené království »
