Test Kia Niro 1.6 GDI PHEV: Sophiina volba
V současné době se ekologie u aut skloňuje všemi pády. Nemějte strach, dnes jí řešit nebudeme. Reálný člověk totiž daleko víc kouká na svoji peněženku, a snaží se vybrat nejvýhodnější řešení. Jenže jak spalovací motory tak ty elektrické mají svoje výhody. Co když se spojíte do jednoho auta? O to se pokusila Kia se svým modelem Niro, který je v plug-in hybridní verzi schopný pohybu jak čistě na elektřinu, tak i na motor. Na papíře to funguje skvěle, ve skutečnosti to má ale jeden háček – ten nečekaně zasekla sama automobilka.
Kia Niro je auto, které nejde koupit v „normální“ verzi. Rozumějte tak, že jí nelze koupit jen s motorem – všechny varianty jsou elektrifikované. Základem je klasický hybrid, vrcholem čistě elektrická verze, a nakonec je tu vrze PHEV, která je schopná ujet kolem 60 kilometrů čistě na elektřinu – o zbytek se postará klasické hybridní ústrojí. Byť tedy Niro není nejnovějším modelem automobilky, dá se brát jako jakýsi nositel pokroku. Ale z venku tak rozhodně nepůsobí. Krabičkovitá karoserie přešlapuje někde na pomezí SUV a MPV. Zatímco přední část s velkými světly a ostře tvarovanými diodami pro denní svícení ve tvaru šípu je ještě vcelku povedená, zbytek auta je poměrně lehce zapomenutelný. Nenadchne, neurazí. Prostě klasické rodinné auto bez ambicí přitahovat pozornost, jen připravené plnit každodenní povinnosti. Jako by vám samo tvrdilo, že je konec zábavy – teď se z vás stává jen biologická nádoba, jejíž smysl existence spočívá v zajištění přežití výsledku šíření svých genů.
Pokud vám ale jde o funkci, jeví se Niro v poměrně dobrém světle. Kufr nabídne v základu 324 litrů (baterie sebere 103 litrů), po sklopení sedadel získáte téměř 1400. Což mi při délce karoserie 4355 mm vůbec nepřijde špatné. Z vyšší stavby karoserie těží i posádka na zadních sedadlech, kde je ve všech směrech dostatek místa i pro dva dospělé – pro děti to bude jak pokojíček. Jen bych uvítal přítomnost alespoň jednoho USB portu – v testované verzi je vzadu jen 220V zásuvka.
Na předních sedadlech vás uvítá zcela klasický interiér: žádné experimenty s ovládáním, žádné trčící tablety. Osobně s tím nemám problém. Obrazovka infotainmentu je zabudovaná dostatečně vysoko, takže se kvůli ní nemusíte koukat zbytečně dolů. Jen interiéry Ceedu nebo Stonicu už vypadají o něco moderněji. Materiály jsou zvoleny velice Korejsky: tedy měkčená horní část palubní desky, hlavní část z tvrdého plastu. Zpracování ale působí velice dobře. K samotné ergonomii nemám výtky – snad jen, jako u všech korejských aut, k příliš tenkému věnci volantu. Jinak je vše na svém místě. Ovládání klimatizace i rádia je řešeno samostatnou konzolí a infotainment se dá také ovládat pomocí tlačítek, což je za jízdy daleko příjemnější.
Samotný infotainment je až překvapivě svižný, nikde nezaznamenáte záseky a logika ovládání je velice podobná androidovým tabletům, takže i jeho ovládání je příjemně povědomé. Díky velké obrazovce si také můžete rozdělit obraz a promítat si dva různé údaje – například navigaci a přehrávanou hudbu (jako u BMW). Potěší i přítomnost mapy dobíjecích stanic- bohužel se na ní nedá vždy na 100% spolehnout.
Druhý displej najdete v kapličce přístrojů, a je rozdělen na tři části. Levá strana vás informuje o elektrickém systému – stav baterie, spotřeba, rekuperace. Prostřední část funguje jako palubní počítač. Má hezkou grafiku, rychlé animace, ale nenabízí takovou možnost konfigurace, jako obdoba od Volkswagenu nebo Peugeotu. Pravá část je pak vyhrazena stavu nádrže a ukazateli rychlosti. Tady přichází první problém. Protože s mojí stavbou těla mi při ideální pozici vychází věnec volantu přesně do míst, kde se ukazuje rychlost. Když tedy chci vědět, kolik jedu (což se občas vážně hodí), musím udělat lehký kompromis ve výšce nastavení volantu. Žádné drama, ale věřím, že to šlo vyřešit lépe. Samotná pozice za volantem je jinak velice dobrá. Sedačky hezky drží tělo, jsou pohodlné a mám skvělý výhled do všech stran. Interiér Nira mě zkrátka potěšil daleko víc než exteriér. Je vzdušný, chytře řešený a funkční – rodinná idylka může začít.
Ještě tedy mrkneme pod kapotu. Tam se nachází shodná kombinace starého a nového světa, jako u hybridní verze. A tedy atmosférická šestnáctistovka o výkonu 77 kW, které pomáhá tlačit elektromotor s výkonem 44 kW. Výsledný výkon soustavy je 104 kW, to stačí na to, aby se téměř 1600 kilo vážící Niro rozhýbalo na stovku za 10,8 sekundy a zarazilo se až těsně před 180 kilometry v hodině. Oproti hybridní variantě zde najdeme ještě baterii o kapacitě 8,9 kWh, která má zaručit dojez 58 kilometrů. V městském provozu se mi bez problémů dařilo překonat 60 kilometrů na nabití, přítomný je ale jen klasický mennekes, takže si na plnou kapacitu počkáte lehce přes 2 hodiny – pro dojíždění do práce je to ale dostačující. Auto není žádný trhač asfaltu, ale pro potřeby rodinné přepravy to absolutně stačí. Především vezmeme-li v potaz okamžité reakce elektromotoru, který při odjezdech z křižovatky umocňuje pocit výkonu a při zrychlování vykrývá prvních pár jalových chvil, než se malý čtyřválec roztočí.
Během jízdy oceníte klidnou náturu Nira. Na nic si nehraje, a to je dobře. Vypadá jako pohodlné auto pro rodinu, a přesně tím je. Nic víc, nic míň. Podvozek je laděn do komfortu a výborně si rozumí s našimi cestami. Díky vyšší světlé výšce pohodlně zaparkujete u vysokých obrubníků a s lehkým a přesným řízením se snadno propletete městem. Auto navíc působí dostatečně robustně a neměl jsem pocit, že by se chtělo na kostkách rozsypat. Niro umí jezdit v čistě elektrickém režimu, v zimních měsících ale i v něm občas zapne motor, aby se rychleji vyhřála kabina. Pokud jsem tedy udržoval baterii nabitou, pohybovala se spotřeba kolem 2 litrů ve městě. Při jízdě mimo něj, kdy jsem stejným dílem nakombinoval dálnici, město a okresky, byl výsledek 3,2 litru. Líbilo se mi, že Niro klidně přešlo do plně elektrického režimu i ve 130 na dálnici. Když jsem stejný úsek absolvoval s vybitou baterií (auto tedy fungovalo v režimu hybridu) výsledná spotřeba jen lehce překonala 5 litrů. Kia Niro nabídne taky solidní odhlučnění a velice dobře fungující bezpečnostní asistenty. Automatické brždění na vás hystericky nekřičí při každém náznaku problému a asistent jízdy v pruhu vás neodráží mezi čárami jako míček na pinball. Auto je dokonce schopné samo zvládnout poměrně velké zatáčky. Kia slíbila rodinnou pohodu a bez ztráty kytičky ji doručila.
Kde je tedy ten háček, který zmiňuji v úvodu textu? Je to kombinace několika faktorů. Jedním je zmíněná spotřeba, která byť je skvělá, nikdy není nulová. Na sto kilometrů tedy musíte počítat minimálně s nějakými dvěma litry a 9 kWh. Při průměrné ceně benzínu a elektřiny to vychází na něco kolem jedné koruny za kilometr. Což je také skvělá hodnota. Jenže už není tak skvělá při pohledu do ceníku Kia. Čistě hybridní varianta, která dokáže jezdit jen o nějakých 30-40 haléřů na kilometr dráž, totiž stojí o 300 tisíc méně (695 tisíc vs rovný milion). Z pohledu peněz tak plug-in hybridní verze nedává smysl. Řeknete si, že tedy alespoň z pohledu ekologie, popřípadě získání možnosti parkovat na modrých zónách. Jenže pro takové případy je tu elektrická verze e-Niro, která stojí jen o 150 tisíc víc a nabídne vyšší výbavu. A takové auto už zvládne reálně dojet přes 400 kilometrů a dobít se na 100 kW stanici za 40 minut. Pro verzi PHEV tak zbývá velice úzký okruh potenciálních zájemců, kterým z nějakých důvodů nevyhovuje čistě hybridní, nebo čistě elektrická varianta.
Kia Niro je v základu velice povedené rodinné auto. Je pohodlná, prostorná a dobře vybavená. Při jejím výběru si ale budete muset promyslet, jestli se víc nevyplatí levnější hybrid, nebo plně elektrická varianta. Plug-in hybridní provedení totiž ani zdaleka nesedí tolik mezi nimi, jak by se mohlo zdát.
Plusy
– Komfortní podvozek
– Bohatá výbava
– Prostorný interiér
– Fungující elektrický pohon
Mínusy
– Cena
– Tvrdé plasty na palubní desce
.
« Kvalita autoservisů se loni mírně zhoršila Na co nezapomenout při nákupu auta z bazaru »
