Test legendy Jaguar XJ6 (XJ40): Poslední šelma

Test legendy Jaguar XJ6 (XJ40): Poslední šelma

Autor: Ondřej Hrubeš, Foto: Michal Jirák

29. 11. 2023 • Historické vozy, Novinky, Ojeté vozy, Videa

Když jste na přelomu 80tých a 90tých let hledali limuzínu, trh k vám byl neobyčejně štědrý. Pro ty, co pumpovali miliony litrů ropy ze země, tu byla S-Classe. Pro ty, co pumpovali miliony dolarů na Wall Street, tu bylo BMW 7. Pro ty, co nosili hodinky s kalkulačkou a čerstvě je povýšili na vedoucího účetního oddělení, se objevila nová hvězda z Japonska – Lexus LS400…

… no a pro ty, o kterých si všichni zmínění šeptali za jejich zády, tu byl Jaguar XJ40. To nejlepší a nejhorší z britského automobilového průmyslu v jednom a dost možná nejdůležitější Jaguar posledních padesáti let. XJ40 měl přenést automobilku do nové éry a taky se mu to povedlo – díky jeho pohnutému osudu ale jinak, než bylo zamýšlelo. Nazývali ho autem nového tisíciletí, rodil se pod křídly koncernu a dokázal automobilce vybojovat samostatnost, ale jen kvůli tomu, aby k ní přitáhl jiný koncern. Jeho příběh je tak divoký, jako doba ve které vznikal. Tak si ho pojďme připomenout.

Vznikat začal už na začátku sedmdesátých let. V té době Jaguar ještě patřil British Leyladnu a v plánu bylo využít platformu XJ třetí série, omladit techniku a zastavět do ni nový šestiválec a dvanáctiválec společně s novými převodovkami. Původně mělo dojít i k odklonu od klasického designu Jaguaru, ale tato zpráva vyvolala mezi zákazníky takovou vlnu nevole, že se od moderních tvarů ustoupilo. A to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí během asi patnácti let vývoje. Jistá změna designu ale přeci jen nastala.

Namísto oblých tvarů série 3 přišlo XJ s tehdy moderními hranami. To vyniklo ještě víc na verzi s velkými jednodílnými světly. Stále je to ale bez debat Jaguar. Nádherná nizounká silueta s nekonečnými převisy. Karoserie, která vypadá, jak kdyby ji někdo jen natáhl těsně kolem kol a to nezaměnitelné charisma britských elegánů. Není to sice nejpraktičtější tvar, protože na 5 metrů auta máte v kabině prostoru asi jako v golfu, ale je to neuvěřitelně elegantní vůz, který ctí tradici a jeho DNA je v něm na první pohled rozeznatelná.

Interiér šel cestou tradice a zatímco konkurence přešla na futuristické kabiny, XJ stále působilo jako z jiného desetiletí (což je vlastně tak trochu pravda). Skoro bych až řekl, že je konzervativní. Ale taky patřičně opulentní. Lány dřeva, mohl se topit v kůži (byť náš kousek je o poznání skromnější) a celý působí tak hezky staromilsky a domácky. Nebojte, jsou tu ale i technologie. Například palubní počítač, který vypadá jak z Blade Runnera a taky tu byla digitální palubka. Škoda, že ji časem nahradila klasika.

Kufr je dost velký na to, aby bez problémů pojal dvě těla – důležitá disciplína u devadesátkových limuzín – na zadních sedačkách ale moc nerozdával. Kvůli tradičním tvarům je kabina stísněná, a vzadu si připadáte jak v o dvě kategorie menším voze. Než se do něj ale mohl kdokoliv posadit, probíhaly v továrně těžké a nejisté časy.

Roky totiž ubíhaly a věci nešly podle plánu. K celosvětové ropné krizi se přidaly ještě finanční problémy Leylandu, pod který Jaguar patřil a zdálo se, že celý projekt zůstane jen na papíře. Konečně byly ale po dlouhých letech vývoje nachystané nové hliníkové šestiválce o objemu 2.9 a 3.6 litru. Dvanáctiválec byl smeten ze stolu. V roce 1980 byla konečně posvěcena sériová výroba a o rok později začaly prototypy kroužit kolem továrny. Původní plán počítal s uvedením na trh v roce 1982, testovacím jezdcům a vedení společnosti se ale zdálo auto příliš nedotažené a došlo tak k dalšímu zpoždění. Na začátku osmdesátých let se ale Jaguáru velmi dařilo. Úspěch XJS a velká očekávání na XJ40 vynesly automobilce tolik peněz, že se jí podařilo vykoupit ze skomírajícího Leylandu a na krátkou dobu se stal Jaguar zcela nezávislým výrobcem a projekt se přeci jen podařilo – byť s velkým zpožděním – dotáhnout.

Finální auto bylo představeno až v roce 1986. Nezapomeňte, že práce na něm začaly v roce 1972. Zákazníci si tedy pořádně počkali a sériová podoba s řadou moderních prvků je nechala trochu v rozpacích. Tehdy se po Jaguaru chtěly hlavně tradice. Po prvních reakcích novinářů se ale obavy rozplynuly. Ti totiž vynášeli do nebes jeho jízdní vlastnosti a objednávky se začaly hrnout. Během prvních dvou let Jaguar prodal asi 80 tisíc „XJ-čtyřicítek“. To přineslo automobilce spoustu peněz. Jako už to ale u každého dobrého příběhu bývá, problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Vysoké tempo výroby bylo bohužel na zastaralou továrnu a primitivní výrobní postupy příliš a první kusy byly zaplaveny problémy – především v elektroinstalaci.

XJ40 tak brzy získal nálepku problémového a nespolehlivého auta a i když se podařilo mouchy poměrně rychle vychytat, své pověsti se zbavoval velmi těžko. Vleklé problémy s reklamacemi a oslabené prodeje byly už samy o sobě dost. Na trhu se navíc objevil nový konkurent z Japonska,a k tomu, že se XJ muselo prát o místo na výsluní s S-classe a BMW 7, začal prodeje ukrajovat taky Lexus LS400, vedle kterého většina soudobé produkce působila zastarale. Jaguaru tak poměrně rychle docházely peníze a začal opět hledat ochranu po křídly koncernu. Chvíli to vypadalo, že se stane součástí General Motors, nakonec ale automobilku koupil v roce 1989 Ford. Ten byl uchvácen tím, jak kvalitní a luxusní auta dokáže Jaguar produkovat v poměrně primitivních podmínkách. Američané tak začali do Jaguaru pumpoval miliony dolarů, modernizovali výrobní proces a vše bylo nad dobré cestě. Přišla taky omlazená verze s tradičnějšími světlomety a dorazily nové motory. Z původní 2.9 a 3.6 byly 3.2 a 4.0 – stále řadové šestiválce. Já tady mám 3,2 litrovou variantu, která má nějakých 200 koní a ten motor je nádhera na pohled.

Ale jen krásný motor by bylo asi málo, že? Mám pro vás dobrou zprávu, on totiž není jen na koukání. 200 koní zní z dnešního pohledu skromně, ale s autem hýbe úctyhodně a především všechno vyvažuje obrovskou porcí šarmu. Je sametový, s chutí se vytáčí a všechno je podbarveno nádhernou mechanickou symfonií, drobnými vibracemi a charakterem. Ten motor zkrátka působí jako živý a spolupracovat s ním je zážitek. Mám ho tu s manuální převodovkou, což je u limuzíny netradiční volba, v téhle době ale automaty nebyly tak populární. Samotná převodovka vůbec není špatná. Má trochu delší dráhy, ale s motorem si rozumí skvěle a hodí se k ražení auta. Přeci jen to není autobahnová střela, ale poctivý „gentleman driver“. Pětikvalt tu prostě sedí a je obrovskou součástí charakteru auta. Dává mu ten správný britský šarm, který kombinuje vychování s takovou příjemnou špetkou surovosti. XJ se šestiválci vystačilo téměř celou svoji kariéru, nakonec ale došlo i na dvanáctiválec: ten se do XJ40 dostal ale až v roce 1993, tedy rok před koncem produkce.

Podvozkově šel Jaguar naprosto na jistotu. Vepředu jsou dvojité lichoběžníky, vzadu nezávislé zavěšení s lichoběžníkem a kloubově uchycenou těhlicí místo horního ramene. Podvozek měl ještě samonivelační jednotku udržující světlou výšku. Tento hydraulický systém využíval kapalinu od Citroënu, která byla potřeba pravidelně měnit, což byl nejmenší problém. Sám o sobě ale nebyl příliš spolehlivý, proto ho řada majitelů postupně předělala na klasiku – i v případě našeho kousku. Neumím tak říct, jak auto jezdilo původně, ale stále je to skvělý zážitek.

Jde v první řadě o limuzínu, tak nečekejte nějaké vyhraněné sportovní chování. Tomu odpovídá i přeposilované řízení, které zrovna nepřetéká citem, ale svým ležérním laděním přesně vystihuje náturu auta. Podvozek okouzlí hlavně ukázkovým komfortem. To auto doslova pluje. Jen se tak pohupuje na vlnách silnic, vyzařuje z něj nadhled a pohoda a vlastně vás motivuje spíš ke klidné jízdě. Jen si tak užívat, nikam nepospíchat a mít čas jen sám pro sebe. V takových okamžicích je nejcharismatičtější. Cítíte v něm tu okázalost aristokrata a i po letech dokáže okouzlit.

Při svižnější jízdě je podvozek stále jistý, poddajný a můžete se do něj hezky opřít. Taky s vámi dostatečně komunikuje, takže máte stéle přehled o tom, co se děje. Což je dobře, protože nekonečný zadní převis funguje jako kyvadlo a XJ při rychlých změnách směru velmi rádo zahazuje zadek, na to pozor. Prim tu ale hraje motor, který má daleko víc sportovního charakteru než zbytek auta. Nebudete to tak ani tak o sekání zatáček, ale spíš o správném trefení nájezdu, kde si auto hezky podržíte a při výjezdu necháte naplno rozeznít řadovou tři-dvojku. Žádné sílené tempo, ani ukvapené pohyby. Na auto musíte být jemní, dát mu dost času aby zareagovalo a naprosto se uklidnit. Pak to všechno do sebe zapadne a ukáže se v plné síle. Komfort, elegance, důstojnost a taková neuchopitelná výjimečnost. Tohle je prostě úžasný zážitek, který vás přenese vás do jiné doby.

Na generaci XJ40 se dnes tak trochu zapomnělo, přestože jde o jeden z nejdůležitějších vozů v historii značky. Má v sobě veškerý šarm tradičních Jaguarů, přesto už po očku kouká do budoucnosti. Skvěle jezdí a ještě lépe vypadá. V bazarech se ale povalují za směšné částky. Z části je to kvůli strachu z provozních nákladů, ale když koupíte kousek po faceliftu, není se příliš čeho bát – až na korozi. Můžete tak do garáže pořídit kus historie, který se nemusí za každou cenu proměnit v černou díru na peníze a takovou kombinaci moc aut nabídnout neumí.

Jaguar XJ40 se nestal tím hrdinou, kterého si Jaguar přál, ale tím, kterého potřeboval. Jaguaru umožnil osvobodit se od Leylandu a zaujmout dostatečně na to, aby přitáhl peníze z kapsy velkého mezinárodního hráče. S Fordem to z počátku vypadalo jako ideální vztah, který ale bohužel skončil v plamenech, jehož křivdy nebyly uhašeny dodnes – o tom ale až jindy. Dnes se můžeme jen dohadovat, jak by Jaguar dopadl, kdyby uvedl XJ40 včas, kdyby dokázal zabránit problému se spolehlivostí v počátečních letech, kdyby představil dřív variantu s dvanáctiválcem… Jisté ale je, že bez XJ40 by žádný Jaguar nebyl a v dnešní době, kdy se nad automobilkou opět stahují mračna, by se další XJ40 hodila.