Autojournal.cz

TEST Hyundai Veloster 1,6 GDI DCT

22. 2. 2012 • Hyundai, Novinky, Testy

Asi týden před převzetím prvního testovacího Velostera, někdy v létě minulého roku, jsem celý nedočkavý pročítal recenze českých i zahraničních kolegů a byl jsem v šoku. Nebohý Veloster byl napadán a osočován, že klame svým tělem. Téměř žádný novinář nepochopil pravý smysl existence tohoto auta. Ano, Hyundai navrhl design se sportovním až agresivním akcentem, který překvapil širokou veřejnost. Přitom to ani není první auto se čtyřmi dveřmi – zmiňme třeba MINI Clubman. Jenže Veloster je unikátní i tak, je to jediné  auto na trhu, které kombinuje vizáž coupé a hatchbacku dohromady. Všude na karoserii, nesoucí se v duchu fluidního designu, tak nalezneme agresivní prvky jako jsou třeba velké výfuky uprostřed, ostře řezaná záď, nádechy na kapotě, velká kola a spojlery. Ano, Veloster vypadá sportovně a to je to, co zmátlo vlastně úplně všechny.  Nikdo už totiž nepřemýšlel, že auto s atmosferickou čtyřválcovou 1.6 o výkonu 103 KW a 167 Nm prostě asfalt trhat nemůže a nebude.  Veloster je stylovka do města a na krátké přesuny. Něco jako MINI se základním motorem. No a podle toho je naladěný i podvozek a průběh výkonu. Opravdu ostrý Veloster bude až ten s přídomkem Turbo, který má zcela pozměněný podvozek…

Hyundai Veloster k nám tedy ve stejné motorizaci 1,6 GDI dorazil již podruhé, ale tentokrát s jednou výraznou změnou – šestistupňovou dvouspojkovou převodovkou a na menších kolech. Jak se  tedy tyto veličiny projevily?

V interiéru tedy nacházím volič automatické převodovky a pádla pod volantem, což je oproti minulému Velu jediná změna v interiéru. Startuji a vyrážím vstříc nástrahám Prahy a převodovka překvapuje svou jemností a plynulostí. Pokud znáte DSG, tak víte, že umí krásně škubat zejména při popojíždění městem. No a korejská dvouspojka funguje naprosto bravurně a to i při plížení se kolonou. Ve městě, kde bude vůz trávit stejně nejvíce času, tedy DCT překvapilo a já začínám mít myšlenky na prohnání Velostera po pořádné okresce, což nás všechny nepochybně zajímá nejvíce.

Jak se mi zdál manuál vcelku líný jít do otáček, tak DCT umí motor silně pobídnout a Veloster s radostí letí k červenému pásmu otáček, kde před omezovačem zařadí další stupeň bez výrazného škubnutí a dokonce si u toho umí lehce odplivnout do výfuku. Tahle dvouspojka však pamatuje na to, že nepatří do prémiového segmentu a tak neřadí zrovna nejrychleji v porovnání s konkurenci. Jízda je tak ve výsledku pohodová a řidiče to nenutí Velosteru příliš šlapat na plyn.

A pomalu se dostáváme k podvozku, který vždy sklidil nejvíce kritiky. Tento Veloster byl obut do kol o průměru 17″ a do zimních pneumatik s vyšším profilem, což se pozitivně projevilo na celém chování automobilu. Někdy je totiž opravdu méně více. Oproti letním osmnáctkám dokázal Veloster pohltit většinu rázů, neodskakoval a neplaval po silnici jako potápějící se Costa Concordia.

A co se týká pověstného naklánění a přenosu váhy mezi koly, což byla věc, která předchozí Veloster opravdu lehce trápila, tak to je také zčásti pryč. Příčinou tedy byla opět velká kola. Veloster se chová vytříbeně pokud zrovna jedete po opravdu dobrém asfaltu. Tady i při rychlých průjezdech předvádí velmi dobrý grip a nedotáčivost se začne projevovat velmi pozdě. Z tohoto pohledu je to velmi nadprůměrné chování v segmentu předokolek. Dobré je i řízení, které není přehnaně přeposilované a nabízí slušnou zpětnou vazbu. Brzdy nemají s lehkým autem nejmenší problém a navíc mají progresivní nástup. Musím však zdůraznit, že podvozek není v žádném směru sportovní a ani být nemá. Proto je důležité si uvědomit, co za volantem děláte a přistupovat k jízdě s rozumem. Zjednodušeně řečeno, netlačte Veloster do něčeho, co nemá rád.

Pod kapotou dřímá srdce 1.6l s přímím vstřikováním a výkonem 103 KW (140 koní) při 6300 otáčkách. Točivý moment činí 167 Nm. Motor má dostačující výkon a v kombinaci s DCT převodovkou ze sebe umí vymáčknout to nejlepší, ale stále mu chybí špička, na jakou jsme u atmosféry zvyklí. Spotřeba této jednotky se pohybovala okolo 8 litrů, i když jsme jeli velmi svižně. Ve výsledku se tak na segmentu jedná o jednu z nejlepších jednotek.

Vraťme se ale ke vzhledu, což je devíza této zelené kreace.  Auto znovu ukazuje, jak silnou zbraní dokáže být design. Budí pozornost všude, kde se objeví. Při každém tankování se kolem auta seběhne množství lidí a začnou se Vás vyptávat, co že to je za káru a konstatovat jak je “hustý”, že má na každé straně jiný počet dveří. V ulicích města se za Velosterem otočí úplně každý, včetně řidičů silných sportovních aut. No a holky, ty vám už pokoj nikdy nedají …

Uvnitř Velosteru je na první pohled patrné, že i tady hrál design prim. Tvary palubní desky jsou zajímavé až exotické. Zaujmou především madla dveří, startovací tlačítko uprostřed palubní desky hned na dosah u voliče převodovky a třeba sedadla s prošíváním názvu Veloster. Ergonomicky je vše v pořádku, tak jako u každého produktu automobilky Hyundai. Výborné je i zpracování.

Závěrem nezbývá než konstatovat, že pokud už Veloster nějakými nedostatky trpěl, mohla za to přehnaně velká kola. Jízdní projev zase utlumoval manuál. Pokud bych si já osobně kupoval tento model, volil bych dvouspojkovou převodovku a menší kola. A pokud bych chtěl nutně sportovat, počkal bych na verzi Turbo a nebo rovnou naskočil do Genesisu 3,8l.

Plusy

• Zajímavý design
• Spotřeba
• Převodovka

Minusy

• Odskakující zadní náprava

Technické údaje

« Další detaily o Mercedesu SL63 AMG Premiéra Bugatti Veyron Grand Sport Vitesse »