Test Hyundai Tucson 1,6 T-GDI HEV 4×4 Hybrid: Rodinný robot
O novém Tucsonovi už toho bylo napsáno poměrně hodně. Ihned po představení se na něj všichni novináři vrhli, jako vlci a chtěli vyzkoušet tolik extravagantní SUV, jaké tady dlouho nebylo. Mě se do ruky dostal model v hybridní verzi a už dopředu říkám, že mě až na pár mírných nedostatků velmi mile překvapil.
Asi každý z vás si už několikrát posteskl nad tím, jak krásné koncepty z rukou designérů vídáme, když nás dráždí ochutnávkami na nadcházející model. O to větší pak bývá zklamání, když se auto opravdu do výroby dostane a ještě se mi snad nestalo, že by potom realita nebyla o dost ošklivější a konzervativnější. Ne tak v případě nového Tucsonu. V návaznosti na představený koncept Vision-T zůstalo skoro všechno, a tak, jak koncept vypadal skvěle, vyjíždí do opravdového světa i tento Hyundai. Je vidět, že se toho Korejci opravdu nebojí a svým designérům nechávají volné ruce. Nemají strach modelu vdechnout notnou dávku extravagance a místo, aby si tím uškodili a odradili hordy konzervativních zákazníků, bodují na plné čáře, šokují automobilový svět a noví zákazníci se jen hrnou.
V případě Tucsonu je opravdu těžké říct, kam se koukat dřív, aby si člověk prohlédl všechny odlišnosti od ostatního mainstreamu. Tvar jako SUV samozřejmě má, ale v detailech se odlišuje natolik, až jeho útok na moje smysly působí skoro agresivně. Obří maska chladiče protkaná v několika řadách neviditelnými světly se nepodobá ničemu jinému na trhu. Působí skoro vesmírně a vzbuzuje rozruch. Nemluvě o výrazných bocích a několikrát „rozlámaných“ dveřích, kde jsem jen na předních napočítal jedenáct zalomení. Celý bok se navíc díky zlomům směřovaným do středu opticky zužuje a navozuje dojem přesýpacích hodin. Mohutné a vzadu se rozšiřující chromové lišty nad okny dodávají punc luxusu a zadní část dotváří se svými netradičně rozdělenými světly spojenými světelnou linkou pocit, že se Tucson vážně za pár chvil změní v Transformera a odejde po zadních.
Překvapeními a originalitou nezaostává ani v interiéru. Nevím, kam koukat dříve, protože moc podobného jsem ještě neviděl. Hodně lidí říká, že nejhezčí jsou tříramenné volanty. Vesměs bych asi souhlasil, ale tady tříramenný volant není, jeho tvar je odlišný od klasických střihů a přesto vypadá dobře. Celým interiérem se přes vrchní část palubní desky táhne luxusní chromová dekorace a na kvalitních měkčených plastech a spasování se těžce hledají chyby. Obrovskou dominantou je středový panel s dokonale vsazeným velkým displejem infotainmentu s úhlopříčkou deset a čtvrt palce. Ten doplňuje výhradně dotykový ovládací panel, který poskytuje vše, co potřebuje Tucson ke svému ovládání. Bývá předmětem diskuzí kvůli svému lesklému vzhledu a viditelných otiscích po jeho ovládání, ale já upřednostňuji praktickou část věci, kdy je jedním tahem hadru jednoduše uklizeno. Moderní doba dotykových ovládání je nevyhnutelnou součástí nových aut a rozhodně nechci chodit brečet před vrátnici fabrik vyrábějících tlačítka. Navíc, v základní výbavě má Tucson hardwarovou část pro klimatizaci.
Kde se přece jen nějaká tlačítka, i když netradičně, zabydlela je na středovém tunelu a zde přítomném ovládáním převodovky. U jiných motorizací Tucson používá klasickou dvouspojku DCT, ale tady si našel svoje místo měničový automat. Ten se sice jednoduše ovládá přes tlačítka s klasickým označením D, R, P, nebo N, ale svoje mouchy to má. Tak, jak je potřeba dávat pozor na skutečné zařazení u pákových voličů „shift by wire“, kde se páka převodovky po zvolení režimu zase vrátí do výchozí středové pozice, i tady si musíte dávat pozor.
Tlačítko potřebuje opravdu domáčknout a pohledem zkontrolovat jeho rozsvícení, nebo potvrzení módu na palubní desce. Při potřebě rychlého manévrování se mi stalo, že jsem po couvání věřil v zařazení „Déčka”, ale místo abych jel vpřed jsem si znovu trochu couvnul. Je to ale věc zvyku a víckrát se mi to nestalo. Na obhajobu Tucsona musím říct, že tohle se při nedočkavosti stává i u klasičtějších pákových elektronických voličů. Převodovka sama o sobě je naladěna perfektně. Jakékoliv cukání jí je cizí, s hybridním pohonem spolupracuje dobře a nenechává ani spalovací motor kvílet ve vysokých otáčkách, pokud po ní vyloženě nevyžadujete sportovnější jízdu.
Pohodlí při jízdě je u Tucsona příkladné. Sedačky jsou komfortní a místa je všude dost i díky tomu, že celkově ve všech směrech karoserie mírně oproti předchozímu modelu narostla. Ani na zadních sedadlech tak nebudou trpět větší pasažéři. Odhlučnění karoserie je na velmi vysoké úrovni a společně s dobrým tlumením podvozku a výborně odhlučněném motoru si v Tucsonu můžete se spolujezdcem klidně šeptat. Do zatáček se ten korejský punker vodí vážně dobře. Jasně, asi nebude nezlomný na první eRZetě za barákem, ale jeho systémový výkon 230 koní s ním umí pěkně cvičit.
Benzín pod kapotou spotřebovává motor 1.6 T-GDI Smartstream s přímým vstřikováním paliva o výkonu 180 koní a maximálním točivým momentem 265 Nm. K tomu tu máme elektromotor o výkonu dalších 60 koní. Z několika režimů, které můžu zvolit, jsou na silnici dva hlavní (mimo offroadových Bahno, Sníh, Písek), z nichž ten sportovnější pak ždíme pod sedačkami skrytou Li-Pol baterii o kapacitě 1,5 kWh naplno a automatický měnič nechává motor vytočit k co nejdynamičtější jízdě. S touhle výbavou rázem Tucson nejede, jako těžkopádné rodinné SUV, ale růžky dokáže vystrčit opravdu vysoko.
Budete-li mít naspěch, můžete se spolehnout, že až do 190 km/h to Hyundai nechá poměrně chladným a až do této rychlosti akceleruje velmi ochotně. Na dálnici pak počítejte se spotřebou kolem 7,5 litrů podle stylu jízdy, ve městě se lze dostat na příjemných litrů 6, kde se nejvíc využije potenciál elektropohonu. Na okreskách mi trochu chybělo výraznější využívání baterie. I když jsem měl přes půl kapacity baterie, čisté elektrojízdy jsem se dočkal málokdy a Tucson si elektriku hodně šetřil. Nejmenší problém jsem neměl ani s přechodem mezi režimy. Připojování spalovacího motoru k elektrickému pohonu probíhá i při náhlé a prudké akceleraci naprosto hladce. Žádných škubanců jsem se nedočkal a i tady si dali v Hyundai vážně záležet.
U Tucsona se nezapomnělo ani na poměrně tučnou výbavu. Ze zajímavých vychytávek je to například sledování mrtvého úhlu malými kamerami na zpětných zrcátkách, jejichž obraz se vám při zapnutí blinkru začne promítat v digitálním panelu přístrojů a obrovsky vám to zkvalitní výhled do toho nejhoršího místa. Ani v našlapané výbavě si tento odvážný Korejec neříká o dva miliony a ledvinu k tomu.
V plné výbavě se pohybuje lehce nad jedním milionem korun, ale nabízí absolutní odvázanost, kvalitní zpracování, příjemné jízdní vlastnosti a na to, jak je velký, umí být i poměrně úsporný. V neposlední řadě svým designem předběhl dobu o jednu dekádu. Na adresu konkurentů podobné třídy bych asi vzkázal jediné. Pánové přidejte, Korejci jsou až nechutně rozjetí!
Plusy
– Extravagantní design
– Kvalitní zpracování
– Pohodlný podvozek
– Vysoký systémový výkon
Minusy
– menší využívání baterie mimo město
– LED světlomety bez přídavných funkcí
« Test AUDI Q5 40 TDI Quattro Test legendy BMW M3 E46: Nesmrtelná klasika »
