Test Hyundai Tucson 1.6 CRDi MHEv 4×4: Změna hry v mainstreamu
Hyundai Tucson je jeden ze stěžejních modelů automobilky. Doteď se ale jednalo o šedou myš, která se snažila moc nevyčnívat. Od konkurence se spíš učila, okoukávala, a snažila se zabalit do cenově zajímavého balíčku. Jeho nová generace je ale z úplně jiného těsta. Už nechce trendy sledovat, ale udávat. Podaří se?
Jestli vám přišel předchozí Tucson tuctový, tak u nového se to rozhodně říct nedá. Nová generace vypadá, jako kdyby měli designéři při tvoření zcela volné ruce. Kategorie kompaktních SUV je obecně prostor, kde se hraje spíš na konzervativní notu, a i ze samotného exteriéru Tucsonu je znát, že chce Hyundai pořádně zamíchat kartami. Už teď se mi jasné, že tohle auto rozsekne společnost na dva tábory. Na ty, co ho budou za nevšednost a odvahu vynášet do nebes, a na ty, co ho budou za stejné věci zatracovat. Rozhodně ale nebude existovat skupina lidí, kterým bude jedno. A to je vlastně tak nějak správně. Především když celá kategorii SUV už nějakou dobu přešlapuje na místě. Trocha svěžího větru nezaškodí.
Nejvýraznějším prvkem jsou bezesporu „neviditelné“ přední světlomety. Ty jsou do masky zapuštěny tak rafinovaně, že pokud nesvítí, nevíte o nich. V noci pak umí vytvořit opravdu nezaměnitelný světelný podpis. Jen tenhle samotný nápad má v sobě víc invence, než předvádí většina konkurentů na celém autě. Nicméně celá přední část se svalnatými vytaženými blatníky vyzařuje sebevědomím. Hra tvarů ale pokračuje i druhé polovině auta, kde zadní pár dveří přes velký prolis přechází do vytaženého blatníku, který se přímo napojuje na světelnou lištu procházející přes celé víko kufru. Komplikované tvary si vyloženě říkají o nějaký tmavý odstín laku. Ve správném světle pak auto působí neuvěřitelně futuristicky. Abych byl ale fér, musím říct, že ne všechno se povedlo. Hlavně hranaté otvory na kola mě hodně bijí do očí, to chce ještě chvíli čas. Co mě ale zaráží, je umístění zadních směrovek do nárazníku. Zaprvé je to poměrně nízko, zadruhé to hned pod krásnou světelnou lištou vypadá archaicky.
Uvnitř ale čeká možná větší překvapení než z venku. Interiér je opět zcela originální záležitost. První věc, která mě praští do očí, je výhled ven. Celá palubní deska je hodně nízko, její vršek „nezdobí“ žádný trčící tablet, a není zde ani kaplička přístrojů. Výhled na vozovku je tak zcela otevřený, a snad v žádném jiném autě si nebude připadat tak volně. Za jízdy je to skoro jako když letíte. To je možné jen díky chytré architektuře. Přístrojový štít je zapuštěný přímo do palubní desky a nemá ani žádný kšilt, který by ho chránil před sluncem. Ale žádný strach, jeho zobrazovací schopnosti jsou vynikající, a ani přímé světlo ho nerozhodí. Jen bych ocenil větší možnosti individualizace.
Hlavní displej infotainmentu je dnes již trochu netradičně součástí palubky, a je natočen směrem k řidiči. Rozlišení i barvy jsou fantastické, systém funguje neprosto bleskově, a vypadá moderně. Jen už je v něm tolik možností nastavení, že bude asi lepší si do auta chvíli sednout, hrát si a naučit se, kde co je. Pod displejem se nachází zbytek ovládacích prvků, a tady si nemůžu odpustit trochu kritiky. Celodotykové ovládání mi prostě nevoní. Tady je navíc prvků opravdu hodně, jsou blízko u sebe a mimo zorné pole. Trochu jsem doufal, že i v nové generaci si Hyundai zachová tlačítka. Ta už zůstala jen na středové opěrce, a ovládáte s nimi terénní funkce nebo vyhřívání/chlazení sedadel. Dotyková tlačítka se poměrně pohodlně ovládají, když si položíte ruku na středovou opěrku: pak stačí jen krátké pohyby zápěstím, a nemusíte se bát, že pomačkáte něco, co nechcete. Senzorů je tam na můj vkus ale stále moc.
Zpět ale na pozitivní notu. Protože zpracování a samotná volba materiálů nic jiného než chválu nezaslouží. V celém interiéru nenarazíte na tvrdý plast. Všechny povrchy jsou měkčené, většina kontaktních ploch potažena kůží, a hledat chybu ve slícování je zcela zbytečné. Tady si troufnu říct, že Hyundai a nějaký půl krok až krok překročil pomyslnou linii mainstreamu a přešlapuje někde v šedé zóně mezi prémiovou třídou, kde už nějakou dobu osamoceně vládne Mazda.
Pochvalu taky zaslouží sedačky. Skvěle drží tělo, jsou komfortní, zároveň poskytují oporu v zatáčkách. Posaz je typicky SUVčkový, ale ani přes bohaté prosklení si nepřipadám, že sedím na autě. Místa je tady na rozdávání, a nemění se to ani v druhé řadě sedadel. Když se posadím sám za sebe (190 cm), mám před koleny ještě velikou rezervu, a nad hlavou zbývá snad ještě deset centimetrů. Sedačky jsou vážně pohodlné, a bez problémů si zde umím představit cestu i třech dospělých. Potěší taky široké dveře, které se otevírají téměř do pravého úhlu. Jediným kontroverzním prvkem je pás pro prostřední sedadlo uchycený ve stropě. Kufr potom pojme v základu necelých 600 litrů. Rodinné auto jak víno.
Počítat taky můžete se zástupem moderních asistentů. Pro Hyundai tradičně skvěle funguje asistent jízdy v pruzích, který auto drží krásně uprostřed pruhu a zvládá až nečekaně prudké zatáčky. Adaptivní tempomat funguje jemně a bez chyb. Skvělou novinkou je taky monitor slepého úhlu, který vám na přístrojový štít promítne obraz z kamery, když spustíte směrovku.
Pod kapotou je celé plejáda motorů, jen mají všechny shodný objem – 1.6 litru. Liší se jen ve výkonu, míře elektrifikace a spalovaném palivu. Já dostal do testu diesel (ano, taky 1.6 litru) o výkonu rovných 100 kW a 320 Nm podporovaný startér generátorem, jde tedy o mild hybrid. Výkon na papíře neohromí, především při pohledu do techničáku na hodnotu hmotnosti přesahující 1,7 tuny. A výkon neohromí ani na silnici. Díky chytře poskládané převodovce nejde vyloženě o šneka, ale králem dálnic taky nebudete. Vyhovovat bude především klidným řidičům. Pokud často jezdíte v plně obsazeném autě, určitě vám doporučím sáhnout po výkonnější variantě. Dieselová „jedna-šestka“ je ale jinak povedená. Je kultivovaná, uvnitř o ní sotva víte, a pružnost jí nechybí. Mild hybridní jednotka, která rekuperuje do malé baterie umístěné v kufru, umí auto lehce postrčit při požadavku na akceleraci, nebo nechat auto chvíli plachtit.
Při běžné jízdě jí ale nijak vnímat nebudete. Motoru dělala společnost suchá dvojspojková skříň, na jejíž volič jsem si nějak nemohl zvyknout. Namísto páky jsou zde jen tři tlačítka, což sice pomáhá vytvořit vzdušnější pocit uvnitř, ale pořád mi chybělo nějaké fyzické potvrzení zařazení. Když posunete páku do „D“, víte, že je zařazeno. Když jsem zmáčknul tlačítko, pokaždé jsem se musel podívat, jestli se opravdu něco stalo. Převodovka samotná ale není špatná. Řadí rychle a logicky, ale rychlosti jsou poměrně krátké, takže je skromný výkon dobře rozložen. Spotřeba se mi po týdnu zastavila na 6,5 litrech, většinu kilometrů jsem ale trávil ve městě nebo na dálnici. Pokud trávíte víc času v klidu na okreskách, umím si představit, že pár deci ještě půjde dolů.
Pro každodenní používání je Tucson opravdu dobře navržený. Karoserie dlouhá přesně 4,5 metru (z fotek vypadá o dost větší) je tak akorát na to, aby ve městě nepůsobil nepatřičně a zbytečně vás neobtěžoval svými přerostlými rozměry. Zároveň ale poskytuje kupu místa a je z něj cítit chuť cestovat. Při jízdě je znát, že ví, kde je jeho místo. Nesnaží se svojí karoserii maskovat nějakým rádoby sportovním chováním nebo tuhým podvozkem. V každém metru jízdy je cítit, že jeho hlavním cílem je komfort. Podvozek žehlí naše cesty s absolutní jistotou, a za každé situace se vás snaží rozmazlovat. Skvělé je taky odhlučnění, a to jak od podvozku, tak od obtékajícího vzduchu. Na dálnici můžete s klidem překročit povolený limit i bez toho, aby bylo potřeba zvyšovat hlas, když si budete chtít popovídat s někým vzadu. Jízdně jde o vyzrálé auto, na kterém je znát, jak moc velký pokrok celá automobilka udělala.
Karoserie je pocitově hodně tuhá a podvozek působí robustně. To, že si auto tak rozumí s našimi cestami může být také zásluhou toho, že část vývoje probíhala právě na území naší republiky. Měkké ladění podvozku se samozřejmě projeví na klikatých cestách. Na SUV, která si rozumí s klikatými cestami a umí upoutat řidiče má stále patent Mazda. Tucson se kvůli komfortně laděným tlumičům i uložení nebojí v zatáčce naklonit a lehce zhoupnout, taky poměrně brzy přechází do nedotáčivosti. Upřímně si ale nemyslím, že vůz podobného ražení budou vyhledávat nadšení řidiči, takže cílová skupina daleko víc ocení komfort a pohodu, se kterou Tucson ukrajuje kilometry.
Letmo jsem zkusil taky lehký terén. Tucson je samozřejmě ten typ SUV, který využívá pohon všech kol především pro jistotu v nepříznivých podmínkách, příadně pro nějaké polňačky. Se světlou výškou 17,5 centimetru nemůžete čekat žádné divočiny. Auto se chovalo poměrně dobře. Opět vynikla tuhá karoserie. Ani ve chvílích, kdy jsem se zhoupl na třech kolech se neozývalo žádné praskání. Potěší taky přítomnost asistentů sjezdu z kopce nebo možnosti uzamknout pohon 50:50. Asi to nejsou situace, ve kterých se bude běžně vyskytovat, je ale dobré vědět, že ani v nich nestáhne ocas.
Vcelku mě překvapilo řízení. Vzhledem k ležérnímu stylu celého auto má nečekaně rychlý převod. Mezi krajními polohami je jen dvě a čtvrt otáčky, což je stejně, jako u výrazně sportovně střižené Alfy Romeo Stelvio. Řízení je navíc velice přesné a reaguje na sebemenší pohyby. Budete se s ním tak muset trochu zkalibrovat. První den se mi totiž stávalo, že jsem zatočil víc, než jsem chtěl. Musel jsem pak upravit úhel natočení volantu, což v kombinaci s měkkým podvozkem způsobilo drobné zhoupnutí. Vzhledem k ladění auta bych si uměl představit o něco pomalejší řízení. Ale jde vážně jen o zvyk, druhý den už jsme spolu byli za jedno, a zbytek týdne proběhl na vlně pohody a relaxu. Jako univerzální parťák na každý den má našlápnuto vážně dobře.
Nový Hyundai Tucson se vydal zcela vlastní cestou. Designově je odvážný, nabízí prostorný a kvalitní interiér. Na silnici je sebevědomý a poskytuje skvělý komfort. Je znát, že do vývoje padlo velké množství práce, a myslím, že výsledek je vážně povedený. Model startuje na 529,900,-, testovaný kousek byl přibližně za milion. Což je na Hyundai poměrně dost, ano – ale mám-li být upřímný, je vidět, kam všechny ty peníze šly. Výrobce mu navíc tak věří, že ho do světa vysílá s pětiletou zárukou bez omezení kilometrů. Automobilku už zkrátka nebaví být „tou levnou alternativou“ a vyráží do boje. A zatím to vypadá, že má dobře našlápnuto, a konkurence musí být na pozoru víc než kdy dřív.
Plusy
– Nevšední design
– Kvalita interiéru
– Komfort a odhlučnění
– Moderní bezpečnostní prvky
Minusy
– Průměrná dynamika
– Celodotykové ovládání
« Test Porsche 911 GT3 991.2: Návštěva z jiné dimenze Test Mercedes-Benz Vito Tourer L 124 CDI 4×4: Silou proti všem »
