Test Hyundai i30 Fastback 1,5 T-GDi
Hyundai se pustil do modelové ofenzívy napříč všemi segmenty, ale ten klíčový je právě v modelu i30. Proto nová generace nabízí hned 4 varianty. Liftback s názvem Fastback, kombi, které se kupodivu jmenuje kombi, hatchback pod názvem liftback (ehmm) a sportovní variantu N. První zmíněná varianta je nejnovější přírůstek a také předmět dnešního testu.
Fastback je přímo namířen proti domácí Octavii, ale ve své podstatě jsou to naprosto rozdílná auta, která oslovují úplně jinou cílovou skupinu. Jejich jediná podobnost je v karoserii typu liftback, tím to končí. Hyundai hraje na efekt a stylovost. Oslovuje tak mnohem mladší klientelu, která nemá tolik konzervativní priority. Octavia je naproti tomu jasná volba lidí, kteří chtějí usedlé a praktické auto, které nic nekřičí do světa.
Design Fastbacku je parádní. Není to jen i30 s jiným zadkem, ale měnila se většina karosářských dílů. Jiná jsou všechna světla, nárazníky, dveře, okna, a tak bych mohl pokračovat. Na vině je snížený profil střechy a zkosené čelní okno. Vůz kombinuje hrany a sází na ostrý design. Agresivně působí velká šestiúhelníková maska, úzké světlomety plné hran a nárazník s velkými otvory. Zadní část vozidla je pak ještě výraznější, ale stále elegantní. LED technologií se dočkáme jak vepředu, tak i vzadu. Výsledkem je hezké a dynamicky vypadající auto. Zadní “kachní ocas” pak potěší všechny milovníky starších sportovních vozů. Pozor ale na výbavu, v té nižší a na menších kolách může auto působit nevyváženě. Hyundai navíc portfolio modelu i30 nedávno modernizoval.
Celkově je facelift více než výrazný a velmi povedený. Změn se dočkala kompletně přepracovaná užší světla s krásnými LED pruhy ve tvaru V, rozšířila se maska chladiče, přední nárazník dostal dokonce jakýsi náznak lízátka a vzadu se i30 snaží zaujmout nárazníkem s prvky difuzoru. Celé to vypadá hodně dobře.
Uvnitř je změn jako šafránu. Nové jsou v podstatě jen displeje infotainmentu. Menší z nich se nachází v kapličce přístrojů, a jde spíš o palubní počítač. Podobně jako u SantaFe zde najdeme kombinaci klasických analogových přístrojů a displeje. Ten umí zobrazovat jen základní údaje nebo šipkovou navigaci. Nečekejte podobnou možnost individualizace, jako je tomu například u Octavie. Přijde mi to trochu škoda. Podávané údaje jsou přehledné, displej ukazuje hezky, ale moc toho neumí.
Když už si automobilka dala práci s displejem, mohla také udělat ještě ten jeden krok dál, a naučit ho víc, než jen zobrazovat rychlost a spotřebu. Druhý displej se tyčí nad palubní deskou a nově má zvětšenou úhlopříčku na 10,25 palců. Zvětšení ale není jediná změna: i graficky doznal systém změn. Jde o zcela nový systém BlueLink, který má mnohem čistší design, disponuje moderními funkcemi jako bezdrátovým Apple CarPlay i Android Auto. Pracuje s uživatelskými profily, je neustále online, a trasu navigace upravuje na základě live dat o dopravě. To hlavní ale zůstalo. Systém je velice svižný a logicky navržený. Trochu zamrzí jen to, že klasická tlačítka pro položky v menu nahradily senzory, které navíc nemají ani vibrační odezvu, takže za jízdy se nepoužívají tak komfortně.
Zbytek interiéru je stejný. A to je dobře. Neodehrává se tu žádná čudlíková genocida, a každý myslitelný povrch není dotykový. Ovládání auta je tak zcela intuitivní, neodvádí pozornost, a ergonomie je naprosto bez výhrady. Skvělé je taky pro Korejce tradičně velké zaměření na tepelný komfort. Máte tak vyhřívaný volant, a sedačky jsou jak vyhřívané, tak odvětrávané. Některé slabé stránky ale zůstaly. A to především nudná černo černá palubní deska. Nějaký dekor nebo lišta by pomohly tu masu černých plastů rozbít. Pokud jde o zpracování, tak to je na velice dobré úrovni. Jednotlivé plochy jsou dobře slícovány, nic nevrže, a celý interiér působí dostatečně robustně. Nečekejte ale žádné honosné materiály. Prakticky vše, na co dosáhnete, je z tvrdých plastů. Ty jsou velice trvanlivé a nevyžadují žádnou speciální péči, ale moc nelahodí oku ani na dotek.
Benzínový motor 1,5 o výkonu 117kW pak s i30kou umí cvičit pěkně svižně. Zejména ve sportovním módu je rozdíl oproti normálu velmi výrazný. Jeho zvuk se stane krásně jadrným a začíná kousat. Hyundai začne tlačit do sedaček s překvapivou vervou a když necháte plyn na podlaze o pár vteřin navíc, jste zralí na pořádný průvan na vašem bodovém kontu. Hyundai prostě dělá přesně to co od auta chci a na co ho potřebuji. Nechybí mu nic, co bych chtěl a zase mu nepřebývá nic co nepotřebuju. Mám tuhle značku prostě spjatou s pocitem pohody. Pohonné jednotky jsou navíc nově eletrifikovaný a to včetně testované 1,5. Je to totiž mild-hybrid. Systém pracuje se 48V palubní sítí, startér generátorem připojeným řemenem na klikovou hřídel, a malou baterií uloženou nad zadní nápravou (proto auto není vybaveno rezervou). Výkon hybridního ústrojí je 12 kW a 55 Nm, a jeho hlavním cílem je – překvapení – ušetřit palivo. Spotřeba se v kombinovaném provozu s vyššími dynamickými nároky zastavila na hodnotě 7 litrů.
Na silnici se omlazená i30 chová dle očekávání. Vlastní je jí především klidný cestovní styl. Podvozek je komfortní, ale nečekejte houpavý koncernový styl. Auto poměrně pečlivě kopíruje vozovku a celkové ladění mi připomínalo něco ve stylu Mazdy, kdy auto myslí na pohodlí, ale zároveň poskytuje slušnou úroveň jistoty. Na ostrých nerovnostech si umí trochu bouchnout, ale není to žádné velké drama. Velkou výhodu i30 je více prvkové zavěšení zadní nápravy u všech variant – což neposkytuje ani Golf ani Octavia. Díky tomu je auto v zatáčkách neutrální, dobře čitelné a nemá tendence uskakovat na nerovnostech. Je tak svojí nezáludností přístupné i méně zkušeným řidičům a ničím vás během jízdy nepřekvapí. Za všech situací je stabilní a předvídatelné. Jasně, zrovna nepřetéká emocemi, ale opravdu to někdo od takového auta čeká?
Řízení je pak dostatečně přesné a dobře navážené. Při běžných rychlostech je auto i slušně odhlučněné, ale při dálničním maximu už dovnitř přeci jen proniká hluk od podvozku. Troufnu si ale říct, že jízdně na své novější konkurenty nijak výrazně neztrácí. Z pohledu asistentů už ale přeci jen roky pocítíte. Zatímco Golf už umí sám brzdit do zatáčky, přizpůsobit rychlost vesnici, umí poznat patníky a trávu, takže se na silnici sám drží i bez pruhů – brzy vám taky sám najde parkovací místo a rovnou i zaplatí – tak Hyundai se musí spokojit s běžným adaptivním tempomatem a držet se umí jen jasně vyznačených pruhů. Na druhou stranu musím říct, že adaptivní tempomat je nastavený skvěle, držení v pruzích je na jedničku a auto umí překvapivě slušně samo zatáčet (Blanku zvládne bez pomoci). Přesto je cítit, že konkurence má v tomhle ohledu trochu navrch. Pokud pro vás ale nejmodernější gadgety nejsou alfou a omegou bytí v autě, pořád má i30, co nabídnout.
Plusy
– povedený design
– bohatá výbava
– ergonomie
– komfortní podvozek
– spotřeba
– odhlučnění
Mínusy
– místy horší materiály
– ostrý nástup brzd
– horší vnitřní prostor
« Test Mazda 3 Skyactiv-G150 Test ojetiny Suzuki Grand Vitara 2.4 VVT »
