Test Honda CR-V 2.0 i-MMD Hybrid AWD. Přímo na hybridní vrchol
Každý máme několik životních jistot, které vychází z našich vlastních iluzí, které jsme si vsugerovali – jsou to předsudky. Já jsem třeba bytostně přesvědčený, že sushi je hnus i přesto, že jsem ho nikdy neochutnal. Taky si myslím, že je fotbal stupidní hra, i když jsem nikdy neviděl jediný zápas. A stejně tak jsem si myslel, že každý hybrid je víceméně stejný. Proto jsem se nějak nenamáhal zjišťovat, co se ukrývá pod kapotou Hondy CR-V Hybrid. Této technologii navíc po desetiletí vládne Toyota, očekávání tak nebyla vysoká. Jak moc jsem se mýlil…
Vraťme se o chvilku zpět. Nejsem ignorant a o každém autě si studuji materiály. Ale u některých se prostě nekouknu do podkladů dřív, než přijde čas na psaní. Většinou to zkrátka není potřeba, protože dnešní auta jsou si tak moc podobná, že vás málo co překvapí. Hlavně hybridy. Mění se značky na kapotě a kvalita odhlučnění, jinak se většinou jedná o stejnou písníčku stále dokola – atmosférický motor, nějaká ta baterka a planetová převodovka. Na mezinárodní prezentaci hybridního CR-V byl kolega a já doteď neměl moc motivaci zjišťovat, jestli je zrovna tenhle hybrid jiný. Když se ale objevila možnost ozkoušet vrcholnou variantu s pohonem všech kol v našich podmínkách, hned jsem se na ní vrhl.
Přišel tedy den D a já si převzal klíče od sněhobílého SUV. Hned po rozjezdu za doprovodu absolutního ticha mi něco nesedělo. Tohle auto nejezdí jako běžný hybrid. Uháním domů a ten pocit mi hlodá v hlavě stále více, takže jakmile je to možné otevírám podklady a moje podezření se potvrzuje. Honda sice tradičně použila kombinaci atmosférického motoru a baterií, ale už u převodovky nastává první změna – ona tu totiž žádná není. Nepřímo vstřikovaný motor o výkonu 105 kw se v případě potřeby připojuje skrze stálý převod, ale většinu času slouží pouze jako generátor proudu pro trakční elektromotor o výkonu 135 kW a klidovým točivým momentem 315 Nm. Honda tedy místo zástavby velkých baterií šla cestou generátoru elektřiny. Samotné baterie mají kapacitu pouhých 1,35 kWh a v čistě elektrickém režimu umí Honda ujet jen 2 kilometry. Jenže to ve finále vůbec nevadí, protože i hybridy slibující delší dojezd vás většinou čistě elektricky jet nenechají. Honda oproti nim nabídne daleko plynulejší a pružnější jízdní projev.
Zvenku ale není snadné hybrid od běžné varianty odlišit. Jediné poznávací znamení je malá plaketka na blatníku a bílá část oplastování na prazích. Další neviditelnou změnou je chytrá mřížka masky, která umí v zájmu zlepšení aerodynamiky uzavírat pohyblivé lamely v případě, kdy není potřeba tolik chladit. Jinak je stejné jako každé jiné CR-V – a tedy ostře řezané drzé tvary s výraznou přídí, relativně malé boční prosklení, které dodává autu dynamičtější vzhled, a záď s typickými tenkými světly. Stále nejsem úplně fanda tvarů této generace, ale v bílé auto vypadá aspoň trochu lépe a minimálně podle reakcí okolí hádám, že se líbí.
Uvnitř Honda nedává ničím znát přítomnost hybridního ústrojí. Pouze absencí voliče převodovky, protože jak jsme si řekli – byl by tu jaksi zbytečný. Zato dává znát zaměření na rodinu, protože aktuální generace CR-V opravdu boduje vnitřním prostorem. Kufr pojme v základu slušných 497 litrů (což je o zanedbatelných 64 litrů méně, než běžná varianta), je slušně přístupný a má nízkou nakládací hranu, jen má absurdně pomalý pohon automatického otevírání. Na zadních sedadlech si bez problému sednou tři dospělí a před koleny i nad hlavou jim zbyde dostatek místa – krátké dětské nožičky by na přední sedadla snad ani nedosáhly, takže se nemusíte bát špinění.
Přední sedadla musím pochválit hlavně z pohledu ergonomie. Jsou tak akorát měkká, mají příjemně dlouhý sedák a podpírají tělo všude, kde mají. Ideální pozici v nich nejdete během chvilky – v CR-V se nesedí vůbec tak vysoko, jak jsem se obával a z auta je perfektní výhled. Z pozice řidiče je tedy vše v pořádku. Volant má ideální průměr i tloušťku věnce, díky bohu je kulatý a má dostatečný rozsah nastavení. Jste obklopení solidní ergonomií a výborně zvolenými materiály. Honda u současných modelů hodně dbá na kvalitu a u CR-V je to znát. Vše působí robustně a odolně. Zamrzí jen dvě věci. Ta první je u všech Hond stejná a to operační systém založený na Androidu čtvrté generace – ten je prostě špatný. Další je absence plnohodnotného head-up displeje. Jinak je interiér opravdu příjemné a tiché místo, kde budete rádi trávit čas.
Pojďme se ale konečně podívat, jak se s hybridní Hondou jezdí. Rozdílný přístup k dobře známé látce jsem nastínil už na začátku, ale pro plné pochopení si člověk bude muset CR-V vyzkoušet. Jízdně bych jí nejvíce přiblížil k elektromobilům. Má stejně plynulé nenucené rozjezdy, pohybuje se absolutně potichu a nabízí překvapivě dobrou pružnost. Spalovací motor většinou pracuje někde kolem volnoběhu, takže o něm nebudete do nějakých 70 kilometrů v hodině vůbec vědět. Hodně se mi také zamlouvalo, jak ochotně auto reaguje na pohyby plynového pedálu. Běžné hybridy s planetovými převodovkami často zrychlují jako na gumě. A také zde odpadá neustálé zapínání a vypínání motoru. Zkrátka zcela neslyšně plynete krajinou.
Auto se neunaví ani mimo město a až do dálničního limitu působí opravdu příjemně živě. Nad stotřicítku už to žádná sláva není a na stoosmdesáti vás zarazí omezovač, ale jinak za všech situací působí auto daleko pružněji, než konkurence. Vynachválit jsem si také nemohl velice dobré odhlučnění. Honda vyvinula systém, kdy vám z reproduktorů „hučí“ šum o opačné frekvenci, než vydává jízda a tyto dvě frekvence se vzájemně vyrušují. Asi úplně neposoudím přínos této technologie, ale na palubě je opravdu ticho.
Skvělý je také podvozek. U běžné varianty s přeplňovanou patnáctistovkou jsem si stěžoval, že je v některých situacích zbytečně tuhý. Hybridní varianta má ale jiné nastavení a konečně je přesně takový, jaký měl být od začátku. Krásně filtruje nerovnosti a posádce dopřává uklidňující plavnou jízdu. Na druhou strana je ale dostatečně jistý a nemusíte se bát, že vás v zatáčce vyklopí ze sedačky. V kombinaci se strmým a přesným řízení je jízda s takto velkým autem nečekaně jistá a příjemná. Dokonce i přes váhu téměř 1800 kilo působí poměrně agilně. Pomáhá tomu i systém přibržďování vnitřního kola a pohon všech kol, který umí poslat až 60% výkonu na zadní kola. Věřím, že na sněhu s tím bude i zábava. Já se do testování terénních vlastností ani nepouštěl. U CR-V má pohon všech kol pomáhat spíše ve zhoršených podmínkách, než skutečném terénu. Trápit tak SUV s ne zrovna velkou světlou výškou a bez možnosti uzávěrky terénem mi přišlo zbytečné. Ani to není její určení. CR-V má fungovat především, jako rodinný křižník a to dělá velice dobře.
Hybridní Honda CR-V je velké překvapení. Jízdním projevem patří k absolutní špičce své třídy, její hybridní pohon je až překvapivě dobrý, nabídne bohatý vnitřní prostor a výbornou kvalitu zpracování. Jestli vám učarovala hybridní SUV, tak byste určitě neměli minout tento vůz.
Plusy
– Komfortní podvozek
– Zpracování
– Vyladěný hybridní systém
– Vnitřní prostor
– Cena
Mínusy
– Pomalý a nelogický infotainment
– Hybrid nemůže mít sedm sedadel
« Nelegální tuningový sraz u Prahy: blokování autobusů, obecné ohrožení a auta s modrými majáky či bez registračních značek Vybrali jsme 7 aut, které je už prakticky nemožné sehnat »
