Test Honda Civic e:HEV: Nejlepší auto roku 2022
Honda Civic je na trhu již 50 let a po světě se jich prodalo již přes 27 milionů. Od své první generace se drží na špičce prodejnosti a zatím to nevypadá, že by příliš zpomalovala. Na rozdíl od spousty jiných modelů dokonce ani s přibývajícím věkem nezměnila svoji kategorii a dbá stále na stejné principy. Dalo by se tak říct, že se během půlstoletí příliš nezměnila. Zato jí se několikrát podařilo změnit svět.
Civic je pro Hondu zlomový. Na konci šedesátých let se automobilka zabývala především výrobou motocyklů a zvažovala, že ukončí své působení na poli automobilů, kde do té doby nabízela především miniaturní vozy s objemy kolem šesti set kubíků. V sedmdesátých letech ale na svět přišla ropná krize a zákazníci začali prahnout po úsporných modelech. Především v Americe pocítili rozmařilost tamních korábů s obřími osmiválci. A právě do takové doby se narodil první Civic. V roce 1972 se trh poprvé seznámil s autem, které se kvalitou mohlo rovnat německým vozům, zároveň ale bylo velice dostupné, úsporné a téměř neprůstřelně spolehlivé.
Podruhé Civic zazářil ve své čtvrté generaci, ve které se poprvé u automobilu objevil slavný systém proměnného časování V-TEC. Motory generace B tak dosahovaly výkonů přeplňovaných motorů bez jejich nevýhod. Slavná šestnáctistovka B16A byla taky jedním z prvních motorů vůbec, který dosáhl výkonu 100 koní na litr u masově vyráběného atmosférického motoru. Čtvrtá generace byla revoluční taky použitým podvozkem. Vepředu byly dvojité lichoběžníky, vzadu víceprvek. Civic si tak získal oblibu nejen u běžných lidí, ale také u milovníků svižné jízdy a závodníků. Svět se tak naučil, že i malá předokolka může být rychlá a zábavná. A, jak bylo pro Hondu tradiční, také velice spolehlivá.
Nová generace přichází do světa na hraně změny a chce ukázat, že se věci dají opět dělat jinak. Zatímco zákazníci v zámoří mají k dispozici i klasické spalovací motory, v zelené Evropě sází Honda výhradně na elektrifikovanou verzi. Jenže oni na to jdou ze zcela jiné strany, než zbytek trhu. A jestli vás informace o výhradně elektrifikovaném portfoliu motorů zklamala, vydržte do konce článku.
Honda se totiž nepustila cestou plně elektrického pohonu, ani plug-in hybridu s velkými bateriemi. Ona se tak úplně nepustila ani cestou tradičního hybridu. O pohon se stará trojice motorů – jeden spalovací, jeden elektrický (který slouží jako generátor) a druhý elektrický, který auto pohání. Dvoulitrový atmosférický čtyřválec pracující v Atkinsonově cyklu slouží většinu času pouze pro generování elektřiny. Jeho výkon je 105 kW, ale jelikož se o pohon auta stará převážně elektromotor o výkonu 135 kW a 315 Nm, uvádí Honda u Civicu právě tuto hodnotu. Píšu „převážně“, protože on umí přidat ruku k dílu i čtyřválec. Ale pouze ve chvílích, kdy je požadavek na výkon nad sílu elektrické soustavy (nebo ve vysokých rychlostech).
Pak se připojuje na kola skrze jednorychlostní e-CVT převodovku. Ta umí virtuálně řadit, takže se nemusíte bát vysavačového efektu. A nutno říct, že je simulace řazení velice uvěřitelná. Soustava taky obsahuje baterii, do které se ukládá přebytečná energie. Ta má kapacitu jen něco přes 1 kWh. Systém se zdá podobný tomu, co jsme mohli již dříve vidět například v Hondě C-RV, dle automobilky jde ale o zcela nový motor. Nová je i baterie. Ta je oproti předchozí generaci výrazně menší, její hustota se ale podařila navýšit na dvojnásobek. Celý systém by měl dosahovat účinnosti 41%, což je skutečně pozoruhodné (samozřejmě mimo svět čistých elektromobilů).
Zní to složitě, že? Ve skutečnosti je to ale velice elegantní řešení, které přináší téměř samé výhody a zároveň od vás nevyžaduje, abyste nějak zásadně měnili svůj jízdní styl. A pokud budeme brát hybridní pohon jako něco, co se snaží skloubit výhody spalovacích motorů a těch elektrických, nenapadá mě moc jiných, co by to dělalo lépe. Při běžné jízdě se totiž Civic chová jako obyčejný elektromobil. Pohybuje se bez vibrací, řazení, naprosto kultivovaně a sametově jemně. Reakce na povely plynového pedálu jsou stejně tak okamžité, byť nástup výkonu není tak agresivní, jako u bateriově poháněných elektromobilů. Jediné na co je potřeba si zvyknout je to, že otáčky motoru nemusí vždy souhlasit s polohou plynového pedálu – někdy se auto prostě potřebuje trochu dobít a motor se začne samovolně vytáčet.
Naštěstí je ale izolovaný tak dobře, že ho vnímáte jen v nízkých rychlostech. Pokud jezdíte dynamicky, bude spalovací motor s elektromotorem spolupracovat daleko intenzivněji, ale stále vás nebude v kabině rušit. Samotné připojení nedoprovází žádné cuknutí ani zpoždění. Systém je vyladěný skutečně špičkově a mozek auta si distribuci výkonu řeší zcela sám. Můžete maximálně volit mezi režimy ECO/Normal/Sport, ty ale jen mírně mění charakteristiku posilovače řízení a reakce na plynový pedál. Z počátku jsem byl k tomu, že nám Honda nabídne pouze jeden motor, skeptický – obavy byly ale zbytečné. Tohle prostě funguje. Dynamika je velice dobrá (na stovce je dokonce dřív než původní 1.5 Turbo), pružnost taky a navíc to nežere. Ve městě se mi dařilo jezdit i pod čtyři, dálnice si řekla o 6.2 a týdenní průměr jsem uzavřel těsně nad pěti litry na sto.
Zásadní změnou prošel i vzhled. Zatímco v posledních třech generacích Honda experimentovala a její design si vysloužil přezdívku „UFO“. Ta jedenáctá je výrazně čistší a jednoduší. Skoro se chce říct až konzervativní. Při živém setkání jsou ale její jednoduché linky překvapivě výrazné a dávají najevo vrozenou sportovnost. V jistých ohledech mi přišlo, jakoby se inženýři už dopředu těšili, až auto ověsí spoilery a vytvoří ostrou verzi Type-R a některé prvky designu tomu přizpůsobili. Oproti předešlé verzi Civic taky narostl do všech směrů, automobilka se ale zaměřila na snižování hmotnosti a tu se i se vší tou elektrickou infrastrukturou podařilo udržet na velice slušných 1533 kilech. Toho se dosáhlo například díky hliníkové kapotě nebo víku kufru, které je ze speciální pryskyřice a zároveň se tím i snížilo těžiště. Celkově se podařilo taky dosáhnout zlepšení tuhosti o 22 %.
Stejně jako motor respektuje moderní trendy, ale nenásleduje slepě ty nastavené evropskými automobilkami, tak interiér respektuje moderní snahu o minimalismus, ale nenechává se strhnout k nesmyslným řešením, která dělají z ovládání vozu peklo. Honda vlastně ukazuje, že minimalistický nemusí nutně znamenat nepoužitelný nebo neergonomický. Samotná architektura ani nemůže být jednoduší. Jen pár horizontálních linek a jistá strohost, která vyvolává vzpomínky na klasické herní konzole Atari. Těch pár fyzických tlačítek, co zbylo, zastupují nejčastěji využívané funkce. Jsou hezky po ruce a na ovládání auta se tak nemusíte nijak soustředit. Snad jediné místo, kde bych absenci tlačítek ocenil, je volič převodovky.
Civic není jediné auto, které má „PRND“ tlačítka, ale tento koncept mi prostě nesedí a neustále s ním musím kontrolovat, jestli tedy pojedu dopředu nebo dozadu. Oproti předešlé generaci doznal změn taky infotainment (hurá). Ten konečně splňuje standardy moderních systémů. Je svižný, logický a podporuje bezdrátové CarPlay. Další displej se pak ukrývá v kapličce přístrojů. Ten se liší podle úrovně výbavy, ale v našem případě šlo o plně digitální verzi. I ten je jednoduchý a logika pohybu v systému by došla i tříletému dítěti. Na levém ramenu volantu ovládáte levou stranu displeje a obráceně. Proč vymýšlet složitosti. Líbí se mi taky, že když zapnete adaptivní tempomat, přepnou se budíky do minimalistického zobrazení, kde vidíte v podstatě jen rychlost a miniaturu vozu (která mimochodem svítí i bliká, jééj). To snižuje množství světelného šumu a tím i únavu na dlouhých cestách.
S místem na předních sedačkách jsem neměl problém ani se svými 190 centimetry. Toho jsem se při malé výšce karoserie (na hatchback) bál. Sedačky jsou ale umístěny tak nízko, že to není problém. Z toho vyplývá taky fantastická poloha za volantem. Jen starším se asi bude vystupovat hůř. Pro mě ale bylo vše přesně tak, jak mám rád. Nohy natažené dovnitř auta, volant hezky přitažený k tělu. Z auta je taky díky tenkým sloupkům výborný výhled. Pokud jde o zvolené materiály a zpracování, nemám jedinou výtku. Jen design výplně dveří je možná až moc strohý a evokuje konec devadesátek.
Vzadu už to s místem není zrovna hitparáda. Na nohy je ho dost, nad hlavou ale budete mít problém, pokud měříte nad 180 centimetrů – daň za sportovní design. Alespoň to kompenzuje slušný kufr, který pojme 410 litrů v základu.
Chvály tu dnes padlo už dost, ale žádný test by nebyl komplet bez jízdních dojmů a tady nemůžu jinak – budu opět chválit. Honda Civic jedenácté generace totiž dokázala naprosto perfektně vystihnout samotnou esenci existence hatchbacku. Auto, které je perfektní na každý den, ale svojí přístupností umí řidiče na požádání pobavit. Žádné kompromisy, je prostě skvělá vždy a všude. Samotný komfort mě až zarazil. Sebevědomí, s jakým požírala nerovnosti bych očekával spíš od o třídu většího auta. Ani série krátkých ostrých nerovností se nepropasíruje do kabiny a ty velké s grácií vymaže. A nejde jen o samotnou poddajnost, ale i styl, jakým kontroluje jednotlivá kola v zavěšení.
Nedočkáte se žádného houpání ani kymácení. Komfortnější hatch mě nenapadá. O to větší překvapení je, jak moc se auto dokáže koncentrovat na okreskách. Doteď poddajný podvozek dokáže perfektně kopírovat silnici a byť má při nájezdu do zatáčky tendence se lehce naklonit, velice rychle najde neutrální pozici, zaklekne a drží. I při svižném tempu si ale poradí s nerovnostmi a vy si k němu tak můžete dovolit opravdu hodně. Ochota a lehkost, s jakou Civic poslouchá vaše povely, je úžasná. Tomu sekunduje i perfektní řízení. Auto působí jako jeden homogenní celek. Sebemenší impulz od volantu se ihned přenáší na silnici. Ta upřímnost, přesnost a vstřícnost směrem k řidiči je parádní. Je to sice hybrid bez převodovky, ale každý kilometr zatočených silnic jsem si perfektně užíval. Lépe jezdící věc v dané kategorii prostě nenajdete.
Honda Civic jedenácté generace přichází v těžko uvěřitelné formě. To auto má prostě všechno a zcela upřímně vám přiznám, že jsem se do něj v průběhu testování zamiloval. Je výkonné, ale i úsporné. Je moderní, ale i zábavné. Jeho interiér je minimalistický, ale použitelný. Dlouho se mi nestalo, že bych se na „obyčejné“ auto každý den tak těšil. Taky vypadá skvěle – to je samozřejmě individuální, ale vypadá. I samotný hybrid je plný překvapení. Zprvu jsem se bál, že mít v nabídce jedinou motorizaci je sebevražda, ale systém je tak dobře odladěný, že být v nabídce cokoliv jiného, stejně bych sáhl po něm. Jestli mi nevěříte, utíkejte do nejbližšího dealerství a zkuste si ho.
Nový Civic je zkrátka definice moderního hatchbacku, která na správných místech ctí tradice, jinde jde po hlavě do budoucnosti. Je to auto, které potěší šetřílky, praktiky i milovníky řízení. Pokud jde o ceny, tak základ je 769.900, vrcholná verze 897.900. Jak je pro Hondu typické, konfigurátor není příliš rozmanitý a prostě si musíte vybrat jednu ze tří úrovní výbav. Za následek to má to, že neexistuje žádná vyloženě oholená varianta „za pár“. Na druhou stranu i základní model má nejsilnější motor a téměř plnou výbavu. V kontextu konkurence se zdají ceny vyšší, když ale například Golf dovybavíte na úroveň Civicu, vyjde vás o desítky tisíc dráž. Takže vlastně i cena je fér.
Plusy
– Skvělý hybrid
– Jízdní vlastnosti
– Interiér
Mínusy
– Méně místa vzadu
– Kombi by se u nás líbilo
« Jízda na sněhu i náledí není jednoduchá: Toto jsou hlavní zásady Test MG EHS 1.5 TGI PHEV Exclusive: Nástup na trh bez trapasu »
