Autojournal.cz

TEST Honda Civic 2.2 i-DTEC – Dvojí tvář

22. 7. 2012 • Honda, Novinky, Testy

Je tomu těžko uvěřitelných 40 let, co se poprvé světu představil model Civic. Jen za prvních sedm generací, tedy do roku 2006, se prodalo po celém světě 16 milionů kusů, které dělají z Civicu jeden z nejoblíbenějších modelů vůbec. Po roce 2006 přišla generace osmá – tolik nenáviděný a milovaný nový vzhled byl diskutován skrz naskrz všemi motoristickými médii a vzezření tehdy nového Civicu nebylo lhostejné nikomu. I přes tuto rozporuplnost vyhrál Civic minulé generace spoustu cen a ocenění a Honda se rozhodla od futuristického vzhledu neustoupit, jen jej trochu uhladit.

Základ osmé generace tak zůstal stejný, stejně jako nabídka motorů nebo rozložení vozu. Před sebou mám dobře známý pětidveřový hatchback maskovaný díky klikám v zadních sloupcích jako kupé. Je to právě zadní část vozu, která prodělala oproti osmé generaci nejvíce změn. Honda reagovala na stížnosti týkající se výhledu vzad. C sloupky deváté generace se tak o něco zúžily, zvětšila se prosklená plocha více protažených pátých dveří a na vrchní, nyní více položené okno, přibyl také zadní stěrač. Opticky dostala silueta oproti předchůdci o něco dravější vzhled způsobený právě protaženější a splývavější zádí, na které dominují nová světla. Ta byla za celou dobu testu jediným rozporuplným designovým prvkem  jejich možná až přespříliš vypouklý tvar vzbuzuje nepříliš pozitivní reakce. Co se naopak velmi povedlo jsou nová světla přední a vlastně celý předek vozu. Kapota má nyní striktně parabolický tvar bez jakýchkoliv přerušení a šedý prvek spojující přední světla je designově velmi povedený. Vše navíc umocňuje sportovní vzhled předního nárazníku doplněný o denní LED svícení umístěné v těsné blízkosti mlhových světel.

Neméně futuristicky vypadá v novém Civicu i interiér. Základní rozložení zůstalo stejné jako u předchozí generace. Nově jsou tu před řidičem, místo jednoho velkého budíku, tři oddělené tubusy obsahující otáčkoměr, palivoměr a teploměr. Tachometr zůstal pouze ve formě digitálního ukazatele v kapličce pod čelním oknem sousedící s displejem palubního počítače a orámovaný ukazateli ekonomické jízdy. Ačkoliv jako celek vypadá interiér moc pěkně, má svoje mouchy. Například přeskakování pohledem mezi otáčkoměrem a tachometrem je dost otravné a vzniká tak velká plocha, kterou musí řidič naráz sledovat. Ke zpracování interiéru nelze mít výhrady – vše je kvalitně zhotoveno a s japonskou precizností slícováno. Škoda je jen černočerného zbarvení, které při celkovém pohledu na jinak pěkný interiér  působí trochu fádně. Ukázkovým příkladem je volant, který je sice ergonomicky dobrý, ale stříbrný dekor v předchozí generaci působil o mnoho lépe.

Po usednutí do příjemných a kvalitně potažených sedadel mě trochu zaráží výška posazu. Se svými 185 centimetry mám tak pocit, že spíše než v interiéru sedím nad ním. Výškové nastavení sedadel je však v nejnižší poloze a mně tak nezbývá, než se s tímto faktem smířit. Testovaná verze má výbavu sport, tedy druhou nejvyšší. Oproti maximální Executive to znamená sedadla pouze manuálně nastavitelná, navíc bez prvků jako je bederní opěrka nebo dofukovací bočnice. I přesto se však v sedadlech sedí příjemně a to i při dlouhých cestách, nemluvě o nadstandardním bočním vedení. Podobná situace panuje i vzadu, kde jsou navíc sedadla dovybavena systémem Magic Seats – ten umožňuje sklápět nejen opěráky a vytvořit tak rovnou plochu spolu s kufrem, ale také zvednout sedáky a vytvořit tak nepřerušovaný tunel mezi zadními dveřmi.

Honda také konečně nabízí možnost připlatit si za některé prvky výbavy zvlášť. Vůz je tedy dovybaven vestavěnou navigací s dotykovým ovládáním. Navigace jako taková není špatná, velký displej nabízí kvalitní grafiku a ovládání dotykem je dobře funkční. Systém je ovšem dost neintuitivní a některé funkce jsem hledal dost dlouho. Bohužel podobně je tomu i s funkcemi palubního počítače – ten se vyjma přepínání mezi několika obrazovkami ovládá přes hlavní menu a nastavení jehož hlavní funkce jsou nedostupné během jízdy. Přepnout si tak mezi dojezdem a průměrnou spotřebou vyžaduje zastavení vozu a zdlouhavé prohrabování menu.

Civic v námi testované konfiguraci je poháněn jediným dieselovým agregátem v nabídce, tedy 2.2 i-DTEC o výkonu 110 kW, který je na přední kola posílán skrze šestistupňovou manuální převodovku s příjemně tuhým, avšak neobtěžujícím řazením. Tento motor, ačkoli je pouze o 6 kW silnější než benzinová 1.8, se ukázal už během předváděcích jízd jako o mnoho živější a zábavnější variantou. Motor má navzdory tomu, že se jedná o diesel, dost točivý charakter, což spoustě řidičů, kteří jezdí především po městě pravděpodobně nebude vyhovovat. Klasický dieselový zátah v nízkém, ale úzkém spektru otáček, se zde nekoná. Abyste dostali výkon je potřeba motor držet nad dvěma tisíci otáček, kde motor výrazně ožívá a z Civicu se tak stává překvapivě rychlý a zábavný vůz. Zátah, který začíná nad dvěma tisíci dále pokračuje až k červenému poli začínajícímu hodnotou čtyři a půl tisíce otáček. Neméně zvláštní vlastností na diesel je i jeho zlenivění při větší zátěži. Každý člověk navíc ve voze je hodně znát na výkonu, jako by motor ani neměl svých 350 Nm točivého momentu. Celkově ve mně motor tak zanechává poněkud zvláštní dojem a i přes svou dieselovou příslušnost se v mnohém chová spíše jako točivý benzín. Z typicky naftových vlastností mu tak zůstala jen velmi nízká spotřeba pohybující se během testu v okolí šesti litrů na sto kilometrů a bohužel také nepěkný zvukový projev, který se na volnoběh a především za studena přenáší i do interiéru.

Zábavně laděnému motoru zdatně sekunduje i výborný podvozek – ten je příjemně tuhý, ovšem ani ve městě se nedá říci, že by byl nepříjemný. Opravdu povedená je především zadní náprava, která má skvělé vlastnosti i přes její řešení zkrutným nosníkem. Oproti předchozí generaci navíc přibyly hydraulické silentbloky. Díky nim se od nápravy nepřenášejí žádné nežádoucí zvuky a zadek vozu zůstává i při ostřejší jízdě klidný. Totéž se bohužel nedá říci o předku, který má při ostřejší jízdě tendence přecházet do nedotáčivého smyku vlivem těžkého motoru. To je  však standardní jev, se kterým je třeba vzhledem k rozložení vozu počítat.

Příjemnou vlastností přiživující sportovního ducha vozu je i komunikativní řízení řešené klasickým hydraulickým posilovačem. Ten je optimálně nastaven pro jízdu v nižších a středních rychlostech, ale mohl by mít tužší charakteristiku v dálničních rychlostech, kdy vůz působí poněkud přeposilovaně.

Celkově na mě Civic zapůsobil dobrým dojmem. Jedná se o příjemný vůz, kterým svezete stejně dobře celou rodinu na chalupu, jako sebe po utažených okreskách. Motor je tak trochu rozdvojená osobnost a svůj dieselový původ nedává příliš najevo. Místo toho se snaží vyplnit pozici motoru pro sportovní svezení, která zbyla po benzínové 1.8. To se bude líbit těm, co mají rádi točivé motory – ti, co hledají dieselový průběh se zátahem odspodu si zde na své nepřijdou. Naopak každý musí ocenit dobře řešený vnitřní prostor doplněný o variabilní zadní sedačky a relativně velký kufr. Zda Civic uspěje v konkurenčním boji ukáže až čas. Nicméně za sebevědomou cenovku 549 tisíc + 50 tisíc za navigaci dostanete velmi slušný vůz na každodenní ježdění i občasné sportovnější vyblbnutí.

Plusy:

• točivý motor
• vnitřní prostor
• podvozek
• řízení
• převodovka

Minusy:

• zátah motoru v nízkých otáčkách
• výkon při vyšším zatížení
• ovládání palubního počítače
• výška posazu

« Ariel Atom dostane svou závodní sérii! Designová studie KIA Forte/Cerato »