Autojournal.cz

TEST Honda Civic 2.2 Executive – úsporná devítka

6. 4. 2013 • Honda, Novinky, Testy •

Testovací týden ve společnosti Hondy byl pro mě v tomto případě tak trochu neobvyklý. S kosmickým Civicem deváté generace jsem totiž absolvoval, tak trochu nečekaně, rozsáhlý výlet po Evropě a za pouhé tři dny najezdil něco přes 2300 km. Jak se mi v Civicu jelo a jaké mám dojmy z cestování v hatchbacku střední třídy? Nutno říci, že jsem si na něj během onoho prodlouženého víkendu udělal skoro až citovou vazbu…

Začněme popořadě. Do redakční garáže nám přibyl černý Civic s turbodieselovým čtyřválcem 2.2 o výkonu 150 koní. Exteriér byl dokreslen stříbrnými, designovými prvky v rámci a na karoserii se tak zabydlely například stříbrné kryty zrcátek, stříbrné víčko nádrže nebo lišta kufru. Ačkoliv se nejedná o nijak výrazné prvky, docela příjemně se jimi rozjasní design fádně černé karoserie a již tak vyčnívající kosmický vzhled Civicu se ještě o něco umocní.

Testovaný kousek nesl označení executive, a tak měl kromě navigace, za kterou se připlácí zvlášť, veškeré možné prvky výbavy. Ta je vzhledem k dané třídě vozu až nezvykle obsáhlá, elektricky ovládanou střechou počínaje přes výborná, kožená sedadla s dofukovacími bočnicemi, až po lahůdku v podobě radarového tempomatu s brzdnou funkcí, o jehož vlastnostech se rozepíši o kousek dále. Design interiéru Civicu je věc, o které bylo napsáno skutečně hodně, někteří ho proklínají, ostatní milují. Já se přikláním spíše k té druhé skupině, ne že bych interiéru Civicu nějak propadl, ale musím říci, že se mi líbí a jediné co bych vytkl, je moje pozice v něm, potažmo spíše nad ním. Zmínil jsem již skvělé a pohodlné sedačky, ze kterých jsem i po necelém tisíci kilometrů v kuse vyskočil bez známek únavy či snad bolestí zad nebo pozadí. Problém je ale v jejich ukotvení. Kvůli padesátilitrové nádrži, umístěné pod podlahou vozu, je i nejnižší poloha sedadel opravdu vysoká. Nejsem žádný obr, ale mých 185 cm výšky jako by bylo prostě trochu moc. Všechny ovládací prvky jsem měl sice po ruce, a dokonce jsem se úspěšně vyhnul i posazu jako na záchodě, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že je celý interiér spíše pode mnou. Každý pohled na otáčkoměr, umístěný pod digitálním tachometrem a blíže k řidiči, jsem musel směřovat hodně dolů a uvítal bych také možnost zvednout si loketní opěrku. Mimo tuto výtku nemám proti vnitřnímu prostoru Civicu takřka nic. Samozřejmě, nejedná se o nijak extrémně prostorný vůz, ale ani na zadních sedadlech nebudou cestující trpět a vcelku prostorný kufr, doplněný o zadní sedačky Magic Seats, nezklame ani při potřebě odvezení nadměrnějšího nákladu.

Dobře jsou na tom i palubní přístroje a celkově rozhraní řidič-auto. O informace týkající se rychlosti, nastavení tempomatu a také ekonomičnosti jízdy informuje podlouhlý displej na vrchní části palubky, jehož dostupnost pohledem od řidiče si nezadá ani s head-up displeji, promítanými přímo na čelní sklo. Zpoza volantu potom vyčnívají tři tubusy úhledně čistých, ručičkových budíků, zobrazujících otáčky motoru, teplotu vody a stav paliva. Trošku do křížku se lze dostat s multifunkčním displejem rádia a palubního počítače. Jeho ovládání z volantu je bez výhrad, ale spletitost a rozvětvenost jeho menu je dost zbytečná a místy na obtíž. Nad čím jsem potom kroutil hlavou je nemožnost měnit hodnoty na palubním počítači za jízdy. Abych si během cesty po dálnici přepnul mezi dojezdem a průměrnou spotřebou, vůz ode mě vyžadoval zastavit, což mi přišlo trochu pitomé.

S klíčem v kapse (jak já zbožňuji bezklíčové přístupy) startuji pomocí tlačítka naftový čtyřválec, který sice na volnoběh dává vědět o své přítomnosti mírnými vibracemi a typicky dieselovým zvukem. Jeho projev není úplně z nejuhlazenějších, ale stejně musím s rukou na srdci prohlásit, že po několika zkušenostech začínám mít 2.2 i-DTEC od Hondy rád. Spousta lidí bude prskat, že se nechová jako typický, vznětový motor. Na rozdíl od častěji viděné, koncernové produkce je totiž motor na diesel až nezvykle točivý. Na krátký a rychle vadnoucí zátah od patnácti set otáček můžete docela rychle zapomenout, to nejlepší motor předvede až po překročení dvou tisíc, kdy až nezvykle lineárně zabere. Dobře na mě působila i šestistupňová manuální převodovka, ocenil jsem velmi krátké dráhy páky v kulise, ale i její, na dnešní poměry až nezvykle dlouhý převod. Pokud se budete pokoušet cpát po městě v padesáti čtyřku, říkáte si tak maximálně o facku od rozvoďáku. Na městský provoz si úplně v klidu vystačíte 2-3 a dopomůže k tomu i inteligentní ukazatel řazení, který vás na rozdíl od konkurence nenechá přeřazovat v nesmyslně nízkých otáčkách.

Po městě vyžaduje dlouhá převodovka chvilku zvyku, potom ale budete delší kvalty už jen oceňovat. Městská spotřeba se pohybuje někde pod hranicí sedmi litrů, to není špatné. Opravdu dobré to ale začne být až na dálnici. Na zmiňované, téměř tisícikilometrové cestě jsem při ustálených, tempomatových 120-ti, dosáhl spotřeby 5.3 na palubním počítači, v reálu po přeměření dokonce necelých 5.2 litru na sto! Při této rychlosti se navíc ručička otáčkoměru nevyšplhá ani na hranici dvou tisíc. Hluk ve vozidle je pod průměrem a podvozek snáší nerovnosti dobře, bez zbytečných rázů do těla řidiče. Nejen na dálnici funguje podvozek slušně, budete-li chtít užít trochu té automobilové zábavy, není nic, co by vám vysloveně bránilo. Karoserie se sice naklání malinko více než by bylo ideální, ale stopu před příchodem vrozené nedotáčivosti drží Civic obstojně dlouho.

Perfektní pomůckou je i zmíněný radarový tempomat ACC, kombinovaný se systémem upozornění na možnou kolizi CMBS. Na rozdíl od mnoha jiných adaptivních tempomatů jsem se u Hondy za celých 2300 km nesetkal s tím, aby Civic „přehlédl“ auto před sebou. Tempomat funguje naprosto spolehlivě a pokud budete mít nastavený delší odstup od vozidla před vámi, tak i velmi citlivě brzdí.

Jak jsem již na začátku předesílal, testovací týden s Civicem to bylo hlavně 2300 km po Evropě. A Civic je zvládnul naprosto bravurně. Dieselový motor s parádní spotřebou stačí na dálniční cestování, i když mu při zrychlování za hranicí 130-ti km tu a tam trochu dojdou síly. Díky dobrým sedadlům a rozumně nastavenému podvozku jsem navíc neměl ani pocit, že jsem prošel valchou. Zkrátka a dobře mě Civic velmi mile překvapil a cenovka, která je s číslicí 649 000 nejvyšší v základním ceníku se na jednou nezdá vůbec tak nadsazená jako na začátku.

Plusy:

• úsporný motor
• vzhled a zpracování
• dlouhá převodovka
• vynikající adaptivní tempomat

Mínusy:

• posaz v interiéru
• menu palubního počítače

« Lancia Ypsilon Elefantino jako nový základ Bugatti Veyron Super Sport už není nejrychlejší »