Test Honda CB1000R+. Kovářovo kladivo
Po delší době cestovních endur se nám v redakci objevil naháč. Na jednu stranu jsem se těšil na příjemnou změnu, na stranu druhou, jsem se trochu bál, aby nebyla ovlivněna moje objektivnost. Po velkých cestovních endurech jsem si připadal zhýčkaný měkkými podvozky, dokonalou větrnou ochranou jezdce, a vzpřímeným posezem.
Na fotkách vypadalo CBčko velmi dobře, ale ve skutečnosti? Ve skutečnosti je dámy a pánové totiž ještě lepší. Už při příchodu k němu jako bych slyšel…hej mladej co ty tady chceš? Nehraj si se mnou, nebo ti nakopu pr… Obcházím mašinu a říkám si, že jestli někde prodávají jízdenky do pekla, tak je to právě u Hondy. Mohutný motor jako by byl obalený jen nejnutnějšími věcmi, které v jednom celku tvoří odpalovací rampu. Krátká podsedlovka v kombinaci s letmákem, a pořádným salámem na zadním ráfku, vypadá jednak stylově, a jednak brutálně. Kovové doplňky k motorce krásně sedí, a po dlouhé době mám pocit, že stojím u poctivé kovařiny.
Nestává se mi moc často, aby ve mě motorka vzbudila emoce hned jak si na ni sednu, ale tady se mi to stalo. Po usednutí na sedačku a chytnutí řídítek jsem zažil zvláštní pocit. Určitě jste už někdy měli tu možnost pohladit si ať už svého, nebo kamarádovo psa bojové rasy, jako bulteriéra nebo pitbula. Jsou jeden velký tuhý sval. A i když bývají milé povahy, pořád ve vás někde vzadu hlodá pocit, že kdyby jste je naštvali, zbyde z vás jen fašírka. Tak přesně takový pocit ve mně vyvolalo litrové CBčko. Nebál jsem se sice kousnutí, ale svalnatost a tuhost z něj jen čiší. Sedlo je tuhé, jízdní pozice celkem předkloněná, a řídítka dostatečně široká.
Jakmile zavadíte o tlačítko startéru, 4 válcová bestie rozezní svůj baryton. Původně jsem se trochu bál zvukového projevu, ale vždycky se nechám rád mile překvapit. Designová koncovka, která je velmi krátká, a tím zbytečně neruší podle mě nejhezčí část mašiny, a to zadek, produkuje to, proč prostě motorky milujeme. Zvuk je naprosto boží, a nejradši bych si ho nahrál, a pouštěl pro uklidnění do sluchátek, když čekám někde na úřadě, což všichni tak milujeme. Mašina má prostě koule. A to pořádně velký a pořádně nateklý!
Hned prvních pár kilometrů si od vás CBčko zjedná náležitý respekt, ať chcete nebo ne. Prostě vás ani nenechá odmlouvat. Popsat jízdu na něm je těžší než u jiných motorek. Na ostatních mašinách prostě jen jedete… někdy se přistihnete, že přemýšlíte i nad ostatními věcmi, a řídíte podvědomě, ale tady? Měl jsem pocit, jako by motorka se mnou mluvila, a já mluvil s ní. Po prvních zahřívacích kilometrech, kdy se začínáte dostávat do rauše z hlubokého zvuku, který jakoby vycházel z hrdla spícího draka, vám začne našeptávat….pojď užijeme si to… V tu chvíli se vám už nechce bránit, a vaše rozumové neurony chránící vaše bodové konto začínají odumírat. Začínám tahat za plyn, a děj se vůle boží. Teda vlastně pekelná. Lehce překloněná pozice, mírně vyšší umístění nohou a širší řídítka, přímo vybízí k tomu, aby vám vyhlídkové tempo moc dlouho nevydrželo. Spícímu drakovi totiž zvoní budík v 6000 otáčkách, a jakmile se probudí, vyšlehne svoji nahromaděnou energii přímo do zadního kola. Nárůst krouťáku je obrovský, a v tu chvíli přichází na řadu quick shift řazení.
Těsně před omezovačem, bez jakéhokoliv ubírání plynu, je švihnete nohou do řadičky. Čím rychleji tím lépe, a v převodovce v řádech milisekund zaskočí další kvalt. Řazení probíhá obrovskou rychlostí, naprosto přesně, a bez jakýchkoliv pazvuků, nebo zádrhelů, tak jak to bývá někdy u jiných výrobců. Znáte ten zvuk formulí 1, kdy vytočený motor jen sem tam utne nepatrný pokles otáček přeřazení? Tak v tomhle případě mi to znělo skoro stejně. Je to naprosto nenabažitelná a závislost vzbuzující záležitost, a pro kolemjdoucí zní jako zvuk stroje, na které jede jezdec, který se už rozloučil se životem. Jistě znáte ten pocit, kdy vás už po celodenním ježdění přestává bavit řadit, a jste rozčilení z toho, když někde musíte zpomalit, shodit všechny kvalty dolu, a pak zase zrychlit. Tady to prostě chcete! Převodovka je famózní, a oboustranné rychlořazení jedno z nejlepších, které jsem kdy zažil. Vzhledem k tomu, že tento systém dostanete v příplatkové výbavě plus, považuji ji za naprostou nutnost. Dojmu z převodovky jsem se nemohl zbavit pořádně dlouho, a viděl bych to na nějakou 14ti denní odvykačku na skůtru.
Motor je vážně dílo. Ač má předky z modelu Fireblade z roku 2006, kovář jsi jej upravil k obrazu svému. Větší zdvih, delší sací hrdla a jak jinak než nové kované písty, produkují 107kW a krouťák 104Nm. To vám zaručí, že pokud nepojedete vyloženě na okruh, jeho hranice vám na běžných silnicích a na dlouhou dobu zůstanou zahaleny tajemstvím. Jeho ostré zuby zahlazují skvěle fungující brzdy s ABS, které někdy zasahuje až příliš brzo, a osobně bych přivítal možnost jeho vypnutí. Plně nastavitelný podvozek od firmy Showa je naprostou jistotou, a skládat motorku ze zatáčky do zatáčky je i díky poměrně širokým řídítkům óda na radost. Naladění je perfektní už v základu, a i při ostré jízdě jsem nikdy neměl pocit potřeby tlumiče řízení. Když si myslíte, že už jedete na hraně, podvozek se zatím jen v klidu dloube v nose, a říká vám…cože? Víc toho jako neumíš? Jeho hranice jsou hodně, hodně daleko. Jak jsem zmínil už na začátku článku, poměrně tvrdší sedlo, tak jde o zcela zavádějící pocit. Ani po celodenním ježdění neunaví, a paradoxně je pohodlnější, než u některých přeměkčelých cesťáků, a dává vám pocit dokonalého spojení s motorkou. Je vidět, že tady někdo opravdu přemýšlel a testoval, než něco ušil.
Až doteď se může zdát, že tahle mašina, která má duši, mě dostala natolik, aby skryla nějaké své nedostatky. To jak tohle všechno dohromady funguje, je jedna velká technická učebnice. Pár věcí se ale přece jen našlo. Přední světlomet je dokonalá designovka, a ve spojitosti se stále rozsvícenými blinkry vypadá super, a k motorce se hodí. Ale až pojedete v noci byť i na dálková světla, trochu vás donutí zpomalit. Zrcátka jsou vcelku malá, a pokud se chcete pořádně podívat, kdo to za vámi zase slintá a chce si prohlídnout tenhle skvost, musíte hodně uhýbat rukou, která je v zorném poli, a i přesto vidíte tak na 60% zrcátka. Věřím ale, že pokud necháte rozeznít píseň pekelnou, stejně je vlastně nepotřebujete. Poslední věcí je palubní deska. Ač je grafika povedená, tak některé údaje jsou zobrazeny relativně tenkým písmem, což je někdy hůře čitelné, ale hlavně bych překryt vyměnil za matné sklo, protože ač lesklé vypadá mnohem lépe, několikrát se mi stalo, že při jízdě se sluncem v zádech mě několikrát nepříjemně oslnilo. Všechny tyhle věci jsou ale ve výsledku takové malichernosti, které Cbčku odpustíte.
S mašinou jsem se velmi nerad loučil. Před vracením jsme se ještě na chvíli spolu zastavili před Prahou, a potají spolu mluvili. Já jí děkoval za husí kůži na zádech, a za těch nejlepších pár dní letošní sezóny. A víte jaké se mi dostalo dopovědi? S drsností její vlastní…tak už nefňukej a jeď! A pokud si někdy budeš chtít koupit opravdového naháče, víš kde mě najdeš!
Troufám si říct, že v tomhle případě Hondy CB 1000R+ dostanete za svoje peníze opravdový kus poctivého železa. Je to prostě stroj, který je za co chytit, a osobně mi přijde úsměvná představa, že na takové zběsilosti pracovali kdesi na dálném východě malí japončíci. Možná má značku křídla na nádrži, ale ukoval ji nějaký dvoumetrový kovář v pekelných dolech pro samotného Lucifera, jako model „Kovářovo kladivo“.
« Havarijní pojištění: Co to je a jak na něm případně ušetřit? Pozor, v autě můžete mít během chvíle stejné horko jako v peci »
