Test Harley-Davidson LiveWire
Osobně bych čekal elektrickou motorku vážně od kohokoliv. Minimálně aspoň od šikmookých hračičků daleko na východě, nebo od západních detailistických kolbásožroutů. Ani v těch nejdivočejších snech by mě ale nenapadlo, že se do takového projektu pustí Harley-Davidson. LiveWire jsem proto očekával s mírným despektem a očekáváním velkého průšvihu. Párkrát se mi stalo, jak moc mě vypekly moje předsudky a v tomto případě jsem dostal na zadek tak, že jsem si na něj týden nesedl.
Na fotkách se mi LiveWire líbil hodně moc, v oranžové barvě úplně nejvíc a já si v koutku duše moc přál, aby mě nezklamal. Futuristické vyvedení je absolutně nepodobné ničemu jinému a designéři od tak tradiční značky, jak jen H-D může být, museli LiveWira kreslit po hodně velkolepé párty. Pravdou ale je, že ať už pili nebo šňupali cokoliv, muselo to být hodně kvalitní.
Ve skutečnosti vypadá LiveWire o mnoho menší než na fotkách a na první pohled vůbec nevzbuzuje něco jako jiné motorky, ze kterých čiší brutálnost už na první pohled a člověk se bojí pomalu zmáčknout tlačítko startéru. LiveWire je díky unikátní stavbě vlastně hodně úzký, poměrně krátký a postavy nad 190 cm se budou skládat do trochu úspornějšího režimu. Když bude stát v řadě ostatních naháčů, rozhodně nikdo jej nebude hádat, že on je tady akcelerační boss.
Největší dominantou je 15,5kWh černá žebrovaná baterka a pod ní přilepený stříbrný doutník, který svojí kruhovou stavbou připomíná spíše proudový motor letadla. Sice nemá žádný dokořán otevřený výfuk, ale v provozu se chová dost podobně, jak jsem později zjistil. LiveWire by se určitě hodil i jako modelový příklad do učebnic začínajících psychiatrů, protože by podle něj mohli novým žákům vysvětlovat model psychopata, který se na venek chová velmi slušně a spořádaně, ale ve skrytu duše skrývá absolutní zlo. I tak totiž působí Livewire. A hned vysvětlím proč.
Po prvním usednutí a zvednutí ze stojánku zjistím, že to není žádná lehkonožka a baterka zde samozřejmě udělala své. Nemám ale pocit, že by to bylo něco o mnoho horšího než podobné naháče s obsahem kolem litru. Posez je docela dost sportovní, váha přenesená na ruce je znát a stupačky o pěkný kus výš, než je klasická cestovní pozice. Už to ve mně vzbuzuje podezření, že se LiveWire cítí sebejistě, chce se předvést jako žrout zatáček a pochlubit se nějakým pěkným časem. Absolutní nezvyk v podobě chybějící spojky a řadičky zase působí strašně divně a já jsem ještě před vyjetím plný pocitů. Miluju motorky a řazení, měnící se zvuk motoru a vychutnávání převodovky. Kolikrát si říkám, že bych uvítal v převodovce ještě dva kvalty navíc. A tady nic? No dobře, svezu se kolem bloku a když tak to vrátím.
Ale pořád mi v hlavě zní ta slova chlapů z H-D, když se jich ptám, jak to jezdí. Neřekli mi na to nic. Jen se podle pousmáli a řekli: „To se nedá popsat. Zkus a uvidíš“ Pouze jsem dostal radu, ať si pro začátek osahám LiveWira v režimu RAIN. Neznalý a skeptický k elektrické mašině si nechávám poradit. Čip od bezklíčového sytému mám bezpečně v kapse, proto mačkám první přepínač abych zapnul „zapalování“ a druhým tlačítkem mačkám „startér“. Ampéry se probudily k životu. Ticho….nic…strašně divný pocit. To je jako všechno? Pořád mám pocit, že jsem něco udělal špatně, vždyť to nic nedělá. Jedinou zpětnou vazbu kterou LiveWire dává, je ta, že běží digitální palubka a motor lehce tepe jako tlukot srdce. To je k tomu divnému tichu ještě mnohem podivnější a já vlastně začínám mít pocit, jestli tohle vůbec chci. Pořád nemám představu, jak se k němu chovat.
Opatrně otáčím plynem a vyrážím. Rozjezd je to nejplynulejší, co jsem kdy v životě zažil. Dávkování tak jemné, jako když otáčíte volume na rádiu a hudba se plynule zesiluje. A tady prostě jen za jemného hvízdání zrychlujete. Plyn je odstupňovaný snad na desetiny milimetru a motorka přidává naprosto kontinuálně a poslouchá jako hodinky. Nejměkčí režim RAIN je skutečně obrovsky hodný a kdyby se dal uzamknout na heslo, poslal bych v tomhle módu klidně manželku pro rohlíky. Pomalu se proplétám s LiveWirem městskými uličkami a zvykám si na jeho ovládání. Po prvních kilometrech, kdy jsem se v hlavě musel přeprogramovat spíš do skútřího svezení, nehledat spojku na semaforu a zapomenout na řazení zjišťuji, že jeho ovládání je strašně příjemné. Podvozek je ale naladěný poměrně sportovně a přejíždění retardérů nebo vymetení nějakého výmolu vám na tváři úsměv nevykouzlí. I když se tady na podvozku rozhodně nešetřilo a vepředu i vzadu najdete kompletně nastavitelné tlumiče Showa, bude to chtít pro ten pravý požitek z jízdy trochu jiné hřiště, než zrovna město.
Námluvy v režimu RAIN proběhly víc než dobře, a tak je třeba přitvrdit. Volím režim ROAD a na dalším semaforu za to vezmu, jako když chci vyždímat ručník. Tohle celé divadýlko mi vydrželo asi 2 vteřiny a pak jsem heft se snůškou sprostých slov zase pustil, abych nevletěl asi v kilu na zastávku autobusu, která byla přede mnou. Tak tohle je fakt peklo. To chlapci z H-D asi trochu přehnali, říkám si. Přitom se mi ale za plexisklem helmy začíná roztahovat huba od ucha k uchu. Další semafor a nedám si pokoj. Zkouším to znova. Zrychlení je tak brutální a okamžité, že se nedá samozřejmě srovnat s žádným spalovacím motorem, pokud nebudete vyloženě sedět na methanolovém dragsteru.
Takovýto brutální rozjezd už chce vážně trochu soustředění a pokud si budete chtít dělat legraci z ostatních řidičů na rozjezdu, doporučuji pevný stisk řídítek i pěkně zaseklý posez. Nachytá se zřejmě úplně každý, kdo LiveWira nezná osobně. Protože to absolutní ticho a ve dvou vteřinách zmizení podobné prostupu hvězdnou bránou zaskočí všechny. Pokud je tu někdo zralý na příplatek za velmi tvrdou práci, pak je to nepochybně sekundární převod ozubeným řemenem, kterému se zdá vážně o čertech. Vytočený spalovací motor a připravená startovní pozice napadne všechny, ale tady se dál můžete tvářit jako ničeho neznalý psychopat a začít hrát LiveWirovu hru. Je to neuvěřitelná zábava.
V zatáčkách se cítí velmi sebejistě, jeho plnotučnost zmizí a vrhá se ochotně do zatáček. Sundat pár kilo by mu ale rozhodně slušelo a pak si tvrdím říct, že by byl absolutně nepolapitelný. Neřešíte prostě zařazený kvalt, nikdy se vám nestane, že máte otáček moc a už musíte řadit nahoru, nebo že jste podtočili. Tady prostě jen otočíte heftem a máte k dispozici všechno a ihned. To prostě spalovací motor s převodovkou nedokáže. Pokud po LiveWiru chcete velmi rychlé změny směru v utažených vlásenkách, přece jen cítíte, že mezi koleny přehazujete zhruba 100 kg baterku. Ve stále zapnutém režimu ROAD se musíte spolehnout na brzdění jen brzdami, protože motor nerekuperuje vůbec a po puštění plynu nechá motorku volně plachtit. Brzdy s tím ale nemají žádný problém a LiveWira krotí s přehledem. V režimu SPORT pak dostanete rekuperaci velmi masivní. Když pojedete vyloženě sportovní tempo, pomůže brzdám výrazně, protože decelerace je obrovská. Pokud i v tomhle režimu pojedete piánko, brzdy de facto nepotřebujete vůbec. Je potřeba si na to chvilku zvykat, ale po chvíli se z toho stane zábava. V jízdních režimech je tady obrovský rozdíl, a jak mi to u ostatních značek připadá hodně často jen jako šidítko a marketingové lákadlo, tady jsou rozdíly mezi režimy obrovské.
Stejně tak velký rozdíl vám přinesou i v dojezdu, který je tady samozřejmě největším kamenem úrazu. V režimu ROAD kde se nerekuperuje vůbec počítejte s tím, že byste měli dobíjecí stanici navštívit nejpozději tak po 120 kilometrech. Na dálnici to bude ještě míň, kde je možnost rekuperace ještě menší. Hlavně, pokud chcete valit. I když má LiveWire omezenou maximální rychlost otáčkami motoru na 220 km/h, já jsem z něj nedostal víc než 185 km/h. Na naháče ale víc než dost. V režimu SPORT, kde jsem rekuperaci využíval na maximum, jsem se dostal už na poměrně slušný dojezd 150 kilometrů.
Víčko „nádrže“ je umístěno tak ,jak jsme zvyklí na klasickém místě, ale pod ním najdete místo otvoru pro nalití oktanů, zásuvku na dobití baterie. Na superchargeru trvá nabití kolem 45t minut, což je ideální na kafé a na cigáro, ale víc než dvakrát denně by mě to asi nebavilo. Cestu musíte samozřejmě dopředu už poměrně dobře plánovat. Pokud budete nabíjet doma, ani s tím nemáte žádný problém. Po odklopení sedla vyndáte šikovně schovanou nabíječku, kterou připojíte přímo na 220V, ale udělejte to hned, jakmile přijedete domů. Nabíjení z domácí sítě totiž zabere zhruba 10 hodin. Pokud to takhle budete praktikovat pravidelně, nepovažujete se za cestovatele, ráno odpojíte zásuvku a pojedete si šlehnout kolem baráku, není pro vás lepší volba. Zážitek je to opravdu naprosto strhující a závislost si vytvoříte okamžitě v prvních minutách. Nic podobného jsem ještě nikdy nezažil.
Jak bude LiveWire úspěšný na trhu je otázkou, kterou ukáže až čas. Cenovka kolem 900 tisíc korun je vážně příliš a sráží to LiveWira mezi spalováky do spodních regálů. Jak ale říkají i pánové z H-D, kdyby byl dojezd jednou takový a cena poloviční, prodáváme LiveWira po tisících. Nezbývá než s nimi souhlasit.
« Test ojetiny Toyota Land Cruiser 2.8 D-4D Hranice se otevřely, na cestu autem na dovolenou je třeba se připravit »
