Test DS Automobiles DS9 Performance Line: Úhel pohledu
Francouzské limuzíny měly vždy svoje neodolatelné kouzlo. Často přinášely zajímavé inovace a svým šarmem a zaměřením na plavnou jízdu okouzlovaly své majitele. Dnes je ale pojem „Francouzská limuzína“ už trochu abstraktní. Od posledního pokusu v podobě Citroënu C6 uběhla řada let a Francouzi se zaměřili spíš na cenově dostupné vozy. Já osobně nástupce Citroënu C6, XM nebo DS vyhlížel opravdu dlouho. Svět podle mého takové auto potřebuje. Ale jak roky míjeli, začalo být stále jasnější, že Citroën již takové ambice nemá. Nakonec jsem se ale přeci jen dočkal. Jen ne od Citroënu, ale jeho dceřiné značky DS Automobiles a to v podobě modelu DS9. Teď když je ale konečně Francouzské limuzína opět tady, tak nějak nevím, co si s ní počít.
Přiznám se, že když došlo k představení DS9, cloumala se mnou nejistota. Z propagačních fotek to auto zkrátka nefungovalo. Chyběla mu nějaká nosná idea, jednotlivé partie nenavazovaly a celé auto působilo, jak kdyby automobilka na poslední chvíli sešila horkou jehlou několik aut dohromady. Můj sen o velkém Francouzském sedanu jsem tak opět odložil k ledu a DS9 se mi postupně nějak vytratila z paměti. Dovedete si tedy představit to „nadšení“, které mě zachvátilo, když mi o několik měsíců později přišla zpráva, že na mě čeká týdenní dostaveníčko s tímhle výtvorem. No co, nejsem vybíravý člověk. Nasadil jsem roušku, poslal sms jízdenku a vydal se vstříc nové zkušenosti.
Ušetřím vás dnes řečí o avantgardě nebo o historii Citroënu DS. Pokud vás to zajímá, můžete navštívit stránky výrobce – nikdo o tom neumí mluvit tak hezky, jako jejich marketingový tým. Na DS9 se podívám okem obyčejného člověka. První dobrou zprávou je, že nevím jak, ale při živém setkání design funguje. Auto působí zcela jinak než na fotkách a všechny jednotlivé části vytváří fungující celek. DS9 v sobě má jistý šarm, eleganci a silné charisma. Neumím určit, odkud to vychází, ale auto na mě udělalo silný dojem. Samozřejmě tu jsou všechny ty cingrlátka jako zasouvací kliky, světla, která se po startu protáčí, nebo pozičky v C sloupcích, která někdo považuje za samoúčelná. Podle mě jsou to sympatické detaily, které autu dodávají vlastní tvář. Můj oblíbený detail ale je chromová lišta táhnoucí se prostředkem kapoty. Především ze sedadla řidiče vytváří opravdu netradiční podívanou. Je mi jasné, že tohle bude ten prvek typu „miluju/nenávidím“, mě si ale rozhodně získal.
Uvnitř se toho odehrává mnohem méně než venku. Design interiéru je poměrně střídmý a minimalistický, stále mu ale vládne vzor kosočtverce. Ergonomie je vcelku fajn, ani tlačítka stahování oken na středovém tunelu mě nijak nevyvedla z míry – přeci jen jsem odkojen staršími baworáky. Kvalita zpracování a zvolené materiály jsou na velice dobré úrovni. V případě testované verze Performance je prakticky každý povrch potažený alcantarou. Což je skvělý materiál – jak na oko, tak na omak.
V luxusní limuzíně ale působí v takovém množství trochu nemístně. Přeci jen si ho většina lidí – mě nevyjímaje – spojuje spíš se sportovními vozy. Výsledek tak není tolik působivý, jak bylo nejspíš zamýšleno. Naštěstí je to ale jen otázka konfigurace. Stejně tak můžete celý vnitřek přikrýt kůží nappa s perlovým prošíváním. Francouzi si zkrátka dali záležet, aby jejich vlajková loď působila při kontaktu draze a prémiově. O to zvláštněji ale působí některá rozhodnutí, která tuhle snahu degradují. Jako třeba parkovací kamera. Jsme v roce 2021, kamery s vysokým rozlišením dnes mají i lednice, ale vrchol potravinového řetězce DS Automobiles vám předvede takovou bramboračku, že ji ani nebudete chtít používat.
V celém autě jsou taky pouze klasická USB, ani jedno USB-C, které se stává standardem po celém světě. Nebo infotainment: ten běží na velikánské obrazovce, ale pak zjistíte, že přibližně třetina nejde používat, protože je vyhrazena statickým ovládacím prvkům, a že systém samotný je sice oblečený do pěkného kabátku, ale už by nutně potřeboval omladit z pohledu funkcí a intuitivnosti. Ano, na druhou stranu tu jsou takové lahůdky jako masážní sedadla, noční vidění, autonomní řízení druhého stupně, opravdu povedený digitální přístrojový štít, nebo prediktivní adaptivní podvozek…ale čím déle jsem s DS9 žil, tím víc jsem si všímal kontrastu snahy udělat luxusní auto a zároveň ho vyrábět co nejlevněji.
Ale jsme v limuzíně – jak se v ní tedy vůbec sedí? S místem problém rozhodně není. Sedadla jsou opravdu komfortní, poskytují skvělou oporu a není problém v nich trávit celý den. Posaz je překvapivě nízký, ale ideální polohu za volantem naleznete ve zlomku sekundy a výhled z auta je taky dobrý. Trochu obavy jsem měl z míst vzadu. Přeci jen DS9 přijíždí na platformě EMP2, kterou sdílí s Peugeotem 508, který je skvělé auto, ale místem na zadních sedačkách zrovna neboduje. A místo vzadu je u limuzíny snad důležitější než vepředu. DS ale dostal verzi s prodlouženým rozvorem, který nyní dosahuje délky 290 centimetrů. Místa na nohy je tedy požehnaně a světe div se, ani nad hlavou to není zlé. Sedačky jsou opět velice dobré, stejně tak výhled z vozu. Myslelo se i na praktičnost. Kufr pojme pěkných 510 litrů a má i průvlak na lyže.
Pojďme se podívat pod kapotu. Při představení právě sem směřovalo dost kritiky. Luxusní pětimetrová limuzína a v motorovém prostoru je … šestnáctistovka. Podle internetu kacířství, mě ten fakt samotný nijak nerozhodil. Doba je taková. Navíc může být tento čtyřválec spojen s elektromotorem. Kombinovaný výkon je pak působivých 360 koní, které na silnici putují přes všechna čtyři kola. Já měl k dispozici ale základ nabídky a tam je „jedna-šestka“ osamocena.
Výkon je stále slušných 165 kW (225 koní) a 300 Nm. DS9 váží asi 1.7 tuny, na stovku se dostane za 8 sekund a maximální rychlost je 236 kilometrů v hodině. O lenocha tedy nejde. Můj problém s použitým motorem nespočívá v jeho objemu ani počtu válců (a už rozhodně ne ve výkonu) ale v jeho projevu. Motor 1.6 PureTech je povedený, jen se nehodí do limuzíny. Má takový přirozeně sportovní charakter, víc si libuje ve vyšších otáčkách a pořád vás tak nějak nutí trochu na něj tlačit. A to se k uhlazenému stylu limuzíny zkrátka nehodí. Stejně tak jeho zvuk, který je příjemně nakřáplý a ostrý. Do kabiny ale proniká až příliš a budu se opakovat – vokálně se sem nehodí. K okázalým limuzínám se zkrátka víc hodí trochu vyzrálejší motory, které za všech situací udrží etiketu. Plakat nad tím je ale asi zbytečné. V repertoáru PSA aktuálně není nic, čím by se dal takový problém řešit a vyvíjet nový motor je už zbytečné, protože DS se chce od rou 2024 stát výrobcem pouze elektromobilů.
Jde tak spíš o jakési dočasné řešení. Motor je vždy párovaný s osmistupňovým hydroměničem, k jehož funkci nemám větších výtek. V podobných autech nerad vídám dvouspojkové převodovky, tak jsem rád, že aspoň tady šli Francouzi na jistotu. Pokud jde ale o spotřebu, tak tady umí malý motor svoje objemnější soky dohnat. Po městě jsem se nedostal pod deset litrů, při klidné jízdě to občas padlo k sedmi, ale průměr zůstal těsně nad osmi.
Umí aspoň na silnici DS9 obhájit svojí existenci? Teoreticky by to neměl být problém, protože má v rukávu jedno eso. Tím je prediktivní adaptivní podvozek, který používá scanner silnice, čidla akcelerace a čidla na nápravách a díky tomu se dopředu umí přizpůsobit povrchu silnice. Zjednodušeně by se dalo říct, že se auto kouká dopředu, a když vidí nerovnost, přizpůsobí tomu charakter podvozku – a zabere mu to pouhých 100 milisekund. Na papíře dobrý, ale co ve skutečném světě? Překvapivě taky. Především velké nerovnosti zvládá auto doslova grandiózně, a občas mě udivovalo, jaké věci dokáže podvozek vysát.
DS9 se po silnici nese s takovým klidem a grácií, že je velice snadné zapomenout na předchozí výtky. I odhlučnění je velice dobré. Můžete si tak užívat kvalitní audio soustavu a moc se nestarat o to, co se děje za okny. V jistých okamžicích ale podvozek dokázal zaváhat a mně se za celou dobu nepodařilo přijít na to proč. Mohlo to být tím, že prediktivní systém špatně vyhodnotil nějakou situaci a netrefil nastavení. Za určitých okolností zkrátka auto trochu znervóznělo, tu a tam se od podvozku ozvalo bouchnutí, nebo nepřirozeně ztuhlo a z ničeho nic to zase všechno přešlo. Tohle náladové chování mi ale nedokázalo zkazit radost z opravdu plavné jízdy. DS9 si na nic nehraje a doručuje, co slibuje – pohodu. To ale neznamená, že rychle jet neumí. Ochota zatáčet mě ve skutečnosti dost překvapila. Určitě nejde o žádný sporťák, ale svižné tempo ho vůbec nedokáže vyvést z klidu, je neutrální a překvapivě agilní.
Dobře nastavené je i řízení. To je lehké jako pírko a trochu netečné kolem středové polohy. To ale u auta takového ražení beru spíš jako výhodu. Moderní auta mají často zbytečně rychlé řízení a jakýkoliv váš impulz mají tendenci ihned přenášet na silnici. V přímém směru tak občas působí nervózně a zbytečně hyperaktivně. DS9 naopak působí klidně, nenuceně a ve středu pruhu sedí naprosto jistě. Jakmile ale opustíte onu „mrtvou“ zónu kolem středu, začne řízení působit progresivně a přesně. Přesně tak si to v limuzíně představuji.
Na závěr se vám musím přiznat, že jsem měl s DS Automobiles DS9 opravdu velký problém. Ne kvůli tomu, jaké je to auto, ale kvůli tomu, že jsem absolutně nevěděl, jak k jeho hodnocení přistoupit. Skoro bych si přál, aby bylo prostě jen špatné a já ho mohl v pár řádcích odstřelit a jít dál. Jenže to není úplně pravda. Ono totiž má svoje nepopiratelné kvality. Design je individuální, ale DS9 přitahuje pozornost, působí elegantně a má v sobě ten správný francouzský šarm. Také má luxusní interiér, který přeje individualistům. Na silnici umí vykouzlit parádní komfort, je plný moderních technologií a hlavně – je za každé situace svůj. Pořád je tu ale jeho jistá rozpolcenost. Zbytečné šetření na moc viditelných místech, nepřesvědčivé pohonné jednotky. Jako by sama automobilka moc nevěděla, co chce.
Také si nejsem jistý záměrem stavět exkluzivní zboží, které má základ v obyčejných autech. Příbuznost s Peugeotem 508 je až moc zřejmá. Když k tomu ještě přičtete cenu startující na 1.3 milionu, která se může vyšplhat až téměř na dva, dá se očekávat, že to zrovna prodejní trhák nebude. Svoje zákazníky si určitě najde. Moderní svět ukázal, že lidé si rádi připlatí za odlišnost, ale opravdu je tohle cesta? Osobě si myslím, že DS by se mělo vrhnout na vlastní auta, vlastní platformy, vlastní vývoj. Jinak se bojím, že nedokáže dlouhodobě obstát. Je to pro mě zklamání. Dlouho jsem se těšil na návrat velkého Francouzského sedanu, teď ale nějak nemůžu najít smysl jeho existence. Rozhodně se těším, až DS9 potkám na ulici, protože dokáže rozbít běžnou šeď našich silnic, ale asi to nebude příliš často.
Plusy
– Design
– Komfort
– Možnosti individualizace
Mínusy
– Cena
– Nedostavil se pocit výjimečnosti
« Test Volkswagen Grand California 680: Volání dálek Odhalení aut s nejčastěji stáčenými kilometry: Dominance prémiových německých vozů »
