Test Dacia Duster 1.5 Blue dCi. Šok, radost i zklamání
Nový Duster není ani napodruhé typem auta, ze kterého budete dennodenně nadšeni. Je ale mnohem příjemnější při každodenním používání, je tišší a konečně hravě zastane roli plnohodnotného rodinného auta i pracovního nástroje třeba v rukou myslivce
Po novém Dusteru je hlad. Je po něm dokonce takový hlad, že, a to se mi v životě nestalo, mě za týden během testování oslovil na čerpací stanici pán ve středních letech, jestli bych mu Dustera neprodal. Že se mu na něj nechce čekat déle než půl roku a že si ho chce objednat. V testu jsem tuto vtipnou příhodu chtěl původně přejít, ale pro osvětlení toho, jak moc někteří motoristé po tomto autě touží, je situace z benzinky skvělou demonstrací. Nic, pojďme k Dusterovi.
Zatímco přední část se u nové generace změnila pouze decentně, zezadu Duster vysloveně zkrásněl. Zadní svítilny s terčovou grafikou působí hezky a svítí ještě líp. A co si budem povídat, i přes metalický lak a spoustu blbinek, Duster je pořád především o funkčnosti.
A uvnitř? Od Dacie člověk tak nějak čeká, že za volantem to nebude právě dechberoucí zážitek. Ale když se říká A, mělo by se říci i B. A na obranu Dusteru – i v mnohých SUV značek daleko dražších, prémiovějších, a kdo ví co všechno ještě, najdete interiéry, ve kterých se většinou takhle dobře necítíte. Je tu útulno, ticho, no zkrátka dostatečně hezky na to, aby vám zde nevadilo trávit čas.
Volant padne do ruky, a i když bych si ho rád přitáhl víc k sobě, pod prvních desítkách kilometrů se tu člověk zabydlí a najde si svoji pozici. A to je úspěch. Z čeho jsem naopak neměl radost, je středová loketní opěrka, u které z nepochopitelného důvodu nejde nastavit sklon. Takže buď máte opěradlo vzpřímeně, aby se vám dobře řídilo, a pak loketní opěrka směřuje k zemi, anebo v Dusteru ležíte, nicméně teď už se můžete pravým loktem opřít…
S tím plnohodnotným rodinným autem, o kterém píšu v perexu, to berte s mírnou rezervou. On totiž kdyby měl Duster malý zavazadelník a spoustu místa pro nohy zadních cestujících, marketérům by se daleko hůř prodával. A tak to automobilka při vývoji karoserie udělala obráceně. Fešák se proto může honosit údajem 376 litrů, nicméně dozadu (sám za sebe při 185 cm), posadím s jistými obtížemi a déle než dvě hodiny bych tu trávit nechtěl. Pokud tedy vzrostlé dospělé plánujete vzadu vozit častěji, bál bych se, že vaše vztahy (a kotníky těch vzadu určitě) mohou časem mírně skřípat.
A interiér do třetice. Ano, je to Dacia, tedy donedávna synonymum ke slovu „levný“. Nicméně náš Duster stojí bez pár tisíc korun krásný půl milion. A to zrovna není málo peněz. Ocenil bych proto, aby u auta za půl milionu, když už má ovládání tempomatu a palubního počítače na volantu, aby ta tlačítka svítila. Majiteli, který si na rozmístění tlačítek zvykl, nic podobného ale vadit nebude. Jdeme jezdit!
Šok, radost, zklamání a ve výsledku…
„Tak, milý Dustere, jedeme 10 km/h a ty už chceš dvojku? Jako fakt?“. Pokud jste nikdy v podobném voze nejeli, budete zděšeni. Zpřevodování auta je totiž kvůli absenci redukční převodovky neskutečně rozmanité. Jednička je ultrakrátká a v praxi ji člověk (tedy samozřejmě pokud nechce pořád jen řadit) využije maximálně při rozjezdu do kopce, anebo v rodišti Dustera, ve středním až těžkém terénu. Dvojka je stále do pomala. Ale trojka a čtyřka už jsou standardní. No a pětka se šestkou jsou zase odstupňované výrazně do rychla, aby motor netočil hodně otáček a uměl jezdit úsporně také po dálnici. To dokládá mimo to také skutečnost, že 3000 otáček na šestku vytočíte až v u nás nepovolených 140 km/h. Velmi dobrý výsledek na podobný stroj.
Řazení navíc není vůbec gumové a tak, i když ve městě musíte řadit častěji, vůbec vám to nevadí. Vůbec vás pak neomezují ani křižovatky a prudší zatáčky. Duster má až překvapivě malý poloměr otáčení, a citlivé řízení, které není úplně bez citu. A to jsem na autě ještě dostal nové zimní pneumatiky, které cit z řízení ubírají. Další body k plusu.
Dostáváme se k podvozku, který je alfou a omegou celého auta. Jestliže starý Duster vám dával při každé cestě jasně najevo, že patří jen a pouze do terénu, novou generaci nám snad seslali z toho nejnadýchanějšího obláčku. Auto je měkké, poddajné, pohodlné a dokonce se proplétá městskou džunglí se spoustou kanálů, výkopů a dlažebních kostek tak jemně, až vám kvalita našich cest úplně přestane vadit. Stačí ale sjet z cesty a najednou Duster doslova ožije.
Dostane úplně novou dávku sebejistoty a začne vám ukazovat, pro co byl stvořený. Moc se mi líbí ta lehkonohost, s jakou se po nezpevněném povrchu nese. Jedete třicítkou po louce a najednou jedete šedesát… Zatímco běžný offroad už by vás chtěl zabít, protože by z vás v nejlepším případě umixoval karbanátek, běžné SUV by vás nechalo podobnou zábavu pořádně zacvakat v servisu. Ale Duster? Duster ne. Duster si začne hrát jako neposedné štěně a hulákat na vás: „Ještě támhle na ten kopec. Tady na ten. A teď si skočíme, hop.“ A celá ta zábava je vlastně nenucená a samozřejmá.
Paradoxní je, že uzávěrku mezinápravového diferenciálu v praxi ani moc nepotřebujete. On totiž Duster, místo aby se lopotil terénem jako dvacetitunová Tatra 6×6 Kolos, nasadí cvičky a zaběhá si v něm. A tak jste na zvoleném kopci dřív, než musíte točit kolečkem u ruční brzdy.
Co říct závěrem?
Tohle auto není dokonalé. Dokáže mě rozzlobit hned několika věcmi, z nichž hlavními třemi jsou pískání převodovky při ustálených 130 km/h, málo místa pro nohy zadních cestujících a nedostatečně výkonné topení, které vás v mrazech opravdu neprohřeje. A vlastně to není ani moc levné auto. Vybavené stojí skoro půl milionu…
Ale ve finále? Když opravdu chcete, anebo dokonce potřebujete jezdit po loukách, lesích a polích? Těžko budete hledat odolnějšího parťáka. A asi bych si ho vzal i v té naftě. Motor 1.5 Blue dCi s výkonem 115 koní je totiž docela statečný. Poskytovaný výkon se navíc dobře dávkuje, a i když s ním auto není právě trhačem asfaltu, stačí vám bohatě ke kultivovanému cestování za zhruba 7 litrů nafty na 100 kilometrů. A kultivovaně cestovat minulý Duster rozhodně neuměl.
Etalon levných SUV v nové generaci obrovským způsobem dospěl. Už to není to auto, ve kterém se na dálnici v bočním větru bojíte o život a jeho schopnosti jde ocenit pouze v terénu. Je to překvapivý všeuměl, a i když jeho krásu tu a tam hyzdí pořádná masařka, ve výsledku je život s ním opravdu fajn. A víte, čeho si na Dusteru cením nejvíc? Že v něm i přes značně vyspělejší charakter zůstal ten nezdolný rošťácký pes, který se s oblibou zakusuje do obřích klacků (=těžkého terénu)!
Plusy
– Útulný interiér
– Přijatelná spotřeba
– Ikonické jízdní vlastnosti v terénu
– Vnější vzhled
– Velikost a tvar zavazadelníku
– Výkon halogenových světlometů
– Nízký aerodynamický hluk
Mínusy
– Málo místa pro nohy zadních cestujících
– Pískání pohonného ústrojí ve vyšších rychlostech
– Málo výkonné topení
– Nepoužitelná loketní opěrka
– Nášlapné prahy pouze pro efekt
« Reportáž: MOTOSALON 2019 v pražských Letňanech Zásady výběru správných letních pneumatik »
