Test Citroën SpaceTourer M 2.0 BlueHDi 150: Zlatá střední cesta
Pokud se v životě nacházíte v bodě, kdy potřebujete převážet hodně lidí, hodně věcí, nebo hodně obojího, může být oříšek vybrat správné auto. Třída MPV je v podstatě mrtvá, velké dodávky jsou ze hry kvůli vjezdům do podzemních garáží a manévrovatelnosti ve městě. Zachránit vás může rostoucí třída domestikovaných užitkových aut. Může být střední velikost Citroënu SpaceTourer odpovědí na všechny otázky okolo prostoru?
Design dnes přeskočím. Výsledek japonsko-francouzské spolupráce na kterém postavili shodné auto Citröen, Peugeot, Opel a Toyota je prostě dodávka, a to už z principu nedává moc prostoru designérům. Navíc si nemyslím, že zrovna vzhled hraje hlavní roli v pořízení takového auta. Tady se hraje na praktičnost a cenu. A v tom SpaceTourer bojuje. Prodává se ve třech velikostech – S/M/XL. Ano, jako když si kupujete tričko. Ale podle mého tohle značení značně ulehčuje orientaci v nabídce. V testu mám střední variantu M, která má delší rozvor než základní S, ale kratší karoserii než největší XL. Rozhodně nejde o malé auto. Do pěti metrů chybí pár milimetrů, a na šířku má dva metry bez zrcátek. Pořád je menší než takové BMW X7, ale při výběru je určitě dobré vzít v úvahu i vnější rozměry.
V testované specifikaci jde spíš o takový minibus. Uvnitř je osm míst pro sezení, a na kufr tak zbyde relativně málo. Při troše skromnosti by ale stejně měl zvládnout pobrat palubní kufřík pro každého člena výletu. Po vyndání poslední řady sedadel získáte asi 2.000 litrů na zavazadla: a pokud si vyrazíte na camping ve dvou a zbavíte se i druhé řady, získáte tak přibližně 4.000 litrů prostoru. Ložná plocha má pak přes 240 centimetrů, takže není problém si dovnitř dát matraci. Celý systém pojezdů sedaček, popřípadě jejich vyndávání, je naprosto jednoduchý a funguje krásně hladce. Manipulace by neměla být problém ani pro dítě.
Při nastupování potěší posuvné dveře po obou stranách. Nástup i do poslední řady je hračka. Vstupní otvor je obrovský, a sedačky v druhé řadě se dají snadno posunout. Na místo si v žádném případě nemohu stěžovat ani se svými 190 centimetry. Sedačky jsou pohodlné, posuvné, a mají i polohovací opěrku. Pohodlí si najde opravdu každý. V druhé řadě je to stejné. Všech osm sedaček v autě je plnohodnotných, takže ani skupina dospělých si nebude stěžovat na prostor. Pro milovníky dětí je také dobrá zpráva, že všechna sedadla jsou vybavena Isofixem. Škoda jen, že v druhé a třetí řadě prakticky chybí odkládací prostory – jsou zde jen síťky na zádech sedadel. Co si sebou přinesete tak budete muset držet v ruce.
Palubní deska v sobě nezapře původ v užitkovém autě. Všechny plasty jsou tvrdé, palubka je jednoduše tvarovaná, a je znát, že se při výrobě mířilo spíš na odolnost než estetiku. Samotné zpracování je ale na velice dobré úrovni. Ergonomie je v celku jednoduchá. SpaceTourer tu s námi již nějaký pátek je, nemusíte se tedy bát nějakého digitálního šílenství – naštěstí. Hlavní funkce mají svoje velké tlačítko, zbytek zvládnete přes dotykovou obrazovku. Na ní běží tradiční operační systém od PSA, který není zrovna nejintuitivnější ani nejrychlejší, ale svojí práci odvede, a zvyknout se na něj dá.
Posaz za volantem je klasicky židlový, výhled naprosto na jedničku, jen pozice se mi nepodařilo doladit úplně ke spokojenosti. Volant má zvláštní sklon, a ať jsem se snažil sebevíc, nedařilo se mi k němu dostat tak blízko, jak bych potřeboval. Taky mi vadil „ostrůvek“ s řadící pákou, který mi společně se sloupkem řízení uvěznil nohu, a připadal jsem si lehce utlačovaný. Tohle ale může být problém jen mojí postavy. Pokud máte delší ruce a nohy, nemělo by vás to trápit. A poslední stížnost. Mezi sedadlem řidiče a spolujezdce bych ocenil nějakou přihrádku. V autě je totiž dost odkládacích ploch (kastlíky dokonce 3), ale chybí místo, kam si odkládat věci tak, aby byly stále po ruce. Držák na pití je příliš daleko pod čelním sklem, a přihrádky ve dveřích jsou tak nízko, že nepřipadá v úvahu z nich něco za jízdy lovit.
Pod kapotou testovaného kousku vrčel povedený dvoulitrový diesel s francouzským rodokmenem. Přeplňovaný čtyřválec disponuje výkonem 110 kW a 370 Nm. To stačí k tomu, aby se 1,8 tuny vážící dodávka dostala na stovku pod deset sekund. Výkon vám tedy rozhodně chybět nebude. Dvoulitrové HDi je pro SpaceTourer opravdu dobrá volba. Motor je kultivovaný, má skvělou pružnost, je slušně odhlučněný, a ani jeho apetit není nijak velký. V kombinaci se šestistupňovým manuálem se mi dařilo jezdit někde na hranici sedmi litrů. Převodovka samotná je povedená. Na Francouze je překvapivě přesná, dráhy jsou relativně krátké, a spárování s motorem je na jedničku. Osobně bych ale sáhl po automatu. Zaprvé mi přijde v takovém autě zbytečné řadit, zadruhé si dost ušetříte nohy. Pedály totiž trčí v tak zvláštním úhlu, že při popojíždění v koloně mě od neustálé spojkování opravdu bolela levá noha.
Střední velikost SpaceToureru se ukázala jako ideální i na silnici. Verze XL s délkou přes 5,3 metru se ve městě ukázala jako trochu moc. Ale „eMko“ s rozměry běžného SUV a slušným poloměrem otáčení při denním ježdění nijak neruší a nepůsobí přerostle. Díky velkému prosklení a faktu, že sedíte prakticky nad předními světly, máte taky skvělou představu o tom, kde auto končí. Kratší verze funguje lépe i mimo město. Nejdelší XL s velkým zadním převisem působila dost neohrabaně, a jízdně hodně připomínala klasickou dodávku. Oproti tomu je stření velikost mnohem blíž osobáku. Podvozek je laděný hlavně s hledem na pohodlí, a jen se tak pohupuje. Jízdní vlastnosti jsou opravdu dospělé. Tomu pomáhá i fakt, že sériově je auto vybaveno víceprvkovou zadní nápravou a tlumiči se selektivní tuhostí (sami mění charakteristiku podle zatížení). Pokud se tedy bojíte, že na vás bude dodávka už moc, můžete být v klidu.
SpaceTourer jezdí dobře. Povedené je i odhlučnění. Během týdne jsem absolvoval i jeden výlet v plně obsazeném autě, a ani ze zadních sedadel si nikdo nestěžoval na hluk. Na dálnici samozřejmě musíte počítat s hlukem od obtékajícího vzduchu – dodávka není žádný aerodynamický šlágr – ale až někam do stovky je uvnitř příjemně ticho. Pochválit musím také brzdy. Ty fungují naprosto skvěle. Jednu výtku ale mám. Ta putuje k řízení. To je totiž ukrutně dlouhé a gumové. Při ježdění po městě se tak hodně namotáte. Taky mu úplně chybí přesnost a jakýkoliv pocit napojení na přední kola – mrtvá zóna kolem středu taky nepomáhá. Pokud se s někým míjíte v protisměru v úzké ulici, je to občas trochu adrenalin, protože i kvůli malým změnám se na volantu dost napracujete, a odhadnout, jak moc zatočit, vyžaduje dobrou znalost auta. Já si za celý týden úplně nezvykl. Tohle je asi jediný prvek auta, který křičí „jsem dodávka“. Pár změn na přední nápravě by určitě pomohlo tento problém eliminovat.
Citroën SpaceTourer není dokonalý, ale svému účelu slouží skvěle. Střední velikost přináší skvělý kompromis mezi velikostí a praktičností. Nabízí skvělou variabilitu vnitřního prostoru, komfort, dobré jízdní vlastnosti a povedený motor. Pokud hledáte opravdový univerzál. Může to pro vás být řešení. I cena je nastavená rozumně. Testované auto se vešlo pod 850 tisíc.
Plusy
– Motor
– Komfort
– Prostornost
– Cena
Minusy
– Poloha pedálů
– „Dodávkové“ řízení
« Nová ŠKODA FABIA je větší, úspornější a bezpečnější Reportáž: BMW M Day 2021 »
