Test Citroën SpaceTourer 2.0 BlueHDi 150. Tak trochu superdodávka
Dnešní test si dovolím napsat trochu jinak. Nový SpaceTourer totiž znám opravdu dobře a najezdil jsem s nim už téměř deset tisíc kilometrů. Proč si ho teda znovu půjčuju? Jednoduše ho mám rád…
Ono se totiž za jeho volantem sedí dobře. Opravdu hodně dobře. Na sedadle jste poměrně nízko, což vám dává pocit větší jistoty a souznění s autem. Zároveň je tu i příjemně hrající audio, jenž je doplněno poměrně kvalitním odhlučněním, a ve výsledku vám tak v autě vůbec nevadí trávit čas. A to je co říct – na dodávku!
SpaceTourer není na trhu žádnou novinkou. Zepředu vypadá futuristicky, zezadu zase jako přifouknuté rodinné kombi některého z asijských výrobců. Vnější vzhled je ale popravdě tím posledním, co u SpaceToureru řeším. Mnohem víc mě oslovilo, jak se s ním žije a v neposlední řadě i co uveze. A věřím, že vás to osloví také! Vítejte u dnešního testu.
Začnu možná trochu ostře, ale je to potřeba. Tvrdé plasty na palubní desce mi nevadí. Palubka se neleskne, na oko působí kvalitně a potěší i vychytávkami, jako třeba držáky na pití, nebo obrovskou středovou přihrádkou, odkud něco vyndavat za jízdy, je opravdu umění. Ale je tady.
Naprosto mě ale zklamala kvalita zpracování loketních opěrek po stranách komfortních sedadel (v této konfiguraci byly jen vpředu). Je to doslova koženkový hadr vystlaný molitanem natažený na hliníkové trubce kulatého tvaru. A tato obalená trubka má podepírat vaši paži. Už po šesti tisících kilometrech (tolik má odjezděno auto v dnešním testu) je na kožence znát poměrně výrazné vymačkávání. Takže pokud máte například hrubý svetr a opřete se na déle než půl hodiny, bude vás loket bolet do večera. Ale co by člověk pro tu přidanou praktičnost autu neodpustil… Kašlem na opěrky.
Je tu ovšem ještě jedna „zábavná“ záležitost. Řadicí páka koncernu PSA s kovovou hlavicí. Například v Opelu to pochopili, a nové Combo, které je vlastně převlečeným Citroënem Berlingo nebo sourozencem od Peugeotu, má hlavici sice stejného tvaru, ale je kožená. Jenže tady? Osahával jsem ji třeba už v Peugeotu 308, u kterého mě, speciálně ve verzi GTi štvalo, že v dlani docela klouže. Kromě toho má ale kov ještě jednu úžasnou vlastnost – tepelnou vodivost. V praxi tak máte pravou ruku buď věčně studenou, anebo doslova vařicí s dočasným tetováním standardního „háčka“ v dlani.
A teď už opravdu z jiného soudku
Pozitiva interiéru? Jednoznačně variabilita zadních sedadel, boční elektrické dveře, které nejsou za až tak brutální příplatek (i když…), ale třeba i nápojové držáky na vrchu palubní desky, kam se sice člověk musí natahovat, ale nikdy vám z nich kafe nevypadne. Vím, už jsem je zmiňoval v úvodním odstavci, ale jsou prostě super.
Líbí se mi rovněž zdvojené otevírání zadních dveří (jde otevřít zvlášť jen sklo), což člověk u dodávky použije daleko častěji než u osobního kombi typu BMW řady 3. Nemusíte totiž pořád dokola otevírat celá zadní vrata s plochou snad tří akrů a šetříte tak poměrně dost času.
Pojďme se svézt…
Přiznejme si, že největším mínusem a zároveň i největší předností testované verze je motor. Dieselový dvoulitr s výkonem 150 koní má dostatek pružnosti, aby hýbal i s plně naloženou dodávkou, ve které sedí osm lidí. Zvládne to za 8-9 litrů. A to je parádní hodnota. Na dálnici udrží bez problému 150 km/h (tolik se podle všeho ani jezdit nesmí, ale stejně vás polovina manažerů bude předjíždět) a na čtyřku, pětku a šestku se motor díky delšímu zpřevodování příjemně uklidní a ztichne.
Na druhé straně je ale SpaceTourer pořád i automobilem, a proto člověka logicky zajímá, jak jezdí a jaký ten motor pod vtipně malou přední kapotou vlastně je. Ono …zatímco s osmistupňovým Aisinem je SpaceTourer dechberoucně dobrý a jezdí se s ním úžasně, ten manuál… no prostě jsou na trhu lepší převodovky. Aisin dokáže perfektně schovat nedostatky motoru a zakamuflovat je, takže máte pocit, že řídíte silnější auto a ve výsledku opravdu řídíte i kultivovanější auto. Ale s manuálem?
Jednička je hodně krátká a vzhledem ke skutečnosti, že SpaceTourer nemá kdovíjakou trakci na přední nápravě, stačí aby bylo při rozjezdu do kopce mokro a hrabete. Dávkovatelnost plynu není zrovna devízou tohoto pohonného ústrojí, a často, zvlášť v nižších kvaltech, tak máte pocit, že plyn máte buď zapnutý, nebo vypnutý. Nic mezi.
Je to velký problém? Dejte tomu pár dní, a zvyknete si. Kdykoliv si ale přesednete do jiného, a klidně i naftového auta s manuálem, okamžitě si na předchozí řádky vzpomenete a SpaceTourer ve vašich očích maličko ztratí. Takže pokud jen maličko připadá v úvahu silnější verze s automatem – neváhejte ani vteřinu.
Skoro to vypadá, že jenom kritizuju, ale je potřeba se dívat mezi řádky. SpaceTourer ve mně totiž zanechává pozitivní dojem, a čím větší porci kilometrů jsem na jeho palube strávil, tím spíš se utvrzuji v tom, že bych si ho koupil raději než Multivan. Z hlediska praktičnosti? Do dlouhé verze sem naskládal 10 jízdních kol a 5 lidí. Do dlouhého Multivanu jen 8.
A z hlediska zábavy?
Jasně, německá koncernová dodávka je zkrátka etalon a jezdí se s ní líp. Ale má se člověk v dodávce vůbec bavit? Neměla by být hlavně praktická a pokud možno relativně úsporná a pohodlná? Navíc – co když si za jeden Multivan koupím vybavený SpaceTourer a k tomu třeba tři roky starý Golf sedmé generace za 300 tisíc, které jsem ušetřil. Nebudu mít vedle sebe „větší zábavu“ a zároveň i „víc praktičnosti“ a ve finále i trochu pohodlnější dodávku než jakou je Multivan? Vím, už teoretizuju, ale je třeba se na věci dívat trochu reálně.
Řízení je klasicky pomalé a podvozek plavný. Obojí někdy možná až moc. Ale zvyknete si. Se SpaceTourerem nemá smysl jezdit rychle. Poměrně brzo ho opustí chuť zatáčet, takže o moc rychleji stejně nepojedete a jeho dvoulitr si začne dopřávat víc nafty, než by bylo zdrávo. Ale plynule jezdit umí, a když se trochu snažíte a nemáte si zrovna s kým povídat – já v autě stejně většinou jedu sám, umí 150koňový SpaceTourer nejezdit za 8, ale klidně i za 7 litrů na 100 kilometrů.
A rozmanitosti příplatkové výbavy není co vytknout. Ve které dodávce dostanete třeba masážní sedadla? No dobře, spíše než masážní jsou to sedadla s funkcí nádechu a výdechu, nepříjemné to ale rozhodně není. Ale kdo to má? Odpustil bych si snad jen střešní okno za téměř 50 tisíc bych, avšak elektrické boční dveře určitě ne. Jsou nesmírně praktické a na klienty vaší firmy udělají i působivý dojem. A i to je někdy žádoucí.
Ve výsledku je SpaceTourer tedy racionální volbou, která stojí někde mezi hlavou a srdcem. Mně osobně je totiž tohle auto velmi sympatické, i když není nejkrásnější. Zároveň je ale i levnější než srovnatelná konkurence a to zejména ve chvíli, kdy nesrovnáváme hrušky s jablkama, ale dvě opravdu dobře vybavené dodávky, jakou Citroën, Peugeot, Toyota a v poslední řadě nyní už i Opel umějí nabídnout. Ano, všechny tyto automobilky totiž až na dílčí odlišnosti vyrábějí stejné auto. A já se jim upřímně vůbec nedivím. Je prostě dobré.
Plusy
pohodlný podvozek
rozmanitost příplatkové výbavy
dobré odhlučnění
obrovský vnitřní prostor
přijatelná spotřeba paliva
výhled vpřed
dobrý posed za volantem
Mínusy
slabší bi-xenony
kvalita zpracování loketních opěrek
nedotáčivost
horší trakce na přední nápravě
obtížnější práce s plynem
« Nejohroženější skupinou motocyklistů jsou čtyřicátníci Toto je opravdový ráj aneb nejlepší sbírka aut, jakou jsme viděli »
