Test Citroën C4 PureTech 155: Šokující zvenčí, praktický uvnitř
Citroën pro mě byl vždycky synonymem božské pohodlnosti. Už jako kluk jsem se vždycky těšil na to, až mě někdo Citroënem sveze. Po několika přešlapech ale houpavé koráby úplně zmizely ze silnic a Citroën se snažil jít s mainstreamem tím, že začal vyrábět „jen“ obyčejná auta bez hydraulického podvozku. Po tom, co hlasy veřejnosti začaly být čím dál hlasitější po oné pověstné pohodlnosti, přišel Citroën s několika modely, u kterých přeměnil pohodlnost na až vtipnou houpavost. Nebyla to tenkrát úplně trefa do černého. Naštěstí se ze všeho vzpamatoval a dnes zase umí dělat auta taková, na jakých si de facto vydobyl svou pověst. Model C4 budiž toho důkazem. Má dokonce na to, vrátit Citroën na stupně vítězů?
Model C4 je prostě takový Citroën, jaký by měl být. Bláznivý a extravagantní. Nikoho nekopíruje. Jde si svojí vlastní cestou a není zaměnitelný s ničím. Francouzský crossover s prvky kupé SUV. Sdílí stejnou platformu například se sesterským Peugeotem 2008. Zvýšený podvozek a oplastované spodní části dveří, včetně lemů blatníků naznačují, že se C4 nebude bát ani nějakého výletu mimo silnici. Přední nárazník je navíc dostatečně vysoko na to, abyste nemuseli řešit každý městský obrubník. Elegantně působí hlavně svažující se záď, která dotváří dojem kupé, i když to přináší horší výhled vzad. To, že mají designéři v Citroënu rádi sci-fi pak potvrzují jak zadní, tak přední světla. Nejsou podobná vůbec ničemu a poutají pozornost.
O trochu umírněnějším dojmem na mě pak působí interiér. Pravda, není nikterak konvenční, ale oproti bláznivě extravagantnímu zevnějšku je dostatečně usedlý. Mile mě překvapila kvalita zpracování. Materiály a ergonomie jsou na skvělé úrovni a C4 tak působí obývákovým dojmem. Ostatně, podobný pocit jsem měl u většiny Citroënů. Grafika palubního displeje je sice přehledná, ale na dnešní poměry ostatních automobilek trochu smutná. Přidal bych určitě více barev a pixelů. Středový displej infotainmentu je podobného grafického ražení. Pochválit jej musím za skvěle rychlé odezvy a menu, ve kterém se dobře orientuje. Ovládání tepelné pohody pak doplňují tři velké otočné ovladače s několika tlačítky kolem sebe. Mám rád tuto kombinaci dotykového a hardwarového ovládání.
Hodně mě překvapila praktičnost interiéru. To jsem zvenčí vůbec nečekal, protože to, co většinou vypadá dobře, má horší použitelnost, což u C4 rozhodně neplatí. V celém interiéru je spousta odkládacích schránek a to je pro rodinné auto, kterým C4 může směle být zásadní záležitost. Není tady nouze ani o všemožné konektory na nabíjení a v neposlední řadě i pohodlný port pro mobily, jenž podporují bezdrátové nabíjení. Jedinou chybičkou na kráse pak pro mě bylo použití lesklého plastu na středovém tunelu, který po pár měsících vezme za své. Vypadá sice luxusně, ale i na zánovním autě, které jsem měl v testu s pár tisíci kilometry, už byly znatelné škrábance.
Co dalšího si v rámci interiéru zaslouží pochvalu, jsou rozhodně sedačky a celkový pohled na svět. Sedáky sice nedisponují žádným výrazným bočním vedením, ale jejich polstrování je velmi měkké a na dnešní poměry se skutečně vymyká. Trend poslední doby je totiž spíš ve tvrdších výplních, a tak jsem si sedačky v C4 doslova užíval. Najít si vhodnou polohu pro mě taky vždy nebývá jednoduché, ale tady jsem si ji našel v několika okamžicích. Více ležmo, lehce utopený, ale přesto mi pořád C4 poskytovala skvělý výhled, který není tak nízký, jako například v běžném kombi. Místa na hlavu jsem měl královsky a mile mě překvapil i prostor na zadních sedačkách, kde jsem se i za sebe pohodlně posadil. Sedačky jsou příjemně měkké i tady, ale s místem na hlavu už to není pro dvoumetrové chlapy. Nástup zadními dveřmi musel trochu v pohodlí ustoupit tvaru karoserie.
Testovaný model poháněl nejsilnější zážehový tříválec 1.2 PureTech. S nejvyšším výkonem 114 kW při 5500 ot/min. a točivým momentem 240 N.m. Tyto parametry Citroënu C4 zajišťují zrychlení z 0 na 100 km/h za 8,5 sekundy. Maximální rychlost vozu pak činí 208 km/h. Ze začátku jsem byl k tříválci poněkud skeptický, protože s nimi nemám ty nejlepší zkušenosti, ale je pravdou, že poslední dobou se podařilo tříválce hodně vymazlit a už dávno nejsou to, co bývali. U C4 to platí dvojnásob. Nebylo skoro poznat, že se jedná jen o tříválcové řešení a jeho jemnost dosahuje téměř čtyřválcových motorů.
Celý projev agregátu je sympatický. Líbil se mi jeho překvapivý zátah už od volnoběžných otáček a konstantní gradace výkonu až k červenému poli, při němž předjíždění není žádným nebezpečným manévrem. Hbité jsou také reakce motoru a jeho turbodmychadla, které se roztáčí takřka okamžitě. Ve spojitosti s kvalitním odhlučněním kabiny je jak v malých, tak i vysokých dálničních rychlostech uvnitř vozu příjemné ticho a zvuk motoru ani obtékající zvuk nijak neruší. Běžnou jízdou si C4 řekla o necelých 7 litrů na 100 kilometrů, ve městě pak o litrů 8. S padesáti litrovou nádrží jsem tak nemusel jezdit na benzínku každou chvíli.
Tato nejsilnější varianta přeplňovaného tříválce PureTech 1,2 je spojena výhradně s automatickou osmistupňovou převodovkou Aisin od japonského výrobce. Tahle mašinka je momentálně jedno z nejlepších, co ve svém běžném autě můžete mít a osobně je mi dokonce sympatičtější než koncernová DSG. Ta je sice poslední dobou dotažená také téměř k dokonalosti, ale Aisin mi připadá ještě trochu jemnější. Převodovka řadí intuitivně, vůbec necuká, rozjezdy jsou hladké a plynulé a řazení je téměř neznatelné. Na její posuvný volič na středovém panelu jsem si hned zvykl a podobně, jako u Škody nebo VW je to moje oblíbené řešení.
To, na co jsem se v případě C4 ale nejvíc těšil, byl její podvozek. Měl jsem už nějaké poznatky od kolegů, kteří z něj byli velmi příjemně překvapeni. Ale osobní zkušenost je stejně nepřenosná. Naladění podvozku je každopádně měkčího charakteru a ostřejší jízda mu nedělá dobře. Jsou znatelné větší náklony karoserie, ale kdo chce závodit, pro toho nebude C4 nejvhodnější volba. Jinou ligou je pak jízda po rozbité cestě, kde C4 doslova exceluje. Její speciální systém hydraulických dorazů tlumičů odvádí skvělou práci a jízda je tak komfortní, že se jí těžko rovnají i modely o milion dražší.
Ve městě jí budete doslova milovat. Jízdní režimy jako Eco, Normal a Sport ale nepracují s podvozkem. Ten není adaptivní a já jsem za to rád. Tohle standardní nastavení je totiž velmi komfortní a ani by mě nenapadlo si dobrovolně ubližovat volbou sportovního režimu. Změna jízdních módů má tak vliv jen na chování převodovky, odezvu plynového pedálu nebo citlivost řízení. Od toho však ani ve Sportovním módu nečekejte mnoho odezvy. Je stále nastaven na hodně gumový převod a laděn pro pohodovou jízdu.
V nižší střední třídě to C4 rozhodně nemá jednoduché. Svým jedinečným designem si na něj asi mnoho zájemců muselo chvíli zvykat. Pochvalou mu ale budiž, že nevsadil vše jen na jednu extravagantní kartu a nezapomněl také na skvělou praktičnost interiéru. Jeho esem je však rozhodně povedený motor se skvělou převodovkou, korunovaný božsky pohodlným podvozkem, který se už jen na kousíček přiblížil svým nejslavnějším pradědům.
Plusy
– design karoserie
– praktičnost interiéru
– komfortní podvozek
– bohatá výbava
Mínusy
– Horší výhled vzad
« Test Seat Arona FR 1.0 TSI 81 kW: Malé překvapení První jízda s Lexusem NX: Druhá generace napravuje největší prohřešek »
