Autojournal.cz

TEST Chevrolet Malibu – Most přes Atlantik

26. 6. 2013 • Chevrolet, Novinky, Testy •

Když se tehdejší Daewoo začalo prodávat pod značkou Chevrolet, vyvolalo to především mezi příznivci US aut dost pozdvižení. Vidina malých, korejských autíček s hrdým, zlatým plusem ve znaku pobuřovala, a dokonce jsem tou dobou zaslechl zvěsti o několika provokatérech, kteří se se svojí „Amerikou“ vecpali na sraz aut zpoza velké louže. Ovšem rok se s rokem sešel a úroveň korejské produkce stoupá s raketovou tendencí. Dříve úsměvné snažení značek jako je KIA nebo Hyundai způsobuje stále více a více vrásek na čele pohlavářů z německých automobilek. Pozadu nezůstává ani Chevrolet, který kromě zvyšující se kvality a podpory GM sází také na svoje americké prakořeny.

Právě Chevrolet Malibu dostal těch amerických prvků jednoznačně nejvíce z celé modelové řady. Z každého úhlu a z každé strany jako by na celý svět řval svou napůl americkou příslušnost. Už jen tvar karosérie, sedan podle staré školy, evokuje americké dálniční křižníky stejně jako zadní partie, propůjčená z Camara. Tím, že jsou zadní lampy a několik dalších prvků zvenku i zevnitř vozu propůjčeny právě z ikonického Camara se Chevrolet vůbec netají a moderní muscle car tak posloužil jako designová škola. Především boční silueta s nezvykle dlouhou kapotou a stupňovitá záď s vyčnívajícím kufrem dělá z Malibu dost neobvyklý a nepřehlédnutelný sedan, za kterým se i během testu otočilo nemálo zvědavých kolemjdoucích.

Karoserie dlouhá 4 865 mm tedy na nedostatek amerického stylu rozhodně netrpí, jak je na tom ale interiér? Velmi dobře! Dokonce tak dobře, že kdyby Camaro dostalo ten samý interiér, nebyly by už žádné důvody ke stížnostem na špatné materiály a poněkud prázdný design. Malibu sází téměř výhradně na měkčené plasty, případně kvalitní a dobře slícované lesklé plasty. Jako bonus má koženkou obšitý kšilt dvou oddělených budíků, známých velmi dobře z tolik omílaného Camara. K interiéru nelze mít příliš výhrad, za nepěknou bych snad považoval jen imitaci karbonu (má-li to vůbec karbon imitovat) vsazenou do volantu a prostoru před řadicí páku.

U zpracování a použitých materiálů moje radost z interiéru neskončila. Po usednutí do spíše průměrného koženého sedadla, které bohužel – opět tak trochu po americku, nedisponuje žádným výraznějším bočním vedením, následuje klasický rituál nastavování sedadla a volantu. Světe div se, já sedím přesně tak, jak to mám rád! Velmi nízko, jen s mírně pokrčenými koleny k pedálům, svírám v rukou blízko sobě již notoricky známý kožený volant a koukám na palubní přístroje přede mnou. K tomu nalézám ještě i několik sympaticky rozmístěných schránek, včetně jedné velké a chytře umístěné pod dotykový panel audiosystému.

V oblasti posazu a prostoru vepředu není příliš co dodat a nemáte-li za spolujezdce habány přes 190 cm, vystačí si i s místem vzadu. Na hlavu je místa dostatek vlivem rovné střechy, o něco horší je to s prostorem před koleny. Pokud se ale cestující vpředu trochu uskrovní, žádné nepohodlí se nekoná. Kufr je asi po vzoru originálního, amerického Malibu, tak akorát „na dvě mrtvoly“. Jediný problém bude, jak je do toho kufru dostat, vysoká hrana a úzký vstupní otvor nejsou zrovna ideální pro rozměrnější náklady.

Pohonnou jednotkou Malibu se stal v případě dieselové varianty 2.0 CRDi, tedy vznětový přeplňovaný čtyřválec s výkonem 117 kW a točivým momentem 350 Nm. Motor o něco málo slabší než u dříve testovaného Cruze Station Wagoon rozpohybuje přes 1700 kg hmotné Malibu za čas těsně pod deset sekund a nebudete-li po něm vyžadovat přímo sportovní výkony, bude vám jeho výkon naprosto dostačovat. Naopak, necháte-li ho v klidu žít, on nebude chtít příliš po vás. Klidnou jízdou se s velkým sedanem, jakým Malibu je, lze dostat na spotřebu jen velmi lehce přesahující pětilitrovou hranici. Po městě se potom jen opravdu málokdy dostanete přes hranici sedmi litrů. To je spotřeba spadající do říše legendárních turbodieselů koncernu VW. Reálný dojezd Malibu na plnou nádrž je něco přes 1100 km.

Bohužel, spotřeba není jediná vlastnost, kterou sdílí motor Malibu s oblíbenými TDIčky. Již u testu Cruze jsem zmiňoval obří turbodíru, kterou motor trpí. Bohužel je přesně stejně přítomná i tady a je s ní potřeba počítat. Žádná okamžitá reakce na plyn se nekoná a po sešlápnutí se musí dlouuuuuho čekat na nástup turba do služby. Hlavně při předjíždění rozhodně nic příjemného. Po nástupu turba ve zhruba 1500 otáčkách, které taky lze označit za jakousi hranici použitelnosti, přijde klasicky dieselový zátah, který v zápětí ustane někdy při třech tisících. Dál než do 3500 nemá smysl motor roztáčet. Nástup motoru rozhodně není špatný a stačí i na rychlejší předjíždění. Situace se o něco zhorší s příchodem dálničních rychlostí, ale ani potom se nedá říci, že by Malibu vysloveně zlenivělo.

Motoru s typicky dieselovým charakterem sekunduje tak trochu neotesaná převodovka. Ne snad, že by řazení některého ze šesti stupňů, kterými disponuje bylo nepřesné, naopak, krátká řadicí páka poskytuje spíše nadprůměrnou přesnost, ale zapadání některých rychlostí je občas trochu humpolácké. Nikdy se mi nestalo, že bych dával například jedničku na světlech nadvakrát, ale několikrát se mi stalo, že bylo řazení i při normální jízdě doprovázeno trochu nepříjemnými zvuky a vyžadovalo více síly než je zvykem.

Prozatím si to shrňme. Máme tu americký vzhled, napůl americký interiér, americký kufr, čistě evropský motor…a americký podvozek. Po městě je Malibu příjemné a docela slušně zvládá nerovnosti. Jedinou vadou je větší hluk především od příčných nerovností, které jsou ani ne tak cítit, jako spíš slyšet do interiéru auta. Na dálnici se vůz chová jako typický křižník dálnic a plavně nedává najevo ani vyšší rychlosti. Nejslabší stránkou se tak automaticky a už jen z principu stává jízda po okreskách, případně pokusy o svižnější svezení. Těžký motor vpředu spolu s rozměrnou, ze strany na stranu se houpající karosérií rychle zakončí vaše sportovní ambice a poukáže na to, jak se má Malibu správně používat.

Použití jména Malibu, které původně patřilo nefalšovanému americkému křižníku šedesátých let, mi přišlo ve spojení s evropským sedanem poněkud komické. Idea přední nápravy poháněné dieselovým čtyřválcem je od původní koncepce tak vzdálená, jak to jen jde. Nicméně, evropští řidiči také těm americkým nejsou úplně blízko, a tak tvoří Malibu jakýsi most mezi oběma kontinenty. Velký sedan na měkkém komfortním podvozku dostal EU-friendly pohonné ústrojí s úsporným dieselem, bohužel obdařeným turbodírou, a také trochu tvrdohlavou šestistupňovou manuální převodovkou. Co velmi potěší je fakt, že na americké straně zůstala i cena vozu. Testovaný kousek ve vyšší výbavě LTZ, tedy s prvky jako jsou xenony, vyhřívaná sedadla, audiosystém s dotykovým displejem a další, vyjde spolu s příplatky za bezklíčový přístup a metalízu na příjemných 702 tisíc s DPH. To je hodně auta za rozumný obnos peněz.

Plusy:

• výkonný motor
• pohodlný podvozek
• cena
• velký kufr
• spotřeba

Mínusy:

• prodleva turba
• hrubější převodovka
• méně místa na zadních sedadlech
• malý vstupní otvor kufru

« Michael Schumacher prodává své Ferrari FXX a Enzo I Nissan Leaf se dočkal Nismo verze »