Test Audi A3 35 TDI Limuzína: To nejlepší nakonec
Jedno staré české přísloví praví, „Když dva dělají totéž, není to totéž“. Koncern Volkswagen si ho trochu upravil, a ukazuje nám, že když čtyři dělají totéž, tak to rozhodně také totéž není. Na jednom základu postavil čtyři auta – Golf, Octavii, Leon a A3 – a každé se jde vlastní cestou. Audi jde navíc doslova proti proudu. Namísto celodotykového digitálního šílenství připravila až překvapivě tradiční auto. Dokáže ale obhájit svoji výrazně vyšší cenu, nebo jde jen o příplatek za znáček?
Byť stojí nová A3 na stejném základu, jako výše zmínění, hádal by to jen málokdo. Oproti nim jí totiž chybí typický rys koncernového čtyřlístku – sesednutý čumák. A3 se tváří sebevědoměji. Stále je to samozřejmě Audi, takže její design moc nepřekvapí – úzká světla, gigantické single frame maska, a ostře řezané tvary. Na rozdíl od nedávno testované A4 ale nosí její menší sestra korporátní uniformu s větší grácií. Zatímco Audi A4 po omlazení působí trochu jako ocucaný bonbon, a je jen těžko k rozeznání od třech předchozích generací, tak A3 má pohled ostrý jako břitva. Může za to spousta nenápadných detailů, které dotváří celkovou vizáž, jako trojice zářezů mezi kapotou a maskou odkazující na legendární Sort Quattro, výrazně tvarovaná světla, a jako třešinka na dortu –vytažené blatníky vytvářející dojem rozkročeného postoje. Svůj díl na sportovním vzhledu samozřejmě nese i S-line paket, do kterého je nejmenší sedan od Audi oblečený. Nebudu vám lhát. Nová A3 ve verzi limuzína se mi moc líbí. V dané kategorii mě nenapadá nic, na čem bych si tak vypláchl oko.
Verze sedan … ehm, tedy limuzína, láká především na vzhled. Na papíře má oproti hatchbacku – tedy sportbacku (u Audi se rozhodli krom označení motorizací zkomplikovat taky označení modelů) – větší kufr (425l vs 380l), ale kvůli malému vstupnímu otvoru budete mít problém naložit objemnější předměty. Jestli vám tedy jde o praktičnost, verze Sportback poslouží lépe. Pro běžné využívání menší rodiny (bez kočárku) je ale kufr dostatečný. Novinka také oproti předchůdci narostla, a se svými bezmála 4,5 metry délky a rozvorem 264 centimetrů, je velikostí někde kolem Octavie druhé generace. Což jistě ocení cestující vzadu. Před koleny poskytne dostatek prostoru, a i když se posadím sám za sebe (190 cm) mám drobnou rezervu. Nad hlavou je to ale velká bída. Limuzína je o dva centimetry nižší než hatchback, svažující se střecha krade další cenné milimetry, a prostě se sem nevejdu. Pro pohodlné cestování je dle mého maximum kolem 180 centimetrů. V dané cenové třídě bych si taky uměl na zadních sedadlech představit nějakou USB zdířku, takhle se musíte spokojit s 12V zásuvkou.
Po přesednutí dopředu se ale začnou dít věci. První věc, kterou registruji je vynikající posaz. Zatímco Golf i Octavia mají v nových generacích výš sedačky kvůli snazšímu nastupovaní, tak do A3 musíte hezky spadnout – sedadla jsou ukotvena hodně nízko. Volant se dá přitáhnou hezky k tělu, oči máte v rovině s kapotou, a natočená středová konzole společně s výdechy klimatizace vedle budíků vytváří pocit uzavřeného kokpitu. Kulatý volant pak padne skvěle do ruky. Sedačky jsou komfortní a slušně drží tělo, jen mají moc krátkou zádovou část, a vrchní hrana integrované opěrky hlavy mi končí někde v místech, kde se napojuje páteř k lebce – tradiční problém u všech Audi s tímto typem sedadel.
Druhá věc, kterou registruji, je samotný interiér. Vlastně ani nevím, jak bych ho nazval. Na jazyk se mi dere slovo „intenzivní“, což je určitě zvláštní ve spojení s interiérem, ale všechny ty lomené hrany, geometrické tvary a ostré linky působí jako by auto bylo neustále ve spěchu. Jako by se vám snažilo neustále připomenout, že vás někdo pronásleduje. Svým dravým stylem, který doplňuje sportovně střižený exteriér, se mi líbí, ale není to nic pro zenové lidi.
No, a poslední věc, kterou registruji, je fakt, že je tu všechno jinak, než má být. Golf i Octavia daly sbohem klasické ergonomii, a po hlavě se vrhly do digitální doby bez toho, aby někdo domyslel uživatelskou přívětivost. Velké modely Audi nám už několik let vnucují, že není nic lepšího, než mít všechno ovládané přes umaštěné dotykové displeje. No a pak je tu A3, která na tohle všechno kašle, a předvádí až nečekaně civilní a tradiční interiér, který dotykové plochy nahradila tlačítka. Fakt skutečná tlačítka – aleluja. Nechápu, komu se podařilo do tohoto modelu prosadit zcela obrácenou filozofii, než jakou se řídí celý německý gigant, ale děkuji. Každá důležitá funkce má svoje tlačítko, to je navíc na místě, kde ho čekáte. Ovládání auta je tak zcela přirozené a intuitivní. Audi A3 je skvělou ukázkou toho, že když něco dobře funguje, není potřeba to měnit.
Mám-li ale být upřímný, tak ani tady se to nepovedlo bez malého zádrhelu. Lišta tlačítek totiž není podsvícená. A i když je interiér v noci ambientně osvětlený, tak je lovení tlačítek trochu loterie. Ale dejte tomu den nebo dva, a vaše svaly si zapamatují rozmístění, a už se ani nebudete muset koukat kam saháte. Dotykové ovládání zbylo jen pro displej umístěný na palubní desce, skrze který k vám promlouvá systém MMI poslední generace. Displej má úžasné podání barev a neuvěřitelně jemné rozlišení. Druhý displej je v kapličce budíků: tím je tradiční virtuální cockpit, o kterém už byly popsány stohy papíru, tak to nebudu dlouze rozebírat – stále patří na absolutní špičku. Z pohledu výbavy mě ale zarazila absence parkovací kamery. U této karoserie bych ji bral jako samozřejmost, protože při couvání vůbec není vidět kufr. Drobnou výtku si dovolím také k asistentům. Audi Pre sense je nastavený moc citlivě, a auto občas hystericky, bezdůvodně pípá. Automatická dálková světla taky nefungovala úplně bez chyby, a několikrát jsem se dočkal poděkování od protijedoucích řidičů. Nakonec je tu adaptivní tempomat, který se za pomalejší vozidla přihnal přeci jen možná až moc agresivně, a asistent jízdy v pruzích auto nedrží uprostřed pruhů, ale odráží vás od jednoho ke druhému.
Samotné zpracování interiéru je na skvělé úrovni, materiály jsou voleny vcelku dobře – ne ale bez chyby. Pořád se tu najde spoustu tvrdých plastů, a kvality BMW 2 to určitě nedosahuje. Jako pěst na oko na mě také působil modrý dekor „Turbo“, který je možná už moc velký punkový odvaz. Naštěstí jsou na výběr i jiné varianty – pokud vám tohle ale přijde jako dobrý způsob, jak utratit 5.000, hádat se s vámi nebudu.
Pod kapotou testovaného auta byl aktuální dieselový vrchol nabídky. Motor, který dost možná zachránil diesely (alespoň na chvíli) – 2.0 TDI EVO. Automobilka o něm mluví jako o nejčistším a nejúspornějším dieselu planety. Za což vděčí možná zbytečně komplikované ale působivé technice. Motor má výkon 110 kW a 360 Nm, což stačí 1.5 tuny těžkému autu k tomu, aby stovku pokořilo za 8,4 sekundy. K zázračným hodnotám spotřeby a emisí si pomáhá dvojitým vstřikováním močoviny, dvěma katalyzátory a dvěma filtry pevných částic. Hlava a blok mají oddělené chladící okruhy pro optimálnější teplotní management, a turbo má nově variabilní lopatky ovládané elektronicky – to má za následek lepší průběh výkonu a kultivovanější chod. Při vývoji této jednotky byl právě tišší chod a kultivovanost jedním z hlavních cílů, společně se snížením hmotnosti.
Celkově jde o skvělý motor. Výkonu má tak akorát, nechybí mu pružnost, a pro každodenní ježdění si jde jen těžko představit něco lepšího. Bohužel se nepodařily úplně odfiltrovat vibrace, a chod motoru je přeci jen trochu jadrnější. To naštěstí vyváží úžasná spotřeba. Při klidné jízdě po okreskách jsem dokázal jet za 3,5 litru, dálniční maximum v režimu Efficiency bylo jen těsně nad 4 litry. Testovací trasu Praha – Kutná Hora (po staré Kolínské) a zpět po dálnici jsem absolvoval za těžko uvěřitelných 3,8 litru. Jenže každý nechce honit desetinky. Pak pro vás mám dobrou zprávu. Po skončení testovacího týdne a cca 1000 společných kilometrů bez honby za spotřebou se ukazatel ustálil na 4,8 litrech – vynikající. Svojí roli na tom má i harmonické sladění s dvojspojkovým automatem. Jediný nešvar téhle dvojky jsou rozjezdy ve vysokých otáčkách – jako když si studenti autoškoly vozí nohu na spojce – jakmile jste ale v pohybu, je to harmonie. Skvělé je také odstupňování. Při dálničním limitu motor točí 1.800 otáček, při rychlosti 170 kilometrů v hodině rovné 2.500 – nemusíte se tak bát, že vás na dálnici sežere.
No, a jak že vůbec Audi A3 Limuzína jezdí? Testované auto bylo vybavené o 2,5 centimetru sníženým S-Line podvozek a adaptivními tlumiči. S-Line u Audi dříve znamenal prkennou jízdu a nejisté poskakování na nerovnostech. To už naštěstí neplatí. Je fakt, že v této konfiguraci je auto poněkud tužší, ale ne do té míry, aby bylo tvrdé, nebo nějak narušovalo každodenní využitelnost. Ba naopak. Inženýrům se podařil najít výtečný kompromis mezi komfortem a sportovní jistotou. Auto tak velice pečlivě kopíruje vozovku, ale nezapomíná ani na pohodlí vašeho pozadí. Jízdně pro mě byla A3 opravdu milým překvapením. Skvěle je nastavené také řízení. To je velice rychlé – pouze dvě otáčky mezi krajními polohami – a přesné. I přes strmý převod se ho navíc podařilo naladit tak citlivě, že při jízdě rovně nehoníte auto mezi pruhy.
Posilovač má ideální odpor, jen ho nesmíte nastavit do sportovního režimu, tam nepřirozeně ztuhne, a při zatáčení máte pocit, že na volant namotáváte gumu. Úplně tím ztratíte pocit napojení řízení na kola. Jinak je ale auto ukázkově stabilní, neutrální a i přes těžký diesel před přední nápravou příjemně agilní. Vynikající je také přesnost auta. Každý váš impulz okamžitě přenese na vozovku – to je přesně vlastnost které mi chyběla u Octavie RS iV, kterou jsem testoval o týden později.
Onu přesnost ještě podporují výtečné brzdy, které se skvěle dávkují a mají výtečný účinek. Výhodou A3 je také víceprvkové zavěšení zadní nápravy, kterou mají všechny verze modelu od základu – tím se nemůže pochlubit ani Golf ani Octavia. Díky tomu je jízda stabilní i na rozbité silnici, autu neodskakuje zadek na nerovnostech v zatáčkách a nemá takový ten povědomý pocit houpnutí na větších nerovnostech. Snad jediná chyba je sterilnost jízdního projevu. Skoro se mi chce říct přílišná dokonalost. Občas jsem měl pocit, že mě auto vůbec nepotřebuje. Kdyby se sportovní vzhled, posaz a přesnost auta podařila spojit ještě s trochou emocí, šlo by o naprosto špičkové svezení. Takhle jde především o rychlý a efektivní způsob přepravy, který vás moc nestojí.
Audi A3 Limuzína je neobyčejně povedený počin, a z celé čtyřky rozhodně nejdotaženější a nejvyzrálejší produkt. Povedený design kombinuje s výbornými jízdními vlastnostmi, dobrým odhlučněním, a extra spořivým motorem. Tleskám taky odvaze postavit interiér bez dotykových zbytečností. Audi si ale za A3 nechá pořádně zaplatit. Základní litr vyjde na 690 tisíc, s testovaným dieselem v S-Line paketu ale začínáte na 955 tisících, na auto v testu si pak budete muset připravit 1,3 milionu.
Plusy
– Jízdní vlastnosti
– Úsporný motor
– Design
Mínusy
– Málo místa vzadu
– Cena
