Test Aprilia Tuono 660: Zvladatelná minibestie
Aprilia po obrovském úspěchu Tuona V4 1100 musela nakrmit brečící zákazníky, pro které tahle bestie byla prostě moc a kteří se dožadovali alespoň podobné techniky v balíčku určeném pro běžné smrtelníky. Zákonitě tak muselo vzniknout něco, co je vhodnější (lépe řečeno méně brutální) spíš pro standardně pokročilé jezdce nebo pro dámy. Vznikla tak menší sestra Tuono 660. S tak slavným přídomkem se ale nesměla nikde udělat chyba a to se vážně povedlo na jedničku.
Pohled na Tuono 660 jistě ve spoustě zájemců vyvolá smíšené pocity, jestli si vlastně kupují okruhový supersport nebo silničního naháče. Obojí pohled může být správný, ale přece jen je přesnější zaškatulkování do nahatého oddělení. Řídítka jsou klasicky přizvedlá, ale polokapota se kloní ke sportovnímu charakteru. Nízký štítek, který je spíš ozdobou ale zase poukazuje spíše na naháče. Ať tak či tak, Tuono 660 je ve své kategorii rozhodně originálem.
Sportovním dojmem se tváří krásně zpracované a futuristicky vyhlížející moderní osvětlení. Dvě zakřivené linky kolem světel fungují jako denní svícení. Mají ale i druhou funkci a to v případě blikání. To pak rozehrají svojí světelnou show do oranžova. Hlavní světlomety se automaticky rozsvěcují když začíná noční jízda a sáhnete-li hlouběji do kapsy, přisvítí vám za příplatek do zatáčky. Designovou lahůdkou jsou pro mě zdvojené kapoty polokapotáže. Působí nejen masivně a motorku hezky opticky rozšiřují, ale jsou i aerodynamicky funkční.
Posez mi padnul hned na první dobrou. Tuono je skvěle úzké a v první chvíli mi přišlo, že sedím snad na nějaké stopětadváce. Ruce jsou v pohodlné pozici ve které se dá ale i zalehnout nebo sportovat a nezničí vám po pár kilometrech záda. Sedlo není nic co by mě už v první chvíli tlačilo a i s mými dlouhými nohami jsem našel stupačky v pohodlné pozici. Co mi dojem s úzké stavby motorky ještě umocňovalo je velké vybrání spodní části plastové nádrže, do které mi příjemně zapadly kolena.
Tuoní mládě dostalo opravdu skoro to nejlepší co v Aprilii dokážou na mašinu namontovat. Mrzela mě ale nenastavitelná páčka spojky, která modernímu Tuonu trochu kazí makeup, ale co mi na motorce takového typu chybělo nejvíc bylo rychlořazení. Po nastartování se to sice nemusí zdát. Tuono se neprojevuje nijak chrchlavým zvukem vzbuzujícím respekt, ale naopak si jen tak pravidelně poklapává. Ani při průjezdu městem mě zvuk nijak neučaroval. Zátah ve středních otáčkách je sice příjemně hutný a na předjíždění jsem se nemusel nijak moc zaobírat podřazováním, ale spíš jsem se nemohl dočkat až vyjedu za město a vyzkouším Aprilií slibovaný skoro dvoutaktní charakter.
Konečně je to tady. Město uzavřelo své brány a vítá mě prázdná okreska bez semaforů. Tahám za plyn, čekám, čekám, a teď! Vážně je to v ní. Těsně před osmi tisíci otáček se umírněný zvuk změní v řev draka, kterému jste právě pořádně dupnuli na koule. Tuono se doslova zblázní a až do omezovače letí jako šílené. Jeho 70kW motor se štíhlými proporcemi cvičí jako by snad nic nevážilo. O to víc otevřený plyn si dovoluji nechat do prvních, rychle se střídajících zatáček. Na přibrzdění na poslední chvíli mi stačí jen jeden prst. Velmi ostré brzdy toho víc nepotřebují, v poslední chvíli zase pouštím a přidávám. Stačí si jen motor nechat v pásmu nad osmi tisíci otáček a jediné co si teď přeju je, abych hlavně nikoho nedojel a nepřerušil mi tak nekonečnou dávku adrenalinu, která mi kontinuálně teče do žil.
Ovladatelnost je něco, co vám pocit z vytočeného Tuona zvýší dávku x2. Stačí se jen podívat do zatáčky kam přesně chci jet a spolehnout se na absolutní sebejistotu podvozku. Každou vteřinou cítím co podvozek pode mnou dělá. Je učebnicí čitelnosti. Hluboké náklony neberu konce a když tu samou trasu projíždím několikrát tam a zpět s vědomím že je silnice čistá, přistihnu sám sebe, že už je to trochu moc. V zatáčkách kde bych běžně jel tak 80km/h čtu na tachometru tříciferné hodnoty vyšších řádů. Ještě nějakou dobu si chci zajezdit a tak se zase házím do klidu.
Převodovka je doslova super přesná. Rád převodovky srovnávám s Hondou, kterou jsem si za posledních několik let stanovil jako vrchol techniky a dokonalého naladění řadící dráhy a jemnosti. V Aprilii má ale těžkou konkurenci. No konkurenci. Zrovna v případě menšího Tuona se dá dokonce uvažovat jako o novém stupni vítězů. Převodovka je sice na nohu trochu tužší oproti super jemné Hondě, ale její práce mi byla obrovsky sympatická.
Za celou dobu testu jsem nezaznamenal jediné zaškobrtnutí a co mě opravdu velmi mrzelo byla absence quick shifteru, který by k Tuonu seděl jak prdel na hrnec a pozvedl by zábavu s touhle mašinou do absolutního nekonečna. Stejně tak jako při testu Aprilie RS 660, které quick shifterem vybavené bylo. Tam mě právě srovnání s Hondou přišlo nejvíc významné. Rychlořazení od Aprilie totiž fungovalo jak švýcarské hodinky. Během tisíců a tisíců přeřazení ani jednou nezaváhalo, zatímco rychlořazení u Hondy CB1000R se několikrát nepěkně pochlubilo nedořazením, což šlo pro další práci vyřešit jen vymáčknutím spojky.
Aprilia svým modelem Tuono 660 dala světu motorkářů čistou esenci zábavy. Je to přesně ten typ motorky, kterou už po několika málo hodinách začnete ždímat do morku kostí a nemáte obavy z toho, že je to vaše poslední jízda. Zažijete ten pocit, že jste si za svoje peníze užili na 100% to co jste si koupili, stejně tak jako když vylížete talíř do čista s večeří, na které jste si právě pochutnali. Její plnotučná Tuoní sestra je opravdovým masakristickým náčiním pro menší skupinu super zkušených jezdců, ale tady je poměr cena – výkon (utracené peníze – zábava) na absolutní špičce.
Už teď tak trochu závidím novým majitelům, kteří se rozhodnou ji zaparkovat do jejich garáže. Návykové ježdění na Tuonu 660 je skoro nekonečné a zevšednění na sebe bude čekat asi hodně dlouho. Nezničí svého nového majitele výrazným nepohodlím a za cenu necelých 280.000 Kč rozhodně není předraženou továrnou na vyplavení všech starostí z hlavy.
« Test Mercedes-Benz E 400d All-Terrain: Absolutní pohodlí a skvělý diesel Vybíráme spolehlivý motozámek na cesty »
