Autojournal.cz

Expedice Norsko: Škoda Octavia kombi 2.0 TDI

18. 7. 2014 • Škoda, Novinky, Reportáže, Testy, Zajímavosti •

Práce automobilového novináře má spoustu výhod. Dostanete se za volant spousty zajímavých vozidel a na spoustu zajímavých míst, celkem rychle se to ale může přejíst. Zvláště v případě, kdy testujete to samé auto snad už popáté a pokaždé se liší jenom motorem nebo nějakým prvkem výbavy. A pak je tu testovací doba. Auto dostanete v naprosté většině případů na týden a během této krátké doby jej máte co nejlépe poznat a poté své zkušenosti předat čtenářům. A to někdy zkrátka není možné, na řadu tak přicházejí dlouhodobé testy. Nejsme sice z redakcí, které mají k dispozici auto třeba na půl roku nebo déle, i tak ale sem tam nějaká příležitost přistane na našem redakčním parkovišti. Jednou z nich byla i v titulku zmíněná Octavia Kombi s motorem 2.0 TDI, převodovkou DSG a ve vrcholové výbavě Elegance. Byla naše na 14 dní a v plánu bylo naložit jí maximum, co snese. Abych to uvedl na pravou míru, škodovka nám sama od sebe nepůjčila auto s tím, že ho máme někam vzít a pořádně ho provětrat, začalo to trochu jinak.

Před odjezdem

To se takhle sešli tři nadšení fotografové a řekli si, že na severu Evropy je krásná příroda a nebylo by špatné udělat si tam výlet a něco nafotit. Jako cílová destinace byl zvolen ostrůvek Runde na západě Norska se svým slavným hnízdištěm mořských ptáků všeho druhu. A protože jde o cestu dlouhou téměř dva tisíce kilometrů, začal se řešit způsob přepravy. Případné vozidlo muselo být prostorné, pohodlné a pokud možno s nízkou spotřebou. A po eskapádě s minulým výletem, kdy nám po cestě na Balkán po padesáti kilometrech od výjezdu odešla spojka, i spolehlivé a nejlépe co nejnovější. Slovo dalo slovo a díky profesi jednoho z členů výpravy se trochu naslepo zvedl telefon a zavolalo se do tuzemské automobilky. Na druhém konci se ozvalo „…jasně není problém, co byste si přáli?“ a najednou jsme si připadali jako malé děti v cukrárně. „Jednu nabušenou Octavii kombi v dieselu prosím“ zaznělo z naší strany, načež zástupce škodovky odvětil „jak je libo, jaký je termín?“

Takže auto by bylo, jaká tedy bude trasa? Jako nejvhodnější se jevila ta přes Dánsko a z přístavu Frederikshavn trajektem do norského Osla. Plavba trvá minimálně 9 hodin, bude tak dost času se vyspat po náročném přejezdu Německa a Dánska a nabrat síly na další cestu. S itinerářem neměl nikdo problém, bylo tak stanoveno datum objednání trajektu a tím i zbytku výpravu. Cesta do země trollů může začít.

Vyjíždíme

Škoda Octavia Kombi je sice velké auto, kdo ale někdy cestoval s fotografy a plánem nocovat v divočině ve stanech ví, kolik místa bude potřebovat. Moc. Na řadu tak přišla ještě rakev na střechu a do ní všechny spacáky, stany, karimatky atd., však to znáte. Takže máme sbaleno, po cestě ještě nabrat posledního člena výpravy a můžeme razit směr vyspělý severozápad a bohatý sever. Před opuštěním rodné hroudy nás čeká už jenom poslední dotankování do plné za rozumnou cenu a pořádné nahuštění pneumatik po střechu naloženého auta. Dánský přístav je zadán do navigace, ta ukazuje něco přes tisíc kilometrů a dojezd zhruba ve čtyři ráno. Teď jsou asi čtyři odpoledne a vidina celonoční cesty po německých a dánských dálnicích v autě s čumákem namířeným do nebe a aerodynamikou nákladního Boeingu s raketoplánem na střeše nebyla úplně růžová. A už brzo má přijít i první malý kiks.

Poslední benzinka před hranicemi se zemí, kde sídlí majitel automobilky, která k nám byla tak štědrá, je za námi a my se ocitáme… v Polsku. Nic se ale neděje, přejezd je krátký a první německé nápisy už na nás vesele svítí. Prvních pár desítek kilometrů ubíhá bez problému. Maximální povolená rychlost na okreskách 100 km/h je příjemná a sem tam je i kousek rychlostní silnice s maximálkou sto třicet. Ještě před dosažením legendárního autobahnu ale přichází nečekané zdržení. Na monitoru navigace se objeví hláška o ztrátě tlaku v pneumatikách a nemizí ani po zhasnutí o opětovném nastartování motoru. Naštěstí sebou máme kompresor i s manometrem a následné přeměření tlaků ukazuje, že je vše v pořádku. A až poté si řidič uvědomuje, že po každé úpravě nahuštění pneumatik by měl resetovat nastavení kontroly tlaku tlačítkem u ruční brzdy. Následkem toho je vypeskován posádkou a ke cti systému musíme přičíst, že až do konce výpravy s ním už žádné problémy nebyly.

Německá dálnice už potom byla nedaleko a jako uvítání nás na ní čekala její rekonstrukce. Řeší to v podstatě stejně jako my na D1, doprava se svede do dvou, výjimečně do jednoho pruhu s tím, že protisměr je kompletně rozkopaný a čeká na nový povrch. A stejně jako u nás zde nikdo neřeší maximální povolenou rychlost. Většinou byla omezena na 80 km/h, někdy dokonce jenom na 60 a my jsme byli při jejím dodržování ti zaručeně nejpomalejší. Nebýt zúženého levého pruhu, předjížděly by nás dokonce i autobusy. Na obranu domorodců ale musím uvést, že nikdo z nich nejel vyloženě nebezpečně a málokdy v těchto úsecích překročili stovku, u nás jsou k vidění rozhodně větší extrémy.  Kolony jsme také téměř nepotkali, pravidlo zipu zkrátka umí zázraky. V ucpanějších úsecích se také výborně osvědčil adaptivní tempomat, zvláště ve spojení s automatickou převodovkou. Bezpečné udržování vzdálenosti od auta před vámi, krizové brzdění i úplné zastavení mu nedělá problémy. Na rozdíl od systémů konkurence si bez problémů poradil i s výkyvy počasí a za celou cestu nezklamal. Občas měl pouze tendenci škubnout autem. Stávalo se to tak jednou za 300 kilometrů, jakoby se vám před čidlem mihla nějaká překážka, nikdy to ale nepředstavovalo nějaký problém. Intenzita by se dala přirovnat k prudšímu podřazení automatické převodovky. S největší pravděpodobností jde o chybu v softwaru nebo chybné data od senzoru. Posádka si za celou dobu ničeho nevšimla, zaznamenal to pouze řidič a to snad mluví za vše.

Cesta přes Německo jinak probíhala bez větších problémů. Naprostou většinu času bylo na tempomatu nastavených 120 km/h a kombinovaná spotřeba se držela okolo šesti litrů. Jelikož jsme jeli přes noc, byl provoz naprosto minimální a plynulý. Noční cesta měla ještě jedno specifikum spojené se zvoleným směrem a aktuálním obdobím. Díky směřování na sever a blížícímu se letnímu slunovratu bylo ještě kolem půlnoci kousek před dánskými hranicemi vidět na obzoru rudou barvu zapadajícího slunce. Nakonec přece jenom zapadlo úplně, to jsme ale ještě netušili, že vidíme poslední západ slunce na hodně dlouhou dobu.

Překročení hranic do Dánska proběhlo v podstatě bez povšimnutí, pouze navigace vydala hlášení o jiných rychlostních limitech a nové zemi. Placatý ráj karavanů nemá moc co nabídnout ohledně panoramat a maximálních 110 km/h na dálnici je taky pěkná otrava. Naštěstí nejde o moc velké impérium a po několika málo hodinách jsme spolu s vycházejícím sluncem viděli i první záblesky moře. Vidina pohodlné kajuty na obří lodi zvedla náladu na palubě Octavie. Po vytouženém dosažení přístavu, dalším (už třetím) dotankování a vyfocením auta před vedle čerpací stanice stojícím dealerstvím Škoda Auto přišlo na řadu hledání správné fronty pro nalodění auta.

Naštěstí byla v celém přístavu pouze jedna a navíc čítala jenom čtyři auta. To se však začalo rychle měnit a po příjezdu dvou trajektů bylo najednou všude okolo neuvěřitelně živo. Karavany, obytňáky, naložené kombíky a kamiony z celé Evropy se sjely na jedno malé místo a všichni si začali neuvěřitelně zavazet. Po projetí check-inem a zařazení se do správné fronty (každá kategorie vozidel má tu svou, záleží na délce a výšce vozidla a podle toho se pak rozdělí na správná místa v útrobách lodi) už zbývalo jen čekat na signál k nalodění. Na tomto místě bych ještě rád zmínil pohodlnost sedadel v nové Octavii. V našem testovacím kuse nás rozmazlovalo polstrování v kombinaci Alcantara/kůže a elektrické nastavení u předních sedadel. Více jak 1000 kilometrů v kuse samozřejmě na vašich zádech poznáte, zvládli jsme to ale naprosto v pohodě. Místa vepředu i vzadu je naprostý dostatek, stísněnost předchozích generací je tak nadobro pryč. S novou Octavií se opravdu nemusíte bát velmi dlouhých cest, cestující vpředu i vzadu si na nic podstatného stěžovat nebudou.

Norsko

Ze spánku nás lodní rozhlas vytrhnul už dvě hodiny před příjezdem do Osla. Tou dobou už ale naše loď naštěstí byla v norských vodách a všude okolo bylo spousta věcí k pozorování. A taky hromada dotěrných racků, kteří posloužili jako vítaná kratochvíle pro fotografy. Stačilo pár drobků z oschlého chleba původně určeného jako doplněk k řízkům, najít vhodné místo na lodi a pak už jenom házet a sledovat, jak se racci mezi sebou perou o každé sousto. Když chleba došel a racci zjistili, že z nás už nic nevypadne, bylo načase přesunout se do podpalubí. Kapitán totiž zahlásil blížící se přístav a s tím spojené vylodění.

To proběhlo překvapivě rychle a bez problémů, celníci nás nechali projet bez kontroly a po opuštění brány přístavu nás konečně přivítalo chladivé a divoké Norsko. Celý přístav v Oslu a jeho okolí je momentálně v rekonstrukci, mapové podklady v navigaci tak nebyly příliš k užitku. Naštěstí nám zbyly poslední zbytky zdravého rozumu a prostorové orientace, žádaný směr jsme tak našli snad na druhý pokus. A zhruba po dvou stech metrech také přišel úkaz, který je ve zbytku Evropy poměrně vzácný – Tesla Model S. Byla stříbrná a sloužila jako taxikářská drožka. A kousek za ní Nissan Leaf následovaný Toyotou Prius. Norové mají hybridy a elektromobily rádi.

Není ani divu. Schválně se zkuste podívat na norské stránky automobilek. Běžná auta jsou tak o šest set až osm set tisíc korun dražší než v ČR. Můžou za to masivní daně a jiné poplatky mající za úkol odradit vás od nákupu neekologických automobilů. Naopak právě zmíněné vozy využívající nějakým způsobem baterie k pohonu mají na daních velkou úlevu. A jelikož mají Norové poměrně vysoké platy a velmi drahý benzín (přes 50 Kč za litr), alternativními pohony se to tu jenom hemží. Tesla zde opravdu stojí téměř na každém rohu a konkrétně v této zemi mají elektromobily ještě větší smysl než jinde. Norsko totiž vyrábí naprostou většinu elektrického proudu z vodních elektráren (až 98 %), nabíjení ze zásuvek a provoz elektromobilů je tak opravdu ekologický. Té elektřiny mají ve skutečnosti tolik, že si v zimě mohou dovolit vyhřívat některé chodníky na ulici.

Rádi mají ale také auta z úplně opačného spektra. V neuvěřitelné oblibě jsou zde americké vozy dvacátého století všech myslitelných druhů. Potkáte zde všech od hot-rodů, přes muscle cars let šedesátých až po obří SUV příznačná pro léta devadesátá. Navíc jsme měli štěstí na datum, chvíli po našem odjezdu se zde totiž konal jeden z největších srazů amerik v Evropě, množství bublajících V8 na silnicích tak bylo ještě umocněno.

Obrovskou výhodou při cestování po Norsku je značně přívětivá politika místních zákonodárců a ochránců přírody k turistům. Je zde povoleno kempovat naprosto kdekoliv, samozřejmě až na pár výjimek. Některými z nich jsou například vojenské prostory, vyhrazená místa v národních parcích v určitá data a soukromé pozemky bez souhlasu majitelů na více než jednu noc. Také byste se neměli zdržovat u soukromých domů blíže než 200 metrů. Jinak si ale můžete ustlat v přírodě opravdu kdekoliv vás napadne, a my toho samozřejmě využívali. Nutno ale podotknout, že v tuto roční dobu ještě stále bývá takto na severu místy opravdu zima, zvláště ve vyšších polohách. Jednu nebo dvě noci nám dokonce mrzlo, to jsme se ale pohybovali v nadmořských výškách okolo tisíce metrů. A voda na koupání ještě taky není, v horských tůňkách na vás navíc čekají nepříjemné bakterie způsobující nepěkné střevní problémy, vodu na pití tak berte jenom z tekoucí řeky.

Spaní v Norsku v toto období je vůbec zajímavou činností. Strávili jsme zde letní slunovrat a nejdelší den v roce, spolu s polárním dnem tak šlo pro středoevropany o nezvyklou situaci. Za celý den totiž v podstatě nezapadlo slunce. Pouze se kolem půlnoci trochu sešeřilo, jak slunce zašlo mírně pod obzor. Po jedné nebo dvou hodinách ale opět vyšlo nahoru a nastalo ráno. Když se o půl druhé ráno probudíte ve stanu a všude kolem je světlo, dokáže vás to nepěkně zmást. Další úplnou tmu jsme zažili až po příjezdu domů a bylo to opravdové požehnání.

S Octavií jsme na norských silnicích zvolili defenzivní taktiku, jinak to ani moc nešlo. V zimě jsou zde totiž povoleny pneumatiky s hřeby a místní okresní silnice tak podle toho někdy vypadají. A i když jsou jindy v perfektním stavu, přes řídce osídlené oblasti je stejně většinou maximální rychlost omezena na 60 km/h. Spolu s dálnicí dovolující maximálně stovku se tak spotřeba pohybovala okolo pěti litrů. A kvůli naftě za 50 korun nás delší časy přejezdů ani moc netrápily. I zde jsme byli na dálnicích a rychlostních silnicích skoro brzdou provozu a suverénně ti nejpomalejší i přes dodržování a udržování maximální povolené rychlosti, nepředjížděli nás jenom němečtí důchodci v obytných vozech. Malá tolerance k rychlostním limitům je ale lidsky pochopitelná, všechny měřené úseky jsou poctivě označeny cedulí a policistu s radarem jsme za celou cestu nepotkali. Ruce zákona byl vůbec problém spatřit, nebýt dvou služebních vozů s nápisem POLITI, mysleli bychom si, že je zde snad ani nevedou.

Po několika dnech spaní v divočině přišla opět civilizace v podobě kempu na cílovém ostrově Runde. On je to spíš ostrůvek s několika málo stovkami obyvatel živících se převážně rybolovem a turismem. Jediný kemp sloužil poměrně početné skupině turistů z celého světa, naprostou většinu ale tvořily Němci a Dánové. Na opačném konci ostrova je ono slavné hnízdiště papuchalků a to byla také první destinace, na kterou naše výprava zamířila. Pár fotek mořských papoušků se povaluje někde tady okolo a já jenom dodám, že jenom kvůli nim se sem opravdu vyplatí přijet. Spolu s nimi zde hnízdí také pár Orla mořského a spousta dalších druhů ptáků, které mi jako laikovi nezůstaly v paměti.

Škoda Octavia měla tou dobou na tachometru téměř přesně ujetých 2000 kilometrů od startu z ČR. Interiér už nesl známky pobytu čtyř lidí po dobu několika dní v kuse, jinak ale vše fungovalo tak jak mělo. Po cestě jsme zvládli udělat několik různých fotozastávek včetně jedné v horách s cílem zachytit auto v pohybu. Šlo o nádhernou cestu s minimem provozu a divokými sceneriemi, přesně jako z katalogu výrobce.

Cesta domů

Po třech dnech na Runde byl čas začít se pomalu přesouvat zpět do Osla a pak trajektem dále na jih. Znamenalo to strávit ještě jednu noc v přírodě a rozdělit si tak dlouho cestu do přístavu na dvě poloviny. V sobotu v podvečer už opět stojíme v Oslu a čekáme na trajekt. Trochu nás ještě vyděsí pirátská vlajka vyvěšená na zádi, vše ale proběhlo bez problémů a druhý den ráno už vyhlížíme dánský přístav.

Celé Dánské Království projíždíme téměř bezmyšlenkovitě. Kousek po překročení hranic zastavujeme na benzínce v Německu a bereme plnou nádrž, už ani pořádně nevíme kolikátou. U našich západních sousedů navíc chytáme začínající letní sezónu a na silnicích je to znát. Spousta kolon a zacpaný Berlín přidávají pár hodin k původně zamýšlenému plánu, nakonec to ale není taková tragédie.

Českou Republiku vítáme s větším nadšením než bychom čekali. Na benzínce kupujeme bagetu a chrochtáme si nad nízkými cenami všeho okolo. Přeci jenom norská bageta s pitím za 350 Kč není pro českého turistu žádná láce. Shodujeme se na tom, že to tady opravdu není špatné místo k životu a nasedáme k posledním pár kilometrům, co nám zbývají domů.

Po vysazení většiny posádky ve Dvoře Králové už zbývá autorovi tohoto článku domů jenom něco málo přes 200 kilometrů. Je chvíli před půlnocí a poprvé za celou dobu má možnost zkusit si Octavii prázdnou a s plným potenciálem. Kombinace nejvýkonnějšího dieselu a automatu DSG je na lehký kombík (zhruba 1350 Kg i s řidičem) naprosto dostačující a překročit rychlostní limit není žádný problém. To vše při kombinované spotřebě do šesti litrů i při velmi svižné jízdě.

Je pondělí jedna hodina ráno a výlet do Norska je u konce. Za celou cestu jsme najeli 4088 kilometrů s průměrnou spotřebou 5,7 l/100 km a v plném obsazení čtyřmi lidmi napakovaní až po střechu. Octavia nás odvezla bez problémů tam i zpět s minimálními náklady a v pohodlí o třídu větších vozů. Navigační systém neměl s celou cestou těžší práci a vždy nás dovedl až do cíle, i když občas záludnými kouty. Adaptivní tempomat a automatická převodovka tvoří naprosto perfektní dvojici a na dlouhé cesty už to snad ani pohodlněji nejde. Do obřího kufru se toho vešlo nakonec víc, než jsme čekali a další drobnosti pobrali praktické odkládací prostory v interiéru. Jedinou pihou na kráse je snad jenom cena, se vší tou výbavou vyšla naše Octavia Kombi 2.0 TDI DSG Elegance na více než milion. Ale na palubě rozhodně vidíte, za co platíte.

Za fotky děkujeme Lukáši Pavlačíkovi

Plusy

• Praktičnost
• Úsporný motor
• Převodovka
• Adaptivní tempomat
• Zpracování interiéru

Mínusy

• Vyšší cena
• Při prázdném voze tvrdší podvozek

 

Technické údaje

Motor:
Typ motoru:	přeplňovaný vznětový
Válce / ventily:	4 / 4
Zdvihový objem (ccm):	1968
Nejvyšší výkon (kW / ot/min):	110 / 3500 – 4000
Nejvyšší toč. moment (Nm / ot/min):	320 / 1750 – 3000
Provozní vlastnosti:
Maximální rychlost (km/h):	213
Zrychlení 0 – 100 km/h (s):	8,7
Spotřeba-město/mimo/kombi (l/100 km):	5,8 / 4,3 / 4,8
Emise CO2:	119
Rozměry a hmotnosti:
Zavaz. prostor – sedadla/sklopena (l):	588 / 1718
Objem nádrže (l):	50
Pohotovostní hm. / nosnost (kg):	1362 / 638
Rozměr pneu:	205/55 R 16

.

« Nový Smart ForTwo a ForFour odhalen [video] BMW představilo M235i Track Edition »