S Adamem Čečákem z Pražské energetiky o obtížích při budování dobíjecí infrastruktury v Česku, o dohánění Německa i o budoucnosti elektromobility
Elektromobilů v Česku v poslední době poměrně rychle přibývá. Zájem o bezemisní vozidla s elektrickým pohonem budou navíc ještě urychlovat relativně štědré dotační tituly, které nově stát nabízí firmám. Vzrůstající počet elektrických aut na českých silnicích ale logicky zvyšuje nároky na síť dobíjecích stanic. Jaké podmínky pro dobíjení mají teď řidiči v Česku? Co výstavbu brzdí? A proč je elektromobilita někým milovaná a někým téměř nenáviděná? Ptali jsme se Adama Čečáka, který se profesně specializuje na rozvoj dobíjecí infrastruktury v Pražské energetice (PRE).
Adame, co přesně máte na starosti v Pražské energetice?
Jsem zodpovědný za oddělení realizace projektů elektromobility. Staráme se primárně o výstavbu veřejných i neveřejných dobíjecích stanic, ale také o domácí dobíjecí stanice. Výstavbou naše práce ale nekončí – všechny tyto stanice, které jsme po celém Česku dosud vybudovali, totiž také provozujeme, a to zahrnuje další práci, například servis.
Počet bateriových aut v Česku v posledních letech vzrostl. Nyní jich v Česku jezdí zhruba 24 tisíc a jejich počet každým dnem roste. Stát nyní navíc firmám nabízí celkem zajímavé dotace při nákupu elektrických aut. Bude pro všechna tato auta dostatek dobíjecích stanic?
Jsme přesvědčeni, že ano. Utilizace dobíjecích stanic v naší síti PRE POINT, která označuje procento času, kdy jsou stanice využívány k nabíjení elektrických vozidel, se pohybuje okolo 6 %. Je to zatím méně, než jsme očekávali. Představuje to ale nějakých zhruba sedm aut na jeden dobíjecí bod, a z toho usuzujeme, že co do počtu stanic máme poměrně slušnou rezervu. Ten vámi zmiňovaný nárůst nás navíc neustále tlačí k dalšímu rozvoji naší sítě – i proto jsme jen za první kvartál letošního roku navýšili počet našich dobíjecích stanic meziročně o 33 procent, tedy z 512 stanic na 675. Počet dobíjecích bodů jsme zvýšili z 806 na 1121. I díky tomu mohu říct, že dobíjecích stanic je a bude dostatek.
I přes to, začali jsme s budováním dobíjecí infrastruktury v Česku včas? Jak si vedeme třeba s porovnáním s Německem nebo Rakouskem? Zaznamenávám obavy, že řidiči nebudou mít svá nová elektrická auta, kde dobíjet…
Já myslím, že elektromobilita přišla do Česka ještě relativně včas. Podle našich odborných průzkumů sice vykazujeme určité zpoždění za vámi zmíněnými státy. Třeba v porovnání s Německem jsme přibližně 3–5 let pozadu, nicméně toto zpoždění se nám v poslední době daří poměrně slušně dohánět a prozatím nízký počet aktivních elektromobilů nám dává čas to dohnat. Takže pokud dnes někdo říká, že si nepořídí elektromobil, protože by ho neměl kde dobíjet, tak se jeho tvrzení podle mého nezakládá na reálných datech. Ty časy, kdy měly elektromobily dojezd nějakých 100 kilometrů a pak je bylo nutné dobít, jsou už za námi. V dnešní době vyráběná elektroauta ujedou na jedno nabití klidně 300 – 600 kilometrů. K vámi zmíněným obavám tak podle nás rozhodně není důvod.
Pro řidiče elektroaut je podstatná i rychlost, jakou můžou svá auta dobíjet. Tu určuje vámi použitá technologie. Zaznamenal jsem, že Pražská energetika u některých dobíjecích stanic rychlost dobíjení navyšovala. Budete v tom pokračovat?
Ano. Naše dobíjecí síť PRE POINT je od začátku konfigurovaná tak, abychom dokázali u jednotlivých dobíječek poměrně snadno a rychle navýšit rychlost dobíjení alespoň na 150 kW. Posilovat budeme primárně ty dobíječky, u kterých vidíme, že jsou častěji využívané. Také se nám v letošním roce podařilo využít Operačního programu Doprava III, který spustilo Ministerstvo dopravy, což nám umožní zafinancovat další poměrně rozsáhlou výstavbu nových dobíjecích stanic po celém Česku v následujících letech.
Proč až v příštím roce? Narážím na to, že například na Facebooku a dalších sociálních sítích se lidé poměrně často ptají, proč u nás není už teď dobíjecích stanic více a proč jejich počet neroste rychleji. Jak náročné je postavit dobíjecí stanici?
Bohužel velmi náročné. Vše začíná už vyjednáváním s majitelem pozemku a nastavením obchodních podmínek. Ti kritici, o kterých mluvíte, často neberou v úvahu například skutečnost, že pozemek, příkladem může být nějaké místo poblíž dálnice, nemusí být v daný moment dostupný pro pronájem nebo odkup. To je první problém. A až po vyřízení těchto právních otázek přichází na řadu technická realizace – až tehdy řešíte věci typu, kolik stanic postavíme, jaký budou mít výkon nebo jestli takové stanice pojme distribuční síť, aniž by ji to nepřiměřeně zatížilo apod.
O jak dlouhém čase se tedy bavíme? Předpokládám také, že čím rychlejší dobíječka, tím dražší…
Je to projekt od projektu. Jedna dobíjecí stanice o výkonu 75–150 kW nás může finančně vyjít kolem jednoho milionu korun. Jenže při výstavbě více stanic se investice zvyšuje a nesmíme zapomenout na náklady spojené s projekční činností a stavebními pracemi. Celkové náklady na jednu stanici se tak mohou vyšplhat klidně na dva až tři miliony korun.
A ta doba…
Řekl bych, že v PRE se nám obvykle podaří vybudovat dobíjecí stanici – v opravdu ideálním případě – za rok. S ohledem na zmíněné problémy to ale zpravidla trvá o něco déle. Máme bohužel i projekty, které trvají čtyři až pět let.
Co je nejvíce zpožďuje?
Značnou roli hraje legislativa. Musíme projít relativně zdlouhavým procesem kvůli stavebnímu povolení, přičemž v Praze potřebujeme souhlas třeba až od 80 zúčastněných stran. A pokud někdo z nich nesouhlasí, musíme vést další jednání, což celý proces prodlužuje. V menších městech nebo mimo památkové zóny to bývá naštěstí jednodušší. U dálnic zase narážíme na problémy s připojovacími body, protože odpočívadla bývají často napojena na slabé kabely, nebo jsou připojena na pozemcích, které už nevlastní stát, ale soukromníci.
Jak vidíme, tak výstavba infrastruktury je dost náročný, a především velice drahý proces. Což rádi zmiňují i zarytí odpůrci elektromobility. Znovu se odkazuji na sociální sítě, kde kolují videa, která elektrická auta nebo dobíjecí stanice označují dokonce za nebezpečné… Co si o tom myslíte?
Samozřejmě, že určité riziko nehody se eliminovat úplně nedá. Ale například elektrické dobíječky, které my navrhujeme a stavíme, podléhají opravdu velmi přísným normám a povolením. Rozumím vlastně i lidem, že mají možná až jakýsi strach, protože elektromobilita je pro nás všechny opravdu svým způsobem něco zcela nového. Osobně si ale myslím, že jako u všeho nového je důležité, aby si lidé elektromobilitu sami vyzkoušeli, zvykli si na ni a třeba ji zkusili přijmout jako běžnou součást moderní bezemisní dopravy.
Vy sám elektromobilem jezdíte? Jakou budoucnost v elektromobilitě spatřujete?
Ano, jezdím Volkswagenem ID.3 a jsem s tím autem neuvěřitelně spokojený. Elektromobily řídím přes pět let, zažil jsem všechny, řekněme, vývojové fáze této technologie, od modelů s menším dojezdem až po ta dnešní moderní auta. Například jsem se před pár lety účastnil jednoho asi 700kilometrového závodu kolem České republiky, který jsem absolvoval s Nissanem Leaf, což byla poměrně legrace, protože, jak mnozí vědí, tohle elektrické auto mělo opravdu dost žalostný dojezd. Nicméně věřím, že rozmach elektromobility bude nadále pokračovat. Jasně, jako každý rozvíjející se sektor, i elektromobilita čelí a bude čelit výzvám, ale trend nyní jednoznačně směřuje k dalšímu nárůstu elektromobilů, což koneckonců pomalu vidíme už i na našich silnicích.
« Test Volkswagen Amarok 3.0 V6 Aventura Tyto značky mají v Česku nejvyšší počet najetých kilometrů. Vítěz vás možná překvapí »
