Řídili jsme závodní speciál BMW 1 Challenge!
Některé okamžiky si člověk pamatuje až do své smrti, jiné by nejraději zapomenul hned. Mezi ty největší zážitky se rozhodně řadí možnost řídit závodní speciál zcela sám na okruhu mezi ostatními závoďáky. Na toto opravdu nelze zapomenout nikdy!
Je úterý, klasický nudný začátek týdne, otevírám poštu a přehrabuji se v tunách spamu a v tom si všímám nabídky na možnost, ehmmm, řídit závodní BMW 130 Challenge. Takové zprávy opravdu nechodí každý den, odpovídám a sjednávám přesný termín a podmínky. Poté již jen odpočítávám každou minutu, vteřinu… Noci jsou probdělé a já najíždím brněnský okruh s jedničkou alespoň virtuálně. BMW 1 Challenge je postaveno na vozu BMW 130i s třílitrovým řadovým šestiválcem a s údivem zjišťuji dvě klíčové vlastnosti: výkon necelých 300 koní a váha okolo tuny! Tyto parametry slibují opravdu nevšední jízdní zážitek! Takové drobnosti jako LSD (samosvorný diferenciál) a veškeré klasické závodní úpravy motoru a převodovky přehlížím. Čekání končí, je čtvrtek ráno a já i s dalšími členy redakce vyjíždím směr Brno. Počasí nám však zrovna nepřeje, lije a teplota je okolo deseti stupňů – opravdu ideální podmínky pro vůbec první zkušenost se závodním autem. Během cesty se však počasí lepší a alespoň přestává pršet. Přijíždíme na okruh, nervozita začíná gradovat, ale zároveň pociťuji obrovskou nedočkavost a svědění v rukou. Při pohledu na paddocky vidím garáž a v ní nádherné zadečky malých bavorských střel. V tom okamžiku by se ve mě asi těžko někdo krve dořezal.
Jdu se seznámit s týmem a převzít konkretní informace o jízdách. Celé osazenstvo týmu Vekra Racing Team je velmi příjemné a ochotné. Vekra racing team vznikl začátkem roku 2006, aby mohl být později zapsán jako soutěžící do prestižního okruhového seriálu Česká pojišťovna Škoda Octavia cup. Název týmu určila spolupráce s hlavním partnerem, společností Vekra, patřící k předním výrobcům oken a dveří. Tým založil jezdec a manažer týmu, Petr Fulín, který je zároveň 100% vlastníkem. Týmový inženýr p. Miroslav Budík mě seznamuje s členy týmu a sděluje zásadní informace. Moje jízda bude trvat přesně hodinu, což je zhruba 25 kol a docela zátěž na udržení koncentrace. Poté mám hodinu čas, má jízda začíná o půl jedné. Kochám se tedy speciály všech možných tříd, které se již prohánějí po okruhu, neuvěřitelná je zejména závodní Zonda, která mi způsobuje svým řevem bolest v uších. Jeden z techniků na mě volá a ukazuje na monitoru jedničkové BMW mimo trať zapadlé v kacírku, vyjíždí pro něj odtahovka a já si začínám uvědomovat vážnost své situace. Na okruhu sice 130 Challenge patří mezi středně rychlá auta, ale to nic nemění na tom, že pro normálního smrtelníka je výkon prostě neuvěřitelný. Kluk, co jej jeli vytáhnout z kacírku ,tam skončil po první zatáčce… Poté už jen radši sedím v paddocku v salónku týmu a kochám se nepřehlédnutelným pozadím vnadné blondýny lascivně se opírající v uplé kombinéze o kapotu žluté Corvetty, ehnnnm, ideální způsob koncentrace před usednutím do kokpitu, zejména když vám další sličné blonďaté slečny připravují kafe a v předklonu jej servírují…
Technik stáje Vekra Racing si mě a kolegu, který pojede na sedadle spolujezdce, volá do paddocku a vysvětluje nám, že během pár minut se vrátí vůz do boxu a my se musíme během deseti minut převléct do závodní kombinézy a seznámit se s vozem. Naštěstí je v paddocku zrovna jeden nevyužitý speciál, technik mě žene dovnitř a vysvětluje, co a jak. Zní to asi takto: “Řídil jste někdy zadokolku? Dost se to přetáčí i při lehké noze, je to přemotorované, jo a tady je hasičák, ten nefunguje tak prosím nebourejte!” Lehce trnu a říkám si OK. Poté mi ještě něco málo poví o základních ovládacích prvcích a v tom přijíždí náš speciál a parkuje do boxu. Jdeme se s parťákem převléct, všímám si jeho pobledlé barvy a poté, připraveni, se suverénním výrazem, že o nic nejde, nastupujeme do kokpitu vozu. Překonat ochranný rám vyžaduje minimálně průměrnou zdatnost v ohebnosti. Technik nás poutá do závodních pásů, nasazuji si rukavice, helmu, mrkám na kolegu a zavírám dveře.
Prvním krokem je nahodit palivové pumpy, přepínám spouštěč, vyřazuji, mačkám spojku a tlačítko start. Motor se bleskově probudí a začne vydávat velmi agresivní hlasitý zvuk. Teď již není čas na nervozitu a pochybnosti, rozjíždím se a pomalu jedu kolem boxů k semaforu, který je poslední bránou do velkého světa okruhu. Se zařazenou dvojkou najíždím na trať a plně seznamuji plynový pedál s podlahou. To, co následuje mě vyráží dech – obrovská rána do zad, řev, vybočení zadku a neskutečná akcelerace, řadím za tři a přichází první zatáčka, auto se zakusuje, stále mám na mysli, že pneumatiky se musí nejprve zahřát, takže netlačím vůz na limit. Na výjezdu z první táhlé zatáčky na trojku akceleruji a cítím, jak Jednička přechází do driftu, kontra, čtverka, rychloměr ukazuje 180 během několika málo vteřin, poprve přichází ostřejší zatáčka, brzdím a jsem v šoku s jakou razancí auto deceleruje. Do morku kostí cítím, co dělá podvozek a kde jsou přední kola. Kontra přichází ještě před samotným smykem a já si to neskutečně užívám. Volant se mi snaží utrhnout ruce, ale jeho přesnost a cit je perfektní. Ve druhém kole začínám přitlačovat a hledat limit auta. Technické protáhlé zatáčky projíždím přes obrubníky v rychlostech kolem 150 občas i více, neskutečné. Výjezd a plný plyn se rovná drift v rychlostech kolem 180. Nikdy jsem si nemyslel, že něco takového zažiji, natož, že to s přehledem zvládnu.
Okruh je mokrý, máme k tomu ale adekvátní obutí, jenže postupně se ukazuje sluníčko a trať zlehka osychá a mokré pneumatiky přestávají fungovat. Auto se stává více přetáčivým, ale dá se zvládat. Každé kolo se postupně zrychluji a zvykám si na vlastnosti závodního auta, které jsou naprosto někde jinde než u normálního silničního vozu. Přichází první chybička a roztáčíme se v hodinách důsledkem odlehčení zádě při akceleraci přes horizont. Naštěstí zůstáváme na trati a pokračujeme bez velkého zdržení dále. V kokpitu se začíná dělat slušné vedro a působící síly ve všech směrech jsou i přes skvělé sedadla náročné na výdrž. V tom ve zpětném zrcátku spatřuji černý obrys a najednou se před námi objevuje Zonda, která podřazuje a za strašného řevu nás osmahne snad metrovým plamenem z výfuku. Za ní následuje Ferrari 360 GT2 a několik vozů DTM. Těžko popsat, jaký je to pocit být na trati s takovou společností. Je to prostě sen. Po chvíli se před námi v zatáčce do hodin přetáčí cupové Porsche GT3 a já jdu silně na brzdy a uhýbám mu, Porsche končí mimo trať.
Mířím do boxu, kde mi auto přezují na klasický slick. Okruh už je suchý úplně a na gumách pro mokrý povrch by to byla sebevražda dále pokračovat. Po přezutí se opět vracím na okruh a začínám přitlačovat a eliminovat podobně rychlá auta na okruhu. Prohání se tu také dvě Ferrari 430 Challenge týmu Flex Motorsport, první z nich potkávám ve druhé zatáčce od cíle mimo okruh v kacírku (viz. video). Vůz na slickách a suchém teplém okruhu drží naprosto nevídaně a urvat ho je téměř nemožné, než přejde do driftu, začne se zvláštně pohupovat a tak dá najevo, že tady končí limit adheze. Poté však stačí jeden pohyb zápěstím a je srovnáno. Tlačím jedničku na úplný limit, snažím se dodržovat ideální stopu a bojuji zejména s vozy Porsche, které jsou všude kolem mě. Zjišťuji, že na rovinkách mi ujíždějí (ne o moc na to, že mají asi o 200 koní víc), ale jakmile se musí brzdit a přijde zatáčka, tak se sklopenýma ušima pouští uřvané BMW před sebe bez jediné šance na odplatu… dokud tedy nepřijde dlouhá rovinka. V Mostě by neměli šanci nikde!
Jelikož je táto Jednička na kost odlehčená, je třeba si hlídat přetáčivost, protože na zadní nápravu nic netlačí, vše lehce zachraňuje zadní přítlačné křídlo, ale i tak je auto brutálně přetáčivé. Užívám si tedy dokonalých jízdních vlastností, tlačím Jedničku přes obrubníky a snažím se pojet vše, co se dostane do cesty. V poslední sekci okruhu potkávám po několika kolech černé Porsche Caymann S, které je zřejmě poladěné a tak se zuby nehty snaží ujet, daří se mu to přes cílovou rovinku, první zatáčku, pak se naštvávám a do následujícího esíčka, kde se brzdí asi ze 200 kilometrové rychlosti, předjíždím Porsche na brzdy. Jednička má co dělat, aby se vešla do zatáčky a přechází do smyku, takže nakonec předjíždím Caymanna ladným bokem, snad z toho nemá velké trauma. Další kolo nás stahují do boxů, v poslední zatáčce boura ono Ferrari, které jsme po druhém nájezdu na okruh viděli mimo trať.
Zbývá nám pár dalších kol do konce naší jízdy, spolujezdec je již klidný a vypadá, že mi začal dokonce věřit. Užívám si snových vlastností vozu a nakládám závodní Jedničce pořádnou nálož. V poslední zatáčce před cílovou rovinkou stojí náš fotograf a redaktor, tak si říkám, že něco předvedu. Zatáčku projíždím na trojku v omezovači a na výjezdu rychle přeřazuji o stupeň výše, zadní kola se i ve 160 kilometrové rychlosti protočí a auto přechází do opravdu rychlého driftu. Z kokpitu to vypadá, že nabereme zeď dělící pitlane od tratě, ale vše se zvládá a efektně letíme cílovou rovinkou. Kolegové pak tento kousek po jízdě chválí. Poslední kolo na trati, která je již téměř suchá a naše pneumatiky před svou smrtí, se nese v duchu přetáčivých průjezdů. Vidím traťové komisaře, kteří mavají vlaječkou BOX a vím, že se blíží konec. Pomalu odbočuji do paddocku, vychutnávám si meziplyn a zajíždím do týmového paddocku číslo 10. Mechanici již čekají, zhasínám motor a oni nás tlačí do garáže. Intuitivně se odpoutávám, sundávám helmu a akrobaticky vystupuji z vozu. Cítím euforii, naše těla jsou nalité adrenalinem a snažím se okamžitě kolegům sdělit zážitky. Mechaniky upozorňuji, že je třeba přezout na suché slicky. Děláme pár fotek a jdeme se převléct do civilu. Naše nezapomenutelná chvíle, největší životní zážitek a živý splněný sen končí…
Procházím se paddockama a vím, že v rámci seriových BMW již nebudu řídit lepší a silnější auto. Vedle této Jedničky je jakákoli M3, M5 a M6 pouhý odvar a vůbec jakýkoli silniční supersport, kromě hardcore jakým je Zonda či Enzo vám nemůže nabídnout stejný zážitek. Můžete si myslet, že přeháním, ale závodní auto je prostě zcela odlišná dimenze. Dnešní sportovní automobily jsou stavěné tak, aby je uřídil každý, kdo na ně má peníze. Existuje už jen velmi málo pravých supersportů, ze kterých jde respekt a může do nich sednout jen zkušený řidič. Loučíme se s týmem Vekra Racing a pomalu vyrážíme z okruhu pryč. Byla to ohromná zkušenost a i teď, téměř týden po akci, kdy píšu tento článek, se občas zasním a vrátím se za volant závodní 130 Challenge. Stále cítím tu zvláštní auru závodního kokpitu, nízkého posazu a mizerného výhledu z vozu. Volant končil zhruba ve výšce mé brady a to měřím 186 centimetrů. Euforie se mě drží docela dlouho, když jí střídá pocit, že nutně potřebuji závodní auto. Ve stáji s námi však byla i M3 Challenge a ta by v rámci BMW závoďáků tento zážitek zajisté trumfla. Snad někdy příště…
« Kia odhaluje nový koncept crossoveru Mini Coupé a Roadster nahradí zbrusu nový sporťák! »
