Jaguar E-Type
Jestliže jsme se bavili o překrásné Lamborghini Miura, jedné z velkých konkurentů Ferrari, neměli bychom zapomenout na britského „šlechtice“ s kočkovitou šelmou ve znaku, který letos oslavuje již své 50. narozeniny. Jaguar E-Type předčil všechna očekávání a stal se plnohodnotnou konkurencí pro stávající „krále“ sportovních vozů GT.
Je březen roku 1961 a Sir William Lyons odhaluje na Ženevské Motor Show nové dítě Jaguaru. Strategie byla jednoduchá. Na ryze sportovní podvozek nakreslit skutečně překrásnou karoserii, což se podařilo stoprocentně naplnit. Tohoto nelehkého úkolu se ujal Malcolm Sayer, který dokonale skloubil aerodynamiku s neuvěřitelným citem pro krásu. Přitom sám sebe odmítal nazývat designérem, vždyť byl leteckým aerodynamikem. Říkal, že E-Type navrhl „matematicky“. S jednoduchými a přitom nesmírně elegantními tvary s neobvykle dlouhou přídí (kapota má přes dva metry) však dokázal E-Type oslovit každého. Dokonce sám Enzo Ferrari označil Jaguar E-type jako nejkrásnější auto všech dob a v roce 2002 v britské anketě byl zvolen jako nejkrásnější automobil všech dob.
Samotný vzhled vozu pochopitelně nezaručuje kvalitní jízdní projev. Toho se u „éčkové“ kočky bát nemusíte. Podvozek E-Type se vyvinul z původní skořepiny předchozího modelu D-Type a pomocného čelního rámu. Pokrokové řešení zadní nápravy, se kterým přišel inženýr Bob Knight, používá podélná i příčná ramena odpružená vinutými pružinami, navíc doplněná stabilizátorem. Byl to vlastně první Jaguar s nezávisle zavěšenými koly. Vpředu se jednalo o nezávislé lichoběžníkové závěsy s torzní tyčí. Kotoučové brzdy na všech kolech se staraly o potřebné zpomalení.
Serie I. (1961 – 1968)
Pod kapotou se ukrývající řadový šestiválec se dvěma vačkovými hřídeli byl vyvinut z 3,4 litrového motoru z modelu XK120 z roku 1949. V „éčku“ měl objem 3,8 l (3 781 ccm). Inženýři jej s pomocí tří karburátorů SU naladili na výtečných 265 koní (197 kW) a 378 Nm, jenž byly schopné „vystřelit“ šelmu z 0 – 100 km/h za 7,1 sekund a rozjet ji maximálně na 242 km/h. S motorem spolupracovala čtyřstupňová převodovka bez synchronizace prvního stupně. K mání byly provedení kupé FHC – Fixed Head Coupé a roadster OTS – Open Two Seater. První E-Type s pevnou střechou se do června 1962 přezdívají „flat floor“ (rovná podlaha) a patří k nejcennějším kouskům. Rok 1964 se nesl v duchu změny v pohonné jednotce. Přišel motor R6 4,2 litru, stejně výkonný jako 3,8, ale s větším točivým momentem o 30 Nm. S ním se objevila také plně synchronizovaná převodovka a lepší brzdy. Trošku sportovnější naturel získala palubní deska. Kombinovala sport a luxus, dřevem obložený volant a spoustu přístrojů a vypínačů (ty byly později redukovány). V roce 1966 se začala nabízet prodloužená verze (rozvor + 23 cm) 2+2 se dvěma nouzovými sedačkami navíc. Pro „lenivé“ Američany byla nově možnost objednat si třístupňový automat.
Serie II. (1968 – 1971)
Kvůli zlepšení noční viditelnosti přišel E-Type o své krásné a pro něj tak charakteristické kryty světlometů. Úprav se dočkaly i brzdy, opět lehce i interiér a nabídka výbavy nově s posilovačem řízení a klimatizací. Došlo i na kosmetické úpravy nárazníků. Ty byly posazeny výše a světla se shromáždila jakoby pod jeho úrovní. S nadsázkou „kastrací divoké šelmy“ by se dalo nazvat snížení výkonu motoru kvůli přísnějším americkým emisním limitům. Verze pro USA byly osazeny karburátory Stromberg. Čísla mluví jasně, výkon šel dolů o 20 koní, točivý moment o 20 Nm.
Serie III. (1971 – 1975)
Po trošku kontraproduktivnímu vývoji výkonu motoru směrem dolů přišla změna v podobě dvanáctiválcového agregátu, který vznikl spojením dvou původních šestiválců. Jeho objem totiž činil 5 343 ccm a produkoval 272 koní a 412 Nm. Kupodivu žádný výrazný nárůst jízdních výkonů oproti prvním 3,8 R6 nenastal, zrychlení z 0 – 100 proběhlo za 7 sekund a maximální rychlost činila 240 km/h. Po „seškrcené“ druhé sérii to však byl, co se jízdních výkonů týče, krok vpřed. Pokusy o facelift nebyly zrovna konstruktivním řešením, chromovaná maska chladiče zhoršila už tak místy horší chlazení motoru a pozměněný tvar blatníků byl také poněkud chladněji přijat. Krásná vyplétaná kola nahradily ocelové disky (V12) Navíc zmizely dvoumístné kupé a vyjížděly pouze verze 2+2. Občasné problémy se spolehlivostí také zrovna nepřidaly na kráse, a tak pomalu a jistě zájem zákazníku vyšuměl jak pára nad hrncem.
Velké sportovní naděje se do E-Typu vkládaly především v závodech v LeMans. Není divu, potenciál a veškeré předpoklady k tomu bezpochyby měl. Sportovní verze Lightweight s 300 koňmi a odlehčenou hliníkovou karoserií se zdála být slušným bičem na Ferrari. O to zajímavější je, že nikdy nezvítězil. Na okruzích prostě na Ferrari neměl, což se potvrdilo již na prvním představení na okruhu ve Spa.
Kultovní akční filmy s pokračováním mají jednu zajímavou vlastnost – nejlepší bývá zpravidla první díl. S Jaguarem E-Type to je podobné, dá se říci, že nejlepší byla první série. Vypadala nejlépe, i přes nejmenší objem motoru byla nejrychlejší a samozřejmě měla největší charisma, kterým si podmanila nejednu známou tvář, např. Franka Sinatru, Steva McQueena, Salvadora Dalího nebo Brigitte Bardotovou. Konkurenti v podobě Astonu Martin nebo Ferrari byli více jak dvojnásobně dražší a přitom nenabídli více. Během čtrnácti let se Jaguar E-Type stihl prodat v počtu 75 520 kusů a stát se nesmrtelnou legendou.
« Volkswagen v 1.pololetí první mezi dovozci Peugeot 508 RXH diesel-electric představen »
