Gilles Villeneuve – kouzelník nejen na vodě
Když se řekne Formule 1, každému z nás se ihned vybaví slovní spojení “královna motorsportu”, kterou reprezentují otevřené formule s tou nejšpičkovější technikou, maniakálními výkony a přitom hmotností tak nízkou, že jde z poměru výkonu těchto strojů vzhledem k jejich hmotnosti skutečně děsivý a nefalšovaný strach…
Ale když se ohlédneme zpět do počátku a průběhu celé historie F1, narazíme na nespočet zajímavých faktů, velkých jmen, dechberoucích informací, technických inovací, ale bohužel také i mnoho tragédií, jenž každá z těchle samostatných věcí utvářela krůček po krůčku popularitu a pletla nitky až do doby, ve které známe F1 takovou, jakou je dnes.
I když průkopníkem Grand prix byl Francouzký automobilový klub, který uspořádal tuhle veleznámou soutěž už v roce 1906, přesto se historie F1 datuje oficiálně až od roku 1950.
No a pokud se tedy podíváme rok po roce od samotných začátků téhle prestižní soutěže, narazíme na nespočet slavných jmen, jako například Juan Manuel Fangio, Guiseppe Farina, Alberto Ascari, Jack Brabham, Stirling Moss, Jim Clark, Jackie Stewart, Bruce McLaren, Emerson Fittipaldi, Niki Lauda, René Arnoux, Ayrton Senna, Nigel Mansell a v neposlední řadě také Gilles Villeneuve, kterému se dnes budeme trochu obsáhleji věnovat.
Tenhle velice sympatický a věčně usměvavý Kanaďan, jehož celé jméno bylo Joseph Gilles Henri Villeneuve, se narodil 18.ledna roku 1950 v malém městečku Richelieu, které patřilo pod Kanadskou provincii Quebec. Že měl Gilles od malička choutky k závodění dokázal v roce 1965, kdy (jako 15-letý kluk) zničil otcův Pontiac, který si od něj tajně vypůjčil. Ovšem jeho pravá závodní kariéra začala až rok posléze.
Jelikož byly v Kanadě velice populární závody sněžných skútrů, jeho otec mu v roce 1966 postavil vlastní sněžný skútr, se kterým se mladý Gilles naučil velmi dobře jezdit. Jen nesmíme zapomenout také na rok 1967, kdy začal jezdit závody dragsterů se svým upraveným Fordem Mustang. Jenže jezdit pouze rovně ho nebavilo a protože byl za řídítky skútru již tehdy skutečný mistr, pár let na to (v roce 1969) mu nabídl smlouvu tovární tým Skiroule, za který jezdil pěknou řádku let a za tu dobu stihl vyhrát na sněhu i mistrovství světa. Byl tomuhle týmu tak oddaný, že se u Skiroule rozhodli Gillese částečně sponzorovat i v jeho první sezóně ve Formuli Atlantic (1974), kde poprvé vyhrál o rok později (v roce 1975), a o další rok později zvítězil už v kompletní sérii závodů, kdy se jelo závodů celkem devět a Gilles nevyhrál jen jeden z nich.
Ale to už trochu předbíhám. Vraťme ještě do roku 1970, kdy se konkrétně 17.října oženil se svou přítelkyní Joann a dne 9.dubna 1971 se jim narodil syn Jacques, který svého otce po jeho smrti dokonce předčil, když vyhrál titul mistra světa ve Formuli 1 v roce 1997.
Ale abych Vás nepletl spoustou letopočtů, řekneme si už jen ta podstatná léta a datumy, která byla ve Villeneuvově životě skutečně zlomová.
V roce 1977 totiž Gilles obhájil titul ve Formuli Atlantic, kde jelo i mnoho tehdejších pilotů F1, a tak dostal po téhle výhře svou první šanci posadit se do tohoto královského monopostu.
Gillesův obdivuhodný výkon totiž nesmírně zaujal pilota stáje McLaren Jamese Hunta, který mu zařídil start se třetím vozem McLarenu v pěti závodech téhož roku. Při Velké ceně Británie startoval Gilles se starším McLarenem P23, s nímž se do závodu kvalifikoval jako devátý. Což byl obrovský úspěch, zařadit se do závodu mezi týmové kolegy, kteří startovali už s novější M26. V Británii při ostrém závodě zajel Gilles páté nejrychlejší kolo, ale nakonec skončil na 11.místě, vinou špatného ukazatele teploty jeho McLarenu. Ovšem i tak bylo jasné, že tenhle telentovaný mladík má o budoucnost v F1 postaráno.
Někdy v srpnu roku 1977 tedy letěl navštívit do Itálie Enza Ferrariho, který v chování tohoto neskutečně talentovaného mladíka viděl osobnost Tazia Giorgia Nuvolariho (16.12. 1892 – 11.8. 1953). I když dělal Gilles při testovací jízdě na okruhu ve Fioranu spoustu chyb a nezajížděl zrovna ty nejlepší časy, Enzo se mu přeci rozhodl dát šanci. Gilles mu padl nějakým způsobem do oka, a tak mu Enzo nabídl na poslední dva závody v této sezóně jeden ze svých monopostů, plus smlouvu na nastávající rok. Gillesovy pocity byly v tu chvíli na hraně skutečné euforie, když přeci závodit za Ferrari bylo jeho životní přání. Sám po téhle nabídce říkal, že skoro už nic víc ke štěstí nepotřebuje.
Ale už tehdy bylo jasné, že si Enzo Ferrari vytvořil se svým pilotem opravdu netradiční pouto. Sámotný Enzo o něm později řekl, že Gillese má rád, jako svého syna a ono to skutečně nejen tak vypadalo – ono tomu tak opravdu bylo.
První svůj veliký debut za Ferrari (a vůbec v F1) měl Gilles před domácím publikem při Velké ceně Kanady v roce 1978, kdy tady suveréně vyhrál a byl fanoušky opěvován jako hrdina.
Největší výsadou a předností Gillese byla ovšem schopnost jezdit na mokru a za špatných podmínek. Za dob závodění na sněžných skútrech si totiž získal neuvěřitelnou schopnost bystře reagovat za snížené adheze a to ostatně nejvíce potvrdil v roce 1979 při volném tréninku na Grand prix USA, kde skutečně dost hustě pršelo a Gilles nasekal všem ostatním závodníkům za sebou ztrátu jedenácti sekund na kolo! Ostatně i sám jeho týmový kolega Jody Scheckter okomentoval tento počin slovy: “V ten den bylo opravdu příšerné počasí, myslel jsem, že budu nejrychlejší, jenže pak jsem uviděl Gillesův čas. Do dnes opravdu nevím, jak to udělal… 11 sekund!!!”. Když vezmeme v potaz fakt, že v F1 se hraje o desetiny, setiny´, či tisíciny sekundy, zdá se přes 10 sekund opravdu jako vesmírný výkon. A to také byl – nikdo jiný totiž už nikdy nic podobného nezopakoval.
I přes to, kolikrát Gilles vytřel všem takhle zrak, některé zlé jazyky o něm dodnes tvrdí, že není proč tohoto pilota tak obdivovat, když přeci nevyhrál v F1 ani jednou titul mistra světa. Takovým lidem nezaujatě říkám, ať sednou na “bicykl” a rozjedou se rovnou po hlavě do propasti. 
Je sice pravda, že Gilles skutečně nikdy nezískal mistrovský titul Formule 1, ale je také třeba veřejnost informovat o tom, proč se tak nestalo…
Stát se tak totiž mohlo v jeho případě dokonce dvakrát. Jednou se v roce 1979 vzdal záměrně mistrovského titulu ve prospěch svého týmového kolegy a kamaráda Jodyho Schecktera. Ten rok skončil Villeneuve v konečném pořadí druhý se 47 body (Scheckter měl bodů 51).
Jenže to nebylo ani zdaleka to hlavní. Villeneuve svému týmu Ferrari bezmezně věřil a na to také doplatil při Grand prix San Marina v roce 1982. V tu dobu panovaly rozepře mezi FISA (předchůdce FIA) a asociací konstruktérů FOCA (Formula One Constructors Association). Spousta týmů, které pod FOCA patřily se rozhodly do tohoto závodu vůbec neodstartovat a tudíž jediným vážným soupeřem pro Ferrari byl na tenhle závod Renault. Jenže oba piloti Renaultu (jak René Arnoux, tak Alain Prost) závod nedojeli, a tak Ferrari mělo vítězství (i druhé místo) předem v kapse. Villeneuve celý závod vedl a jeho týmový kolega Pironi se držel na místě za ním. Ovšem týmový příkaz v téhle situaci byl jasný – zpomalit z důvodu úspory paliva. Gilles měl za to, že to automaticky znamená také držet se na svých pozicích, jenže Pironi Villeneuva nečekaně předjel. Gilles byl sice překvapen, ale myslel si, že to je pouze pro uspokojení a pobavení diváků, tak se po chvíli vrátil opět na první pozici celé jedno kolo si takhle vyměňovali pozice. Jenže co se nestalo. V posledním kole Pironi předjel Villeneuva naposledy a až do cíle bezhlavě bránil svou pozici a nenechal už Gillese ho předjet. Villeneuve se cítil po závodě podveden a zklamán, a jeho frustrace nedovolila už s Pironim od té doby ani promluvit. Přestal věřit týmu, uzavřel se do sebe a chtěl už pouze jediné – získat mistrovský titul a udělat pro to maximum…
Jenže když měl Gilles našlápnuto k tomu, aby udával směr celé F1, přišla VC Belgie a při ní obrovská rána. Na okruhu v Zolderu (8.května 1982) byl při kvalifikaci Villeneuve stále o 0,1 sekundy pomalejší, než jeho týmový kolega a zároveň největší sok Pironi.
Když zbývalo asi 8 minut do konce kvalifikace, chtěl Gilles Pironiho porazit za každou cenu. Jenže to ještě nikdo nevěděl, že zaplatí tím nejdražším, co měl – svým životem. I když podle Gillesovi biografie, (kterou napsal Gerald Donaldson), to kolo už mířil do boxů, ale přesto jel stále “pilu”, jelikož chtěl být i tak nejrychlejší.
Tehdy byly na rok 1982 nově předepsané kvalifikační měkké gumy, které vydržely dvě, maximálně tři ostrá kola a piloti je tudíž neměli vůbec v oblibě. Můžeme dnes jen polemizovat, co by se stalo, popř. nestalo, kdyby jezdci nemuseli při kvalifikaci tyhle nešťastné gumy používat. Jenže to se bohužel už nikdy nedozvíme a tak se vraťme k tomu, co naopak víme…
Gillesova snaha být rychlejší, než Pironi se dostala do fáze, kdy byl skutečně zaslepen touhou tohoto svého již úhlavního nepřítele porazit. Jenže když se blížila zatáčka Terlamenbocht, blížila se s ní také obrovská rána pro motorsport. Když totiž Villeneuve dojel pomaleji jedoucího jezdce Jochena Masse, Mass si červeného Ferrari všiml ve zpětném zrcátku a chtěl uvolnit ideální stopu tím, že uhne doprava. Jenže zrovna tama chtěl Gilles Jochena předjet. Nikdo už nestihl zareagovat a tak červené Ferrari najelo na pravé zadní kolo Formule March a bylo katapultováno do vzduchu v rychlosti přes 200 km/h. Po prvním kontaktu s bariérou a následných kotrmelcích se s Villeneuvem utrhla sedačka a zastavil jej až plot podél tratě. Gillesovi už ani netlouklo srdce, ale okamžitě u něj byli zdravotníci, kteří začali s obnovováním životních funkcí, což se jim skutečně podařilo. Gilles byl naložen do sanitky a transportován do nemocnice. Jeho zranění byla ovšem natolik vážná, že se lékařům nepodařilo udržet Gillese při životě ani do druhého dne, a tak byl v sobotu 8.května roku 1982 ve 21:12 prohlášen za mrtvého.
Tohle byl bohužel konec kariéry tohoto legendárního a zároveň to byl začátek smutku nejen pro jeho blízké a rodinu, ale i pro fanoušky, celou Kanadu a vůbec každému, komu koloval v krvi benzín. Dnes je o něm napsána spousta knih a článků a stále se o něm mluví jako o jednom z nejlepších pilotů v historii, kterým také bezpochyby byl.
Nevím, jak u Vás, ale každý pilot F1 má u mě schovaný veliký obdiv. Někdo menší a někdo větší část, ale myslím, že právě Gilles Villeneuve si zaslouží ukrojit pořádný kus obdivu, i když nikdy neměl tu čest zkusit, jak chutná pocit zvednout nad hlavu mistrovskou trofej.
A tak končí příběh o jednom z nejproslulejších a nejrychlejších závodníků, který se kdy pohyboval po závodních tratích a já mám za to, že Gilles Villeneuve a všichni jezdci, kteří nechali své životy na tratích, se stali skutečně nesmrtelnými.
« Volkswagen DoubleBack – Revoluční táborník Lumma CLR 600 GT – 650i nejen s novým kabátkem »
